Článek
V jedno slunečné letní odpoledne se bratislavské Staré Město hemžilo turisty a místními obyvateli, kteří si užívali klidného prázdninového dne.
Restaurace „U Zlatého Kohouta“ měla svou zahrádku plnou zákazníků.
Mezi nimi seděl i Marcel, sedmdesátiletý (bývalý) skinhead, který si tu zašel na oblíbenou pochoutku – křupavé cibulové kroužky a nějaké to české pivko. I když byl skinem slovenským, pivo miloval české, hlavně plzeňské. S oblibou říkal, žízeň nezná hranic.
Jeho zarputilé tváře zdobila hrdost veterána a výraz hodně tvrdého „národoveckého“ chlapa, který život naučil být po čertech ostražitým.
Kdo zaváhá…
Ukrajinská servírka mu právě přinesla kouřící talíř cibulových kroužků, když se Marcel rozhodl odskočit si na toaletu. „Hlídaj mi to, dievča,“ žertoval se servírkou, která se jen usmála, ale pokračovala v obsluze dalších zákazníků. A přirozeně nehlídala, ostatně za to nebyla chorvatskými majiteli placena.
V té době procházel kolem zahrádky sedmnáctiletý Juraj z Petržalky.
Jeho černé vlasy mu padaly do očí, skejťácké kalhoty, tetování…Na tváři se mu objevil úsměv z nápadu, který mu probleskl hlavou. Viděl talíř, kde se leskly čerstvé kroužky, a jeho žaludek zakručel jako tatranskému Medvědovi. Ani si neuvědomoval, co dělá, když se zastavil a natáhl ruku po jednom z nich.
Zloděj!
Než si stačil uvědomit, že udělal něco špatného, Marcel se vracel z toalety na své místo a spatřil mladíka, jak mu ujídá z talíře. „Hej, ty (slovenský vulgární výraz pro mužský pohlavní orgán)!“ vykřikl Marcel, ale Juraj jen zamrzl na místě s kroužkem v ruce. I kroužkem v nose.
Marcel byl známý svou prudkou slovenskou povahou, a tak se neváhal postavit a přistoupit k Jurajovi. Co začalo jako pouhý výkřik, se rychle proměnilo v hádku, která přerostla v potyčku. Marcel, hnaný svým temperamentem a pocitem křivdy, neváhal použít sílu a během pár vteřin se Juraj octl na zemi se zlomenou rukou. Nadto zahanben, že ho přepral „taký starý ujo“.
Spravedlnost je někdy slepá
Soudní síň byla plná napjatého očekávání. Juraj seděl s rukou v sádře a vedle něj jeho matka, která se tvářila starostlivě. Marcel seděl naproti, jeho tvář zůstávala bez výrazu.
„Soud rozhodl, že obžalovaný Marcel nejednal z úmyslu ublížit, ale ve vlastním zájmu o ochranu svého majetku a v sebeobraně,“ zaznělo relativně nečekaně z úst soudce.
Navíc se zde uplatnila stará trestně-právní zásada in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Záznamy z kamerového systému restaurace byly objektivně tak nekvalitní, že se nedaly použít a svědci si pořádně nic nepamatovali, navíc část z nich byli kanadští turisté, kteří ji dávno odcestovali a k soudu se z důvodu procesní ekonomie nemohli dostavit. A popravdě ani je nikdo reálně nezval.
Zkrátíme to - k překvapení Juraje a jeho matky starý mrzutý „skin“ Marcel vyvázl bez trestu. Juraj také příliš celé věci nepomohl, že přišel k soudu v teplákách, což soudce nahněvalo a málem Jurajovi udělil pořádkovou pokutu.
Juraj cítil, jak mu rudne tvář, ale Marcel se na něj podíval s výrazem, který napovídal, že to pro něj bylo více než jen o cibulových kroužcích. Bylo to hlavně o atavistický mužské cti.
Zda se proti rozsudku někdo nakonec odvolal , to již nevíme, a tak o tom nyní nezpíváme!
(Jména, věk, místa a další fakta byla kvůli ochraně osobních údajů modifikována. Napsáno na základě vyprávění jednoho slovenského právnického kolegy.)
