Příběh srny Pipi

Jako novinář už jsem viděl mnoho smutných konců, mnoho nešťastných příběhů zvířat, která neměla štěstí. Ale někdy se objeví příběh, který vám vrátí naději. A právě takový je příběh srnečky jménem PIPI.

Za poslední rok myslivecká evidence uvádí, že bylo uloveno 124 899 kusů srnčí zvěře. Kromě toho bylo zaznamenáno dalších přibližně 34 000 srnek, které zahynuly pod koly aut, a asi 18 500 mláďat, která usmrtila zemědělská technika během prací na polích. Reálná čísla však budou mnohem vyšší—odhaduje se, že nahlášena je jen asi pětina všech skutečných případů. Pipi k nim ale patřit nebude!

Život PIPI začal podobně tragicky. Tři dny ležela osamělá v poli, tichounce pípala a čekala na maminku, která se však už nikdy nevrátila. Pipi byla nalezena vysílená, téměř bez života, zachráněná v poslední chvíli člověkem jménem Pepa Chára. Ale záchranná stanice, kam ji odnesl, byla beznadějně přeplněná.

Mnoho lidí sbírá mláďata srn zbytečně, často s dobrým úmyslem, ale neuvědomují si, že srnčí matky nechávají svá mláďata samotná schválně. Pokud srnče není očividně zraněné nebo pokud jeho matka nebyla prokazatelně usmrcena, nikdy se ho nedotýkejte. Když mládě najdete, volejte okamžitě záchrannou stanici, popište přesně místo nálezu a na srnče v žádném případě nesahejte. Jen pokud si budete místo přesně pamatovat, existuje ještě šance srnče vrátit a zbavit lidského pachu. (To platí i pro mláďata ježků, zajíců a dalších.)

Pipi se dostala do péče Farmy Kapsa z.s., neziskového spolku, který se stará o zvířata v nouzi. Srnečka byla zesláblá, podchlazená a odmítala pít mléko. Vypadalo to téměř beznadějně. Když ji poprvé spatřila paní Andrea Kapsová, pochybovala, zda PIPI vůbec přežije noc. Úmrtnost nalezených mláďat srn je vysoká.

Jenže Andrea neváhala ani vteřinu. Každé dvě hodiny, ve dne i v noci, zahřívala křehké tělíčko, trpělivě jí šeptala, že to zvládne, a krmila ji kapku po kapce. PIPI zpočátku odmítala pít, byla příliš slabá, dudlík z lahvičky byl příliš velký. Ale Andrea hledala dál – až konečně našla řešení. Našla náhradní maminku v podobě ovce, která poskytla srnečce tolik potřebné mléko plné důležitých živin. Najednou se v malé srnce probudila vůle žít.

Pozor – kravské mléko srnčí mládě nesmí v žádném případě dostat! Srnčí mláďata ho totiž nedokážou strávit a po jeho podání se u nich rychle rozvine těžký střevní zánět doprovázený silným průjmem. Takové mládě se pak do záchranné stanice dostává už ve stavu těžké dehydratace a vyčerpání, kdy i přes veškerou odbornou péči bývá záchrana většinou marná.

Dny ubíhaly, a PIPI sílila a rostla. Brzy zvládala procházky po zahradě, ochutnávala první zelené lístečky a se zvědavostí poznávala svět kolem sebe. Paní Andrea ji milovala jako své vlastní dítě. Zároveň ale věděla, že PIPI patří do lesa, že skutečný domov je tam, kde srny mohou běžet svobodně a volně.

Na Farmě Kapsa mají lidé možnost pohladit si skoro každé zvíře. Chodí tam rodiny s dětmi, aby si sáhly na kozy, ovce nebo třeba králíky, kteří se ochotně nechávají hladit od všech návštěvníků. Srna PIPI však byla úplně jiná. Divokost jí proudila v žilách natolik silně, že se nikdy nedala ochočit. Většina lidí se k ní ani nepřiblížila, natož aby ji mohla pohladit. Výjimkou byla Andrea, její manžela a veterinář, který si získal její důvěru natolik, že se před zraky všech nechala od něj podrbat. To byl vzácný okamžik, při kterém všem přihlížejícím došlo, že PIPI patří skutečně jen sama sobě a přírodě. Nikdy nepatřila lidem, nikdy nebyla mazlíčkem na hraní, vždycky byla a zůstala divokou srnou.

Až jednoho dne pak PIPI vycítila volání svého pravého domova. To, když ji Andrea zahlédla za vrátky. Andrea vyběhla ven, ale obě už věděly, že je čas loučení… Pipi se podívala na ženu, která jí zachránila život, jako by jí chtěla poděkovat a rozloučit se. Potom, klidně a rozhodně, přeběhla silnici a zamířila do lesa. Dlouho za ní Andrea hleděla, brečela a zároveň se usmívala.

Mnozí by si mysleli, že tady příběh končí. Ale PIPI nikdy nezapomněla, kde jí bylo poskytnuto teplo, láska a druhá šance na život. Dnes, když je již dospělá, občas přijde zpět na krátké návštěvy. Vždy se objeví klidná, důstojná, nechá se pohladit a s důvěrou přitulí hlavičku, jako by se na okamžik vrátila do dní, kdy potřebovala Andreu jako náhradní maminku.

Potom se opět tiše vrátí ke svému stádu a ke svobodě lesa. Možná jednou přivede ukázat svá vlastní mláďata. Ať se to stane, nebo ne, jedno je jisté – PIPI bude navždy patřit do srdce ženy, která jí dala život podruhé.

Protože skutečná láska, ta pravá, spočívá v odvaze dát druhému svobodu. A příběh srny PIPI je o tom nejkrásnějším druhu lásky, kterou člověk může dát zvířeti.

Další článek: Nejlepší kamarádky srny Pipi byly kočky