Článek
Česká republika se vyznačuje obrovskou autonomií škol. Nejenom, že školy, a mám nyní na mysli ty základní, mohou vyučovat každá jinak, a to z hlediska nejenom metod, ale i obsahu i časového rozložení učiva, mohou mít rovněž naprosto rozdílný přístup k mobilním telefonům ve škole. A také ho mají. Od plošných zákazů k využití. Jak je to ale možné? Chodí do škol různé děti? S různými potřebami? To rozhodně ano! Ale selektují se do škol podle odolnosti vůči negativním vlivům technologií, v tomto článku zastoupených mobilními telefony? To těžko. O co tedy jde?
Začněme u těch, kteří jsou za žáky škol úplně nejvíc zodpovědní – rodiči. Jak se na mobily ve školách dívají oni? Většina se jich, jak uvádí průzkum např. agentury Ipsos, kloní k plošnému zákazu mobilů ve školách. Ty prý odvádí pozornost od výuky a ukazují na sociální rozdíly. To je docela zajímavý názor rodičů v kontextu jejich primární zodpovědnosti za vlastní potomky. Pokud je mobil ve škole špatně, proč ho děti do školy vůbec nosí? Rodič dítěti mobil koupí, seznámí ho s funkcemi, vysvětlí rizika, zaplatí za data, dovolí či umožní ho odnést do školy, a pak se v průzkumu vyjádří pro plošný zákaz mobilů ve školách? Školo, vyřeš to! Mladší rodiče vnímají mobily jako běžnou součást dnešní doby a zdaleka tak radikální nejsou. Pojďme ale dál.
Jak se na mobily u dětí dívá Světová zdravotnická organizace (WHO)? Ta se zaměřuje především na čas strávený u různých obrazovek, včetně těch u mobilních telefonů. Snaží se stanovovat přípustné hodinové limity podle věku, přičemž za nebezpečí nepovažuje samotné obrazovky, jelikož pro to nejsou platné důkazy, ale méně času stráveného pohybovými aktivitami díky sledování třeba zrovna mobilů.
A co metodický orgán pro základní školy? Česká školní inspekce? Ta nechává rozhodnutí, jak k mobilům přistupovat, plně na školách, potažmo řediteli a školním řádu. Z hlediska zákona mohou být mobily ve škole, až na pár výjimek, zcela zakázány. Zároveň ale upozorňuje, že regulace na úrovni školy by v principu měly mít výchovný rozměr a nemělo by docházet k jednostranným zákazům bez respektu k souvislostem, jako je třeba významná role, kterou mobilní telefony v životě mladých lidí v současnosti hrají. Za vhodnou považují trojstrannou dohodu škola – rodič – žák. Za velmi důležité pak Česká školní inspekce považuje to, aby školy uvažovaly také nad možnostmi didaktického využití mobilních telefonů ve vzdělávání i při volnočasových aktivitách žáků v rámci pobytu ve škole. Jak vnímat názor inspektorů? Školo, můžeš mobily zakázat, ale radši to nedělej?
Co samotní učitelé? Jednotný názor nečekejte, najdou se zarytí odpůrci či naopak příznivci technologií jako součásti dnešního běžného života, řada učitelů využívá mobily žáků při výuce, zejména na školách, které nedisponují dostatečným množstvím vlastním techniky. Školy samotné pak volí různé cesty, plošný zákaz s výjimkami, zákaz při výuce nebo mobily neřeší.
Zaujal mě výzkum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně s názvem „Má zákaz mobilů o přestávkách smysl?“ Výzkum probíhal v Jihomoravském kraji a zabýval se tím, jaký je rozdíl v trávení přestávek ve školách, kde žáci mobily mít mohou oproti těm, kde nemohou. Tým dospěl k závěru, že pravidla používání mobilních telefonů o přestávkách jen velmi málo souvisí s přestávkovými aktivitami dospívajících. Zjištěné rozdíly jsou tak malé, že je nelze považovat za věcně významné. Ať se zákazem mobilů nebo bez něj, nejčastější přestávkovou aktivitou je vzájemný rozhovor. Tým doporučuje školám mobily nezakazovat, spíše využívat.
Zatím nikdo nepřišel s tak pádným argumentem, aby vedl k zákazu mobilů na školách v celé republice? Škodí zdraví? Vedou k šikaně? Umožňují žákům přístup k závadnému obsahu? Tak proč pak nejsou mobily a jejich používání omezeny zákonem, jako třeba kouření či alkohol? A budeme pak zakazovat samozřejmě i chytré hodinky, časem chytré náramky, brýle, penál nebo náušnice. Je smysluplná cesta přes zákazy? Zastavíme vývoj technologií? Zakážeme je ve školách, ale doma, v práci a všude jinde už ne? Nebo je využijeme smysluplně, budeme s dětmi o rizicích mluvit či dokonce nabídneme alternativu?
Školy se nachází ve stavu, kdy je každá trochu jiná. Mají rozdílná pravidla, prostředí i možnosti využití přestávek. Někde se žáci nudí. Ať už za to může styl výuky nebo omezená možnost přestávkových aktivit. Pravděpodobně mobil použijí častěji. Buď legálně, nebo na záchodě, tajně pod lavicí apod. S rizikem kázeňských postihů. Jinde se vyučuje inovativně, projektově, děti jsou zaujaté, mobil využijí klidně i při vyučování, ale pro svou „práci“. Jsou školy, které disponují relaxačními a hracími koutky, na chodbách mají fotbálky nebo pingpongové stoly, děti se mohou o přestávkách proběhnout venku či v tělocvičně. Mobil pak hraje menší roli.
Zatím se zdá, že žádný univerzální recept na vyřešení otázky mobilů ve škole nemáme. Zajímalo někdy někoho, proč řada žáků a studentů má o přestávkách a někdy i při vyučování hlavu na stole a spí? Nuda? Nebo únava z nočního hraní her a sledování „socek“? Každá škola se na problematiku mobilních telefonů dívá jinak, odlišné jsou i názory a potřeby jak rodičů, tak i samotných žáků, o které jde především.
Zdroje:
