Článek
Školství u nás v republice přeci rozumí každý. Alespoň ten každý, který někdy ve svém životě do jakékoliv školy chodil. Fakt, že chlapi rozumí i fotbalu, není při psaní mého článku relevantní. Tak tedy ke školství: „To je hrůza, ta dnešní mládež nic neumí, ve školách po nich nic nechtějí, děcka se jenom flákají, pořád jsou na mobilech, drzost jim kouká z očí, nesportují, nezdraví, není to jako za našich časů, my umíme doteď vyjmenovat všechny Přemyslovce, na nás učitelům záleželo a co nás toho naučili! Ti dnešní kantoři si neumí sjednat respekt, a vůbec, co ta inkluze? Koho to napadlo? Vždyť za nás vše šlapalo jako hodinky! Dnes si každý dělá, co chce!“ Rád bych se pletl, ale takto nějak na mě působí řada článků, která se školstvím nebo mládeží obecně zabývá. Mají autoři pravdu? Je toho tolik zvrhlého v našem vzdělávacím systému? Nebo je to jinak?
Začnu známými slovy řeckého filozofa Sókrata: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Kritika mládeže tedy bohužel přetrvává minimálně od starověku, o starších pramenech dávajících najevo rozhořčení nad chováním mladých lidí nevím, možná jsou podobné postřehy zapsány na hliněných tabulkách Sumerů či zobrazeny v jeskyních pravěkých lovců. A tolik generací se přeci nemůže mýlit!
Kdo za to tedy může? Snad rodiče, neschopní řádně vychovat potomstvo? Nebo ti nedůslední kantoři, kteří se celý rok těší na prázdniny, místo aby něco smysluplného po dětech chtěli? Nebo Fiala? Či Babiš? Soros? Nebo již někteří z nás zapomněli, že i oni byli mladí a tím tedy i kritizovaní? Dovolím si k tématu přidat své vlastní zkušenosti, ve školství působím skoro 30 let, vlastně bych měl kritikům rozumět. To bych ale nesměl dnešní mládež potkávat.
Jací jsou tedy dnešní žáci? A jací chceme, aby byli? Nutno podotknout, že hloučky poflakujících se adolescentů na zastávkách, v parcích či podloubích nejsou reprezentativním vzorkem naší mládeže. Dnešní děti jsou naprosto úžasné bytosti nabyté schopnostmi a kompetencemi (ne, nebojím se toho slova) pro život v 21. století. Poradí si s mnoha věcmi, nad kterými nám zůstává rozum stát. Vyznají se v aplikacích, sdílí dojmy, videa, fotky či prezentace jemnými pohyby prstů po maličkých obrazovkách svých mobilů, komunikují anglicky, komunikují zkratkami, komunikují s umělou inteligencí, s přáteli na druhé straně zeměkoule. Dokáží si poradit s mnoha věcmi, vyřešit je. Co neznají, umí najít. A že k tomu potřebují internet? Fenomén dnešní doby? To je, zdá se mi, přeci žádoucí a samozřejmé. Na druhou stranu se najdou mezi naší mládeží i tací jedinci, kteří se neštítí fyzické práce! Mládež dokonce sportuje. Chodí na kroužky. Angažuje se, vyjadřuje se k problémům dneška a nemá téměř žádné předsudky. Jak si sám po sobě čtu své řádky, musím přidat poděkování rodičům, společnosti, a tedy i učitelům. Good job!
A pak jsou tu ti chuligáni! Sprosťáci, vandalové. Nepopírám. Byli a budou. A je, jak doufám, snahou všech ve společnosti, aby jich bylo co nejméně. Některým můžeme pomoci vlídným slovem, pokusem o zapojení do různých aktivit, jiní potřebují pomoc odbornou. Naše mládež je pestrá a skvělá. A zranitelná. Vyrůstá v komplikované době, řada dětí trpí depresemi a jinými psychickými problémy. Zavinila si to dnešní mládež opravdu sama? Nebo je, jak tomu vždy bývalo, obrazem dnešní doby, kterou jsme stvořili my, dospělí, tedy i učitelé, vychovatelé, asistenti a další zaměstnanci škol.
Jak je to tedy s naším školstvím, oním spolutvůrcem charakterů dnešních dětí. Snad se shodneme, že nejdůležitějším článkem škol jsou žáci. O těch jsem se, a snad to vyznělo pozitivně, již zmínil. A pak hned pedagogové. Co tedy ve školách předvádí? Zaslouží si vůbec plat? Nebo jim jako odměna stačí pocit z dobře odvedené práce a 2 měsíce prázdnin?
České školy jsou rozhodně pestrou směsicí pedagogických přístupů a metod. Těžko najít dvě školy, které ke vzdělávání přistupují úplně stejně. V něčem je to velice výhodné, máme totiž demokracii a rodiče si mohou vybrat, jestli preferují pro své ratolesti vzdělávání v duchu zavedených a osvědčených hodnot 19. či 20. století, nebo zda vyhledají pro své děti školu s inovativním moderním přístupem snažící se připravit své žáky na budoucí uplatnění v jejich životě. Možnost volby tu je v nesmírně široké škále. Od metod: „Neodmlouvej, nemluv, nejsi li tázán, na tvůj názor se nikdo neptal, seď, mlč a poslouchej!“ až po ty školy leckdy tak kritizované, plné zájmu, pochopení a komunikace. Kam byste chtěli chodit vy, pokud byste si mohli jako děti vybrat? K paní učitelce, která je takovou autoritou, že nikdo s rukami za zády ani nešpitne, metodou drilu vás naučí vše, co ona považuje za správné? Nebo k takové, ke které máte důvěru, bere vás jako parťáka, nebojíte se jí na cokoliv zeptat, svěřit se? Stále máme v našem státě ostrůvky tradicionalistických škol, ale těch, které se nebojí změn, přizpůsobují se společenským potřebám a panuje v nich atmosféra plná důvěry, stále přibývá a přibývat bude. Dokonce to po nich chce i ministerstvo.
Před učiteli často nezbývá, než smeknout. Jsou na tom podobně jako děti. Musí se neustále učit, vždyť v dnešní době se toho mění tolik najednou. Pokud žijete v domnění, že se běžný učitel při studiích v průměru tak před 30 ti lety seznámil s prací na počítači, aplikacemi typu Kahoot, Quizlet, Wordwall nebo Bakaláři, s prostředím Google učeben, robotikou, obsluhou interaktivních displejů a tabulí, s chromebooky, s principy kooperativní, badatelské či projektové výuky, se základy psychoterapie, s různými druhy hodnocení, komunitními kruhy atd., hluboce se mýlíte. Učitelé na sobě tvrdě makají, ta dnešní upřímná mládež jim totiž flákání netoleruje. Zaslouží si tedy plat? Nejenom. Tato parta nesmírně obětavých a pracovitých lidí si zaslouží veliké uznání.
Dokonce se pedagogové dokáží vyrovnat i s inkluzí. Musí a vlastně vždy museli. Neměli jste i vy měli za svých školních let ve třídě někoho, o kom jste si mysleli, že je téměř nevzdělavatelný, neprospíval, zlobil, ubližoval? Tento problém není ve školách novinkou, jistě se o něm hodně mluví, přibyly pojmy, ve školách asistenti, různé intervence a stojí to hodně peněz. A je to dobře nebo špatně? V dnešní době nezavíráme lidi s handicapem do lágrů či ústavů, netváříme se, že neexistují, žijeme v tolerantní společnosti všichni pospolu a s vědomím existence důkazů, že selekce ve školství alespoň do 14 ti let prostě nefunguje.
Dobře, ustupme kritikům, zbavme se inkluze, vyselektujme třídy, určitě to přispěje k lepšímu výkonu. Co to ale je? Umění vyjmenovat více zástupců členovců? Znalost vyššího počtu vzorců a pouček? Nebo je lepší naučit se jednat s lidmi, komunikovat na různých úrovních, naučit se spolupracovat, řešit problémy. Co je lepší výbavou do života? Budou naše děti žít selektivně i v dospělosti? Každý ve své kastě? Takto je chceme připravovat? Opakovat historické omyly? Komu tím prospějeme? Dětem, domnívám se, ne. Nedává větší smysl diskutovat spíše o podobě, nežli o samotné existenci inkluze?
České školy jsou na cestě. V cíli ale nebudou nikdy, dohnat společenský rozvoj a potřeby je asi nemožné, proto bychom ve školách měli všichni dělat co nejvíc proto, aby naše zaostávání za vhodným způsobem přípravy žáků na uplatnění v životě nebylo propastné. Proto mě mrzí občasné přešlapování na místě ze strany řídících orgánů. Ale při dnešní míře autonomie školy na pokyny shora čekat nemusí. Není čas, ztrácet čas.
