Článek
Budeme mít situaci, kdy vláda každoročně rozhoduje, kolik peněz dostanou média, která ji mají kontrolovat. Veřejně nemusí nikomu vyhrožovat, nemusí volat šéfredaktorům ani zasahovat do vysílání. Stačí, když má možnost rozpočet výrazně omezit. Už samotná nejistota může ovlivnit fungování instituce, která má být na politicích nezávislá.
Právě v tom spočívá hlavní problém debaty o budoucnosti financování veřejnoprávních médií. Nejde jen o to, zda jsou koncesionářské poplatky zastaralé, administrativně náročné nebo sociálně spravedlivé. Jde také o to, jak zajistit, aby Česká televize a Český rozhlas mohly dlouhodobě plnit svou veřejnou službu bez ohledu na to, kdo právě sedí ve Strakově akademii.
Expertní analýza Jak financovat média veřejné služby upozorňuje na důležitou okolnost: financování ze státního rozpočtu může dobře fungovat v zemích, kde existuje vysoká míra politické shody a respekt k nezávislosti veřejnoprávních institucí.
Jenže takový model nestojí pouze na zákonech. Stojí také na politické kultuře, ochotě dodržovat dohodnutá pravidla a schopnosti přijmout, že některé instituce nesmějí být nástrojem vítězů voleb. A právě tady začíná český problém.
Když každá nová vláda chce přepsat pravidla
Česká politika je silně polarizovaná. Změna vlády často znamená nejen změnu priorit, ale také snahu přehodnotit rozhodnutí předchůdců. To je v demokratickém systému do určité míry přirozené. Každá vláda má právo prosazovat vlastní program.
Existují však oblasti, ve kterých může neustálé přepisování pravidel oslabovat samotné fungování státu. Nezávislost veřejnoprávních médií mezi ně bezpochyby patří.
Pokud by jejich příjmy závisely na každoročním politickém rozhodování o státním rozpočtu, vznikl by prostor pro opakované vyjednávání o tom, kolik peněz dostanou. Rozpočtová debata by se tak mohla stát nejen diskusí o hospodaření, ale také nepřímým střetem o podobu zpravodajství.
To neznamená, že každý politik usilující o změnu financování chce média ovládnout. Takový závěr by byl nepodložený. Znamená to však, že systém musí počítat i s možností, že se budoucí politická reprezentace pokusí využít dostupné nástroje k prosazování vlastních zájmů.
Rozpočtové škrty navíc nemusí mít podobu otevřeného trestu za konkrétní reportáž. Mohou se projevit postupně: omezením investigativních týmů, menším počtem zahraničních zpravodajů, odkládáním technologických investic nebo redukcí regionálního vysílání. Výsledkem může být oslabení veřejné služby, aniž by kdokoli musel vydat přímý pokyn ke změně obsahu.
Nezávislost totiž neznamená jen právo říkat, co si redakce myslí, ale také mít podmínky, aby mohla svou práci skutečně vykonávat.
Dánsko: Nejde jen o peníze, ale také o dohodu
Zastánci změny financování často argumentují zahraničními příklady. A oprávněně: zkušenosti jiných evropských zemí mohou ukázat, jaké modely existují a jaké problémy řeší.
Jenže zahraniční inspirace má smysl pouze tehdy, když se podíváme na celý systém, nikoli jen na jednu jeho část.
Dánsko uzavřelo v červnu 2023 širokou politickou dohodu o mediální politice na období 2023–2026. Podpořily ji vládní strany i několik opozičních uskupení. Dohoda se netýkala pouze veřejnoprávního vysílání, ale také podpory místních médií, novinářské práce a domácí mediální produkce.
Podstatné je, že šlo o víceletou dohodu, jejímž smyslem bylo vytvořit stabilnější pravidla pro celé mediální prostředí.
Dánský příklad proto nelze zjednodušit na tvrzení, že veřejnoprávní média mohou být bez problémů financována z veřejných peněz. Důležitá je také politická shoda, na níž systém stojí, a způsob, jakým se pravidla přijímají a udržují.
Stejně tak je třeba přesně rozlišovat mezi širokou parlamentní dohodou a souhlasem úplně všech parlamentních stran. Nejde o totéž. Ani nelze bez dalšího tvrdit, že všechny zainteresované skupiny mají v Dánsku formální právo schvalovat rozpočet veřejnoprávních médií.
Pro českou debatu je však podstatná jiná věc: pokud chceme převzít zahraniční model, měli bychom se zajímat nejen o jeho výhody, ale také o podmínky, díky nimž může fungovat.
Dánský systém totiž nelze jednoduše přenést do prostředí, kde se politická shoda obtížně hledá a kde se důležitá institucionální pravidla mohou stát předmětem každého dalšího volebního střetu.
Kdo vybírá vedení médií, je stejně důležité jako to, kdo je platí
Financování je pouze jednou částí celé skládačky. Neméně důležitá je otázka, kdo rozhoduje o vedení veřejnoprávních institucí a jak se vybírají členové jejich kontrolních orgánů.
Pokud jsou mediální rady vnímány především jako prodloužená ruka jednotlivých politických táborů, může se personální politika stát dalším nástrojem politického soupeření.
Ani formálně nezávislá rada nemusí poskytovat dostatečnou ochranu, pokud se její složení může rychle změnit podle momentální parlamentní většiny. A pokud by současně stejná většina rozhodovala také o penězích, vznikla by koncentrace vlivu, která by vyžadovala zvlášť silné pojistky.
Dánská debata o správě veřejnoprávních médií ukazuje, že i způsob výběru členů řídicích orgánů lze upravovat tak, aby se omezila přímá vazba na jednotlivé politické strany. Nejde přitom o úplné odstranění politického vlivu, ale o nastavení pravidel, která podporují širší zastoupení a společnou odpovědnost.
Pro Českou republiku z toho vyplývá několik praktických požadavků: Transparentní výběr členů mediálních rad podle jasných kritérií. Dostatečně dlouhá a vhodně rozložená funkční období, která omezí možnost jednorázového ovládnutí rad. Pravidla pro střet zájmů a důsledná kontrola hospodaření. Stabilní financování, jehož změny nemohou sloužit jako snadný prostředek politického nátlaku.
Žádné z těchto opatření samo o sobě nezaručí nezávislost. Společně však mohou vytvořit prostředí, v němž je mnohem obtížnější ovládnout veřejnoprávní média pouhou změnou politické většiny.
Znamená to, že financování ze státního rozpočtu je špatně?
Nikoli. Takový závěr by byl příliš jednoduchý. Rozpočtové financování nemusí automaticky znamenat politickou závislost. Rozhodující je, jak jsou nastavena pravidla. Pokud by výše prostředků vycházela z předem stanoveného zákonného vzorce, existoval by víceletý finanční rámec a svévolné změny by byly omezeny účinnými právními zárukami, mohl by být tento model podstatně předvídatelnější než systém, v němž se o penězích rozhoduje bez dostatečných pojistek.
Problém tedy nespočívá v samotném státním rozpočtu, ale v tom, jak snadno by se jeho prostřednictvím dalo ovlivňovat fungování veřejnoprávních médií. Před případnou změnou by proto měla být zodpovězena řada konkrétních otázek.
Kdo určí výši financování? Bude záviset na každoročním rozhodnutí politické většiny, nebo na zákonném mechanismu, který zohlední potřeby veřejné služby?
Jak bude zajištěna dlouhodobá předvídatelnost? Budou mít Česká televize a Český rozhlas víceletý finanční rámec, na jehož základě mohou plánovat provoz, investice a rozvoj digitálních služeb?
Jak bude možné pravidla změnit? Bude stačit prostá parlamentní většina, nebo bude systém vyžadovat širší shodu alespoň u zásadních změn?
Kdo bude vybírat členy mediálních rad? Budou existovat dostatečné záruky, že jedna politická většina nezíská snadnou kontrolu nad vedením i financováním institucí?
Jak se zabrání finančnímu nátlaku? Bude možné prostředky výrazně omezit v reakci na nepohodlné zpravodajství, nebo budou existovat vymahatelné pojistky proti takovému postupu?
Bez konkrétních odpovědí na tyto otázky by změna zdroje financování byla spíše politickým rozhodnutím než promyšlenou institucionální reformou.
Nemusíme volit jen mezi poplatky a státním rozpočtem
Ve veřejné debatě se někdy vytváří dojem, že existují pouze dvě možnosti: buď zachovat koncesionářské poplatky v současné podobě, nebo je zrušit a nahradit financováním ze státního rozpočtu. Ve skutečnosti je nabídka širší.
Současný systém lze upravovat tak, aby lépe odpovídal digitálnímu prostředí, omezoval administrativní náročnost a spravedlivěji rozkládal finanční zátěž mezi domácnosti. Další možností je model poplatku za domácnost, samostatná daň nebo rozpočtové financování doplněné silnými právními pojistkami.
Každá varianta má své výhody i nevýhody. Proto by se o nich mělo rozhodovat na základě srovnání nákladů, předvídatelnosti příjmů, sociálních dopadů a rizik pro nezávislost médií.
Zrušení koncesionářských poplatků navíc samo o sobě nevytvoří žádné nové peníze. Změní pouze způsob, jakým se prostředky vybírají a rozdělují. Pokud mají veřejnoprávní média dál poskytovat kvalitní zpravodajství, kulturní a vzdělávací obsah, regionální vysílání i další služby, musí mít zajištěné odpovídající zdroje bez ohledu na zvolený model.
Reforma by proto neměla začínat otázkou, jak nejrychleji zrušit poplatky. Měla by začínat otázkou, jak odstranit jejich případné nedostatky, aniž by se oslabila nezávislost veřejné služby.
Veřejnoprávní média nejsou majetkem vlády
V jádru celé debaty je jednoduchý demokratický princip: veřejnoprávní média mají sloužit občanům, nikoli vládě, která právě rozhoduje o státním rozpočtu.
Jejich úkolem je poskytovat důvěryhodné informace, vytvářet prostor pro pluralitní diskusi, kontrolovat výkon veřejné moci a nabízet také obsah, který se nemusí vyplatit komerčním médiím. Mají být odpovědná za hospodaření, kvalitu práce a plnění zákonného poslání. Neměla by však být existenčně závislá na tom, zda je aktuální politická reprezentace spokojena s jejich zpravodajstvím.
Právě proto je třeba odlišovat odpovědnost od podřízenosti. Veřejnoprávní instituce musí podléhat kontrole a transparentním pravidlům. Jejich financování však nesmí být snadno zneužitelným nástrojem k ovlivňování obsahu.
Dánský příklad v tomto ohledu nepředstavuje jednoduchý návod, jak financovat Českou televizi a Český rozhlas. Ukazuje spíše, že stabilita veřejnoprávních médií závisí také na širší politické dohodě a na institucionálních pravidlech, která omezují možnost jednostranných zásahů.
Česká republika může o změně financování samozřejmě diskutovat. Měla by však současně řešit, jak zajistit dlouhodobou předvídatelnost příjmů, transparentní správu a skutečnou nezávislost na momentální politické většině.
Protože nejde jen o to, kdo veřejnoprávní média platí. Jde také o to, zda si mohou dovolit klást nepříjemné otázky právě těm, kteří o jejich penězích rozhodují.
