Článek
Bylo, nebylo, za zase ne tak dávných časů, kdy do škol chodila dnešní dospělá generace, byl ve třídě učitel, a to sám na všechny žáky, v kanceláři ředitel, jeho zástupce a sekretářka, na chodbě postával školník, občas jste zahlédli uklízečku, v jídelně se usmívaly kuchařky, a to bylo ze zaměstnanců většinou všechno. Ale dnes? Co to je za móresy? Asistenti pedagoga, školní psycholog, speciální psycholog, recepční a dokonce tandemová výuka? Musí to opravdu být? Nejsou to vyhozené peníze, za všechny ty „pracanty“ navíc? Jsou ty dnešní děti a jejich potřeby tak moc jiné?
Jisté je, že systém vzdělávání ještě před pár lety fungoval jinak. Existovaly zvláštní školy, do kterých jsme dle rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. listopadu 2007 nadměrně zařazovali romské žáky. Prý neprávem. Cílem rozsudku bylo a stále je, protože se nám náprava moc nedaří, snížit zastoupení romských žáků v těchto školách a obecně snížit počet romských dětí v etnicky segregovaných školách. A jak toho máme docílit? Poradny mají efektivně a kvalitně přiblížit podíl romských žáků diagnostikovaných lehkým mentálním postižením na úroveň běžné populace, musíme snížit závislost výsledků žáků na socioekonomickém statusu rodiny, prosazovat desegregační opatření a podporovat předškolní vzdělávání romských dětí, a to i v nižších ročnících mateřských škol.
Tak proto již zvláštní školy neexistují. Jejich potencionální klienti se stali žáky běžných základních škol. A aby tato inkluze byla pro běžné školy zvládnutelná, byly doslova zavaleny asistenty pedagoga, požadavky na jiný styl práce a mnohým dalším včetně spletitého výkaznictví a bujné dokumentace. Často se setkávám s názorem, že rušení zvláštních škol byla hloupost a ještě větším nesmyslem je snad do nekonečna rostoucí počet asistentů pedagoga a dalších podpůrných pozic ve školách. Mám ale vlastní poznatky z praxe ze školy, ve které působím. Jak to tedy vypadá u nás?
Ve škole máme 400 žáků, rozhodně nejsme etnicky segregovaná škola, neřešíme problémy, které by souvisely s etnickým původem žáků. Přesto u nás působí 13 asistentek pedagoga a školní psycholožka. A jsme za to rádi, ačkoliv tomu tak zpočátku nebylo. Nyní vnímáme přítomnost asistentů pedagoga ve třídách jako pozitivum, je to s nimi lepší, jsou velkým přínosem. A nemyslím to tak, že se díky nim mohou učitelé flákat s nohama na stole a asistenti kmitají a řeší, až se z nich pot lije.
Vrátím se k mé otázce z úvodu článku, zda jsou či nejsou dnešní děti jiné nebo zda mají jiné potřeby. Děti jsou stále děti, to doba je jiná. Společenské potřeby jsou jiné. Požadavky na to, jak děti učit jsou jiné. Abychom mohli ve škole využívat inovativní metody, diferencovat výuku, individualizovat, učit projektově, potřebujeme v mnoha třídách asistenty pedagoga. Děti byly vždy snadno zranitelné. V dnešní době jsou ale doslova zahrnuty hrůznými informacemi. Války, epidemie, přírodní katastrofy, to vše sledují téměř v přímém přenosu na sociálních sítích, ale i v televizi a dalších médiích. Zažily dobu covidovou, dobu inflační, energetickou krizi. To vše ovlivnilo celé rodiny. Nedivme se, že děti trpí ve zvýšené míře úzkostmi, fobiemi, depresemi. A dopřejme jim školní psychology, asistenty pedagoga a další formy pomoci, děti je potřebují. Jenom by bylo vhodné umožnit běžným školám, aby o tom, kde je potřeba asistent pedagoga, mohly rozhodovat do určité míry sami. Alespoň v prvních třídách, a to co nejdřív, a ne až v roce 2027, jak plánuje ministerstvo školství.
Mohlo by se zdát, že právě výše zmíněný rozsudek rovněž způsobil, že domácí úkoly již nejsou povinné, že se odstupuje od známkování v nižších ročnících, že se volá po výrazném snížení tlaku škol na výkon žáků apod. jenom proto, aby školní nároky zvládly i takové děti, které dříve chodily do škol zvláštních. Osobně si to nemyslím. Učitelé naší školy, včetně mě, jezdíme docela často na zahraniční stáže do zemí, které jsou v oblasti školství na vysoké úrovni a nečelí žádným žalobám za segregované školy. A v těchto zahraničních školách mají asistenty pedagoga, školní psychology, slovní hodnocení, menší tlak na výkon a další „novoty“ docela běžně. Ve finále dosahují skvělých výsledků v příjemném školním klimatu. Pokud chceme, aby české školství bylo kvalitní, a bereme vzdělání jako investici, nemůžeme na něm šetřit, a to ani na pozicích asistentů pedagoga. V dobrých školách jsou všichni zaměstnanci přínosem pro všechny žáky.
