Článek
Rodinné setkání s prarodiči z Brna není vždy jen o idyle. Minulý týden jsem se ocitl v poměrně složité situaci.
Naše rodinné dědictví, se kromě cenné genetické výbavy v podobě vrozeného smyslu pro humor a lásku k tradiční české kultuře a kuchyni, rozrostlo o nabídku na dar v podobě dvou milionu korun českých.
Zajímavá podmínka
Zdálo se to být jako výhodná transakce, ale jakmile prarodiče odhalili své podmínky, vypadalo to spíše jako past.
Je to trochu komické, že právě prarodiče, kteří byli vždy takoví mistři v roztomilých donáškách bonbónů, Lega, čokolád a kapesného, nyní přicházejí s takovou nabídkou.
Ale vzhledem k jejich pokročilému věku je možná pochopitelné, že začínají být o něco více dětinskými.
Náš rodinný „sjezd“ se odehrával v jejich útulném bytě v širším centru statutárního města Brna, který se zdál být ponořen do nostalgického času, kdy se hodiny zastavily někdy v roce 1978. Kdy Zbrojovka Brno poprvé a naposledy vyhrála fotbalovou ligu.
Když jsme si sedli ke stolu, byli jsme připraveni na tradiční hody: šunku, banány, kiwi, pomeranče, maliny, svíčková s karlovarskými (nikoliv brněnskými) knedlíky, a samozřejmě, nechyběla ani bábovka s ušlechtilou chutí upřímné jihomoravské prarodičovské lásky.
Dar - nedar
Po odchodu posledního kousku bábovky ze stolu do bříšek příbuzenstva prarodiče konečně prozradili účel našeho shromáždění. „Máme pro vás dar,“ oznámili s nezaměnitelnou vážností, která se nedá přehlédnout ani přes vrstvy nostalgie.
Dva miliony korun
Na první pohled to znělo jako sen. Dva miliony korun!
Ale jako by naše prarodiče měli nějaké tajné úmysly, následovaly podmínky. A ty byly, jak se dalo očekávat, přinejmenším zvláštní.
„Musíte nám slíbit, že dokonce života budete volit hnutí STAN ,“ oznámili nám.
Byla to jakási groteskní ironie, že nám prarodiče, kteří se jednou týdně s obtížemi podívali na Otázky Václava Moravce a četli jen Vlastu a Zahrádkáře, chtěli připravit takovýto darovací kontrakt. Možná to byl jejich způsob, jak nás motivovat k většímu zapojení do politického života.
Ale přestože jsme zmíněné dva miliony korun nepřijali, nebylo to z nedostatku vděčnosti. Bylo to z úcty k našim prarodičům a k jejich hodnotám.
Pro pět ran do Rakušana, věděli jsme, že bychom to nedokázali dodržet. A nechtěli jsme podvádět.
Poklad jménem láska, který nám během života darovali, zůstane v našich srdcích, a to je mnohem cennější než dva miliony korun nebo dokonce euro v bance či družstevní záložně.
.
A spát budeme klidně pod STANem, ale ne v pětihvězdičkovém hotelu s Dozimetrem ve znaku.
(autorský fejetonový text, sepsáno v laskavé nadsázce na základě pravdivého příběhu jednoho kamaráda) .
