Článek
Spolu s častějším výskytem učitelů na sítích začalo růst i něco dalšího. Obsah, který už nepomáhá školství otevírat a místo toho lacině přiživuje negativní emoce. Obsah, který si plete autenticitu s křikem, paušalizaci s konstruktivní kritikou a dosah s hodnotou nebo potvrzením vlastní neomylnosti.
Nebudu jmenovat konkrétní profily ani konkrétní lidi, možná jen některé pozitivní příklady. O ty negativní totiž nejde, jde o širší posun a navíc by se otevíral prostor pro další negativismus. O to, že se část učitelů na sítích začíná podobat právě těm veřejným postavám, které sama často kritizuje.
Když si stěžujeme tak nešikovně, až tím škodíme sami sobě
Jedním z hlavních témat učitelských profilů je náročnost naší práce. A ano, učitelská práce náročná je, o tom není pochyb.
Ovšem i pravdivá informace se dá podat způsobem, kdy se obrátí proti tomu, koho má vykreslit v lepším světle.
Když někdo dlouhodobě ukazuje, že odchází ze školy brzy odpoledne, a pak veřejně dramatizuje, že kvůli třídním schůzkám musí po delší době zůstat na pracovišti po celou pracovní dobu, nepůsobí to jako silná výpověď o náročnosti profese. Působí to jako účelné zkreslování informací podle toho, jak se to zrovna hodí pro dosahy a ujištění sebe sama ve svých názorech a postojích.
Většina společnosti dávno ví, že učitel neodučí pár hodin a nejde domů s čistou hlavou. A ti, kteří to nevědí, se tímto stylem stejně přesvědčit nenechají. Spíš si znovu potvrdí, že učitelé hlavně naříkají.
To je přesně jeden z typů obsahu, který profesi nepomáhá, i když původně možná měl.
Kritizují zobecňování, ale sami na něm staví
Mnozí učitelští influenceři velmi rádi kritizují veřejně známé osobnosti školství, například Roberta Čapka nebo Štěpánku Cimlovou, za to, že házejí učitele do jednoho pytle, zjednodušují, provokují a účelově vyhrocují debatu.
Část z nich ale pak dělá v zásadě totéž, jen z druhé strany a před jiným publikem. Také zobecňují, také vytvářejí tak trochu imaginární nepřátele. Mluví tak, jako by právě jejich pohled byl jediný správný.
Jeden drzý žák rázem reprezentuje všechny „dnešní“ děti. Z jednoho prudícího rodiče se stane důkaz, jací dnes jsou všichni rodiče. Z jedné absurdní zkušenosti se stane obraz celého školství.
Tvářit se, že popisují realitu a vysvětlovat v popisku, že je to přece jen ilustrace a rozhodně to není bagatelizační, na situaci nezmění zhola nic.
Od inspirace k negativismu
Začátky učitelských sítí byly zvláštní směsicí inspirace a bizarnosti. Na jedné straně skvělé profily plné nápadů, materiálů, převážného pozitivismu a zkušeností z praxe. Na druhé straně účty, které dokázaly udělat obsah i z toho, že někdo přišel do třídy, rozsvítil a otevřel okno.
Bylo to občas úsměvné a občas podivné, ale většinou neškodné.
Problém přišel až ve chvíli, kdy se část obsahu přepnula do trvalého negativismu. Když přestalo stačit téma platů, bylo potřeba hledat další terče. Žáky, rodiče, inkluzi, výchovu, ministerstvo, inspekci. Zkrátka cokoli, co se dalo proměnit v rozhořčený příspěvek.
S tím nutně musela přijít i bagatelizace, protože ojedinělý případ nevyvolává takové emoce, jelikož se s ním hůře ztotožní širší publikum.
Tohle není jen obsah. Tohle skutečně dopadá do škol
Největší problém ale není v tom, že je takový obsah otravný nebo nespravedlivý. Největší problém je, že má vliv.
Mnoho učitelských mikroinfluencerů oslovuje kolegy a kolegyně, kteří si k nim chodí primárně k utvrzení vlastních postojů. A to už maličkost není.
Stačí jedna věta, byť pravdivá, bez patřičného kontextu. Třeba že frontální výuka není špatná a ve vzdělávání má své místo. To je samozřejmě pravda. Jenže bez dalšího vysvětlení se z toho velmi snadno stane zástěrka pro ty, kteří si potřebují potvrdit, že není důvod cokoliv promýšlet, měnit nebo kombinovat.
Vysvětlení, že má jít o kombinaci, si v popisku už skoro nikdo nepřečte, takže ten to nevyváží.
V té chvíli je ze sociálních sítí prostor pro sebeutvrzení, nikoliv pro debatu. A to je pro vzdělávání naopak brzda, i když se to vydává za obranu zdravého rozumu.
Je fér dodat, že tohle se netýká všech, ba naopak. Mnoho učitelských profilů je pro ostatní skutečným přínosem. A jsou v převaze. Jen negativita prostě „prodává“ snáz a více.
Děti jako součást osobní značky
Zvlášť problematická je chvíle, kdy se do učitelského obsahu začnou zapojovat děti. U oficiální prezentace školy je to citlivé téma samo o sobě. U osobních profilů učitelů je to ještě citlivější. Tam už totiž často nejde o prezentaci práce školy, ale o budování osobní značky.
Děti se k natáčení přidají rády. To ale vůbec neznamená, že je tím věc vyřešená. Dítě není tím, kdo má nést odpovědnost za hranici mezi zábavou, prezentací školy a využitím dítěte jako součásti obsahu.
A problém není jen v samotné přítomnosti dětí ve videích. Problém je i v tom, co se v těch videích odehrává.
Když se v reelech zlehčuje drzost, pozdní příchod, odsekávání učiteli nebo hrubší způsob mluvy mezi dětmi, neposouvá se jen hranice vkusu na sítích. Posouvá se i hranice toho, co ještě bereme jako normální ve škole, potažmo společnosti.
Možná nejde o nejtvrdší vulgarity. Jenže právě každodenní „tohle přece nic není“ bývá nejúčinnější způsob, jak si nevhodné chování postupně znormalizovat.
Nemůžeme chtít po žácích něco, co sami cupujeme na kusy
Učitelé jsou lidé. Nemají žít ve skanzenu mravnosti a předstírat, že mimo školu nejsou normálními dospělými. To je v pořádku.
Jenže mezi normálním životem a veřejným vystupováním, které je v přímém rozporu s tím, co sami ve škole vyžadujeme, je pořád dost velký rozdíl.
Pokud se někdy na sítích stylizujeme přehnanými grimasami, pubertálními reakcemi a chováním, které bychom ve třídě sami korigovali, nemůžeme se pak tvářit pohoršeně, když podobnou reakci uvidíme u vlastních žáků. Natož o takové drzosti pak ještě natočit pohoršený reel.
Jde o jednoduchou otázku důvěryhodnosti, nic jiného.
Učitelé na sítích mohou být pro školství velkým přínosem. Mohou inspirovat, vysvětlovat, kultivovat debatu a pomáhat profesi navenek. Jenže mohou také normalizovat zkratkovité myšlení o práci učitelů a vzdělávání jako celku, permanentní rozhořčení a obsah, který škodí škole víc, než si jeho autoři připouštějí.
A právě tam už nejde o nevinnou legraci ani o osobní styl. Tam už jde o to, jaký obraz školy a učitelů spolu vytváříme.
Pointa článku tedy tkví v tom, že pokud chceme přispívat k otevírání školství veřejnosti a k narovnávání toho, jak veřejnost vnímá nás učitele, je nutné nenechat se strhnout honbou jen za dosahy.
