Článek
Koncem června se vyjádřil ministr školství Mikuláš Bek k platům učitelů. Čekal bych poděkování, slova o pochopení náročné role učitelů v dnešní době nebo něco podobného v tomto duchu. Místo toho přišlo sdělení, že závazek vlády navýšit platy učitelů na 130 procent hrubé mzdy byl špatný slib. A při zdůvodňování své teze se ministr školství snad převtělil do role náměstka ministra financí. Slib je prý nereálný, nemáme na to, učitelů je moc a peněz málo.
Navíc podle analýzy institutu IDEA letos pedagogové dosáhnou jen na 108 procent průměrné hrubé měsíční mzdy. Příští rok mohou spadnout až na 102 procenta. Pěkné vyhlídky. To mohou ředitelé škol jistě očekávat zástupy plně kvalifikovaných zájemců o práci učitele. Školství nabere vítr do plachet a absolventi z takto pedagogicky kompetentně vybavených škol pozdvihnou ekonomickou úroveň naší země. Ale zpátky na zem! Bohužel hrozí spíše opačná varianta.
Školství je sice vládní prioritou, ale objem prostředků, které do tohoto rezortu stát dává, bohužel dlouhodobě zaostává za průměrem zemí OECD. Jakýkoli rozpočet má prostě 100 procent a na školství jde v České republice jednoduše menší část (méně procent), nežli ve většině vyspělých zemí, ke kterým se chceme řadit. Z toho vyplývá jediné – vládní priority asi budou někde jinde. Proč tomu tak je? Možná i proto, že investice do školství se projeví až za dlouhou dobu, kdy současní politici, až na výjimky, již nebudou u vesel a smetanu tak lízat nebudou.
Pokud s investicemi do školství váhají politici, voliči by mohli mít jasno. Vždyť rodičů, prarodičů či sourozenců dnešních školou povinných dětí je mezi nimi hotová armáda. Armáda s obrovskou volební silou. A těmto maminkám, tatínkům, babičkám a dědečkům by nemělo být jedno, kdo se věnuje jejich potomkům po tak dlouhou dobu pracovního dne. Není málo dětí, které jsou ve školce či ve škole 8 i více hodin. Pak ještě stihnou kroužek nebo trénink, čas strávený s rodiči se lépe počítá v minutách, nežli v hodinách. Ještě, že máme víkendy, prázdniny a dovolené. Ale také máme školy v přírodě, různé kurzy a školní výlety, kdy přijdou na řadu opět pedagogové. Chceme pro své děti to nejlepší? Pak bude potřeba změnit rozpočtové priority, protože nadšenců ve školách, kteří až tak neřeší finanční stránku svého života, ubývá. A to je naprosto legitimní a logické.
Práce ve školství není pro každého. Každý pedagog nese břímě obrovské zodpovědnosti, nejde jenom o to, zda použije vhodnou metodu, která žáka či studenta rozvine v dané odbornosti, zvýší jeho kompetence. Ve škole se odehrává mnoho vztahových záležitostí, které učitelé a ostatní zaměstnanci škol musí řešit. Nebo by měli řešit, ale hlavně by na to měli být odborně připraveni. Opět jsme u problematiky po všech stránkách kvalitních a dobře zaplacených pedagogů. Prostě je nereálné očekávat za málo peněz hodně muziky. A nejde o nic méně, nežli o naše děti. Jak upozornila nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová, agresivita dětí v České republice roste. Zatímco před 10 lety byla evidována 1 vražda spáchaná dítětem ročně, letos jich je 10. Růstový trend mají i jiné formy agrese. Není kvalifikovaný pedagogický sbor jednou z vhodných forem prevence takových patologických jevů? Doplněný o školní psychology, kteří „prozíravě“ téměř nejsou?
Konec strašení. Závěrem bych chtěl uklidnit všechny rozpočtově zodpovědné a mimoškolské priority hájící čtenáře, nemusíte mít obavy. Pokud se poměr prostředků, které stát vyčleňuje z rozpočtu na školství, udrží na současné úrovni, bude to již brzy bohatě stačit. Děti se u nás totiž přestávají rodit. Snižování porodnosti pokračuje čtvrtým rokem. A docela slušným tempem. Možná, že za pár let tak na školství bude prostředků dost. Bude poté ale i na důchody? Uvidíme…
