Článek
Školní rok se ještě pořádně nerozeběhl, děti ani nestihly spolužákům sdělit všechny zážitky z prázdnin a stovky škol již musely čelit velice nepříjemné situaci. Kdosi neznámý, možná rusky mluvící cizinec, jim poslal e-mail, ve kterém vyhrožoval škole výbuchem či oznámil zaminování budovy. Cílem hrozeb pravděpodobně nebylo je skutečně naplnit, ale spíš vyvolat paniku a strach ve společnosti. Zvrhlý a odporný čin, bezesporu. Tentokrát se jednalo naštěstí o planý poplach. Jsou ale děti ve školách v bezpečí? Chrání náš systém školáky dostatečně? Pojďme to trochu rozebrat.
Bezpečnost žáků je bezesporu tím nejdůležitějším, co musíme zajistit. Ve školách to všichni moc dobře vědí a zejména pro ředitele škol jsou pravidla bezpečnosti alfou a omegou veškeré činnosti, která v jimi řízených institucích probíhá. Zabezpečení dohledů nad žáky všude tam, kde se v budovách a areálech škol pohybují, cvičné evakuace, mnohá poučení a pravidla, a to jak při výuce, tak i během přestávek, na výletech, kurzech a ostatních akcích pořádaných školou, tím jsou pedagogové zvyklí se zabývat, to většinou umí zabezpečit, včetně první pomoci, pokud je potřeba. A samozřejmě to musí sepsat. Do směrnic, plánů, třídnic, do řádů a podobně. Co je psáno, to je dáno. Není neobvyklá věta, která zaznívá při kontrolách: „Děláte to dobře, ale ukažte nám, kde to máte napsané…“ Budiž. Vše se zdá v pořádku, případné nedostatky jsou odhalovány a řešeny. Řeč je ale o takové té školní klasice, o bezpečnosti za standardních podmínek, tedy bez externího narušitele. Ale, co když přijde?
Nemusí jít hned o teroristu, on stačí násilník, zloděj, křikloun či opilec. Nemají mezi dětmi co pohledávat. To je jasné. A protože není vždy jednoduché předem identifikovat, kdo do jedné ze jmenovaných nebo podobné skupiny patří, nemá mezi dětmi co pohledávat vlastně nikdo cizí, nikdo, kdo ve škole nepracuje nebo není pozván. V zabezpečení škol před vstupem tzv. třetích osob jsou již obrovské rozdíly. Každá škola má svá specifika, liší se lokalitou a prostorovými podmínkami, velikosti areálů jsou různé. S tím souvisí odlišnosti rizik a potřeba zavádění opatření k zajištění bezpečnosti. A v této oblasti mohou školy tápat, chybovat. Nemají ve svých řadách odborníky, mají jenom manuály a pokyny. A mají jich mnoho. Dobře zabezpečená škola agresora odradí nebo prostě do budovy či areálu nevpustí. Předcházet bezpečnostním incidentům je jistě správná cesta. Ale dělají to školy dobře? Tedy ty, které chtějí? Jsou lepší čipy nebo vrátnice či recepce? Jistě by pomohl bezpečností audit, externí firmy ho nabízí, laciná záležitost to rozhodně není.
Ale ony jsou rozdíly i v přístupu k těm tzv. třetím osobám. Pokud vám, milí rodiče, bude rozzuřená sousedka vyprávět, jak ji nepustili do školy, ačkoliv ji přeci znají a ona není žádná teroristka, buďte rádi, vaše dítě je v mnohem větším bezpečí, nežli ve školách, kam může kdekdo. Bohužel se najdou školy, tedy ředitelé, ale i zřizovatelé, které či kteří nechtějí konflikty s takovými „sousedkami“, spoléhají se na to, že u nich přeci k ničemu dojít nemůže. Ale ono může. Je dobře, že rizika v českých školách nejsou taková, jako třeba v těch amerických. Ve Spojených státech se už tříleté děti ve školkách učí „hru na myšky“, které se potichu připlazí do rohu učebny. Proč? Aby si děti zafixovali, jak se chovat, pokud se ve škole objeví střelec. Nu, u nás hrozil jakýsi nelida zaminováním škol. Pokusme se minimalizovat možnosti, jak by k takové hrůze mohlo dojít.
Jak na to? Stačí manuály z ministerstva školství, rady a pokyny mnoha dalších institucí? Sice je i takováto snaha pomoci řešit situaci se zabezpečením škol chvályhodná, ale přeci jenom moc obecná. Vrátím se k tomu, že je každá škola jiná a nelze v každé škole aplikovat stejné postupy. Navíc je manuálů a pokynů mnoho, ředitelé jich mají plné šuplíky a často se v nich ztrácí. Jsem přesvědčen, že školy potřebují odbornou pomoc šitou na míru, ať je navštíví někdo, kdo dokáže posoudit, co která konkrétní škola potřebuje, jak má postupovat. Starat by se měli zřizovatelé, Policie ČR nebo ministerstvo školství. Pokud to necháme na školách samotných, nebude to vždy správně nebo to nebude vůbec. Po střelbě na filozofické fakultě se hodně psalo o tom, že musí vzniknout pasporty veřejných budov, aby se policie nebo jiné složky, které v nich budou případně zasahovat, dokázali orientovat. Aby věděli, kde jsou schody, kam vede která chodba. Nevím, zda se tak děje třeba v Praze nebo jiných městech, v naší škole na periferii republiky však nikdo nebyl…
