Článek
V článku na www.eduin.cz jsem se dočetl, jak moc se současné školy v naší republice od sebe odlišují, že o školách v množném čísle vlastně ani mluvit nelze a že největší vliv na směřování škol mají často velice konzervativní rodiče, kteří brání inovativnímu vzdělávání. (https://www.eduin.cz/clanky/tricet-stejnych-snehulaku-prostredi-skol-by-melo-reagovat-na-to-jak-se-meni-deti-paradoxne-to-ale-nejvic-brzdi-rodice/). I já jsem rodič, máme syna v první třídě, podívám se na naši školu tedy optikou otce.
Naše škola je jediná v malém městě. Náš Toník se byl ve škole podívat opakovaně se školkou, v dubnu jsme ho hrdě doprovodili k zápisu, byl přijat (jako všichni ostatní) a začátkem června proběhla schůzka pro rodiče budoucích prvňáků. Paní učitelka všem vysvětlila, jak bude probíhat výuka, v našem případě v programu Začít spolu. Vzala si na rodiče telefonní kontakty, vytvořila whatsappovou skupinu a začala nás informovat. A nepřestala s tím dodnes, jenom přidala zprávy přes školní systém Bakaláři.
Někteří rodiče byli možná zpočátku rozpačití, takovou výuku jsme totiž osobně nikdo nezažil, ve škole nezvoní, děti se učí ve skupinkách, školní den začínají ranním kruhem, děti jsou vedeny ke spolupráci a komunikaci, v hudební výchově hrají na flétny, v pátek jsou venku na badatelské výuce, pracovní činnosti mají i v angličtině, o přestávkách k nim chodí deváťáci atd. Během září rozpaky pominuly.
Naše děti jsou šťastné. Do školy se těší. Mají ve škole spoustu kamarádů. My, rodiče, včetně těch váhavých, jsme rádi a spokojení. O všem ve škole víme, každý pátek nám paní učitelka pošle spoustu fotek a napíše nám, co bylo a co bude. Jsme zváni do školy na různé akce. Děkujeme. Ale náš Toník má i babičky, tetičky a další příbuzné, kteří se ho na školu ptají.
„Tak co, v jaké lavici sedíš? A s kým?“ Jedna z běžných otázek našeho příbuzenstva začátkem září. „My nesedíme v lavicích, ale v hnízdech, jsem s Markem, Alexem, Luckou a Annou.“ Synovu odpověď doprovázela zdvižená obočí a otázky plné pochyb. A pak přišly říjnové otázky: „Tak co, už máš nějaké známky?“ „My nedostáváme známky…“ Ano, na prvním stupni se v naší škole hodnotí slovně, což příbuzní nezažili a nedokáží si to ve škole bez jedniček představit. „Ale úkoly snad dostáváte!“ Hledali alespoň nějakou tutovku. „To jo, dobrovolně, ale děláme je všichni. Ale když získám pět sluníček, úkol dělat nemusím…“ Tady se už příbuzenstvo ztrácí úplně, mění téma hovoru. My, informovaní rodiče, školu hájíme, vysvětlujeme, většinou ale marně.
V synově třídě zcela jistě probíhá výuka inovativním způsobem. A zcela jistě jsou mezi námi rodiči lidé konzervativní. Přesto nikdo modernímu vyučování našich prvňáčků nebrání, naopak, jsme spokojení. Proč? Jednak se naše děti do školy těší. A hlavně: paní učitelka nám vše vysvětluje, říká nebo píše, proč se co děje, jaký to má význam, jak to naše ratolesti zvládají, v čem se ještě musí zlepšit. Vyzývá nás, abychom se pro třídu angažovali. Komunikuje s námi s velkým K. Ne nadarmo se říká, že komunikace je základem důvěry. Věřím, že právě takový komunikací naplněný přístup k rodičům, je cestou k potřebné proměně našeho školství.
