Článek
Jméno Emila Háchy dodnes silně rezonuje v české veřejné debatě. Není divu. Stal se v historii však jediným naším prezidentem, který o zvolení a funkci nestál. Přesto funkci přijal, a to v dobách pomnichovské Československé republiky a následně protektorátu Čechy a Morava. V poválečných letech byl odsuzován především jako zrádce a kolaborant a tento jednostranný obraz se až v poslední době mění. S odstupem osmdesáti let už je snazší pochopit, jakému tlaku a zoufalé situaci byl coby tehdejší hlava státu vystaven.
V dnešním článku se na jeho angažmá pokusíme podívat v o něco jiném světle, než na jaké jste asi zvyklí. Život – a především pak závěr tohoto života – byl totiž velmi ovlivněn jak jeho závažnými duševními, tak i fyzickými potížemi. Ale pojďme začít od začátku.
Mládí
Emil Dominik Josef Hácha se narodil 12. července roku 1872 v jihočeských Trhových Svinech, a to do rodiny berního úředníka Josefa Emanuela Háchy (1832–1884) a jeho manželky Marie Karolíny Pavlíny Háchové, rozené Klausové (1837–1914).
Byl vychováván přísně katolicky a od dětství si navykl se sám vzdělávat, proto mu bylo povoleno nastoupit školní docházku přímo do druhé třídy. Od mládí se projevoval jako mimořádně inteligentní, vysoce talentovaný žák a na všech školách, které navštěvoval, byl vždy premiantem.
Absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích, v roce 1896 pak promoval s vyznamenáním na Karlově (Karlo-Ferdinandově) univerzitě.
Podle vzpomínek jeho bratra Theodora výborně běhal, plaval, šplhal, bruslil. A i v dospělosti zůstal fyzicky aktivní a proslul nejen jako dobrý tanečník, ale hrál velmi dobře i tenis, věnoval se alpinismu a výborně mu šla hra v šachy. Tuto svou dobrou kondici si mimochodem udržel do pokročilého věku a fyzicky aktivní zůstal až do nástupu do funkce prezidenta.
Za svůj život zvládl šest jazyků (kromě plynné němčiny ovládal slovenštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu. Učil se též ruštině, polštině a slovinštině), a překládal beletrii.
Právník a soudce
Háchova cesta ke vrcholům státní moci byla ovlivněna dlouholetou právnickou praxí a angažmá ve vysokých justičních pozicích. Hácha se proslavil svou odborností a spravedlivým přístupem, což mu vyneslo respekt mezi kolegy a veřejností. Jeho politická kariéra začala postupným stoupáním v Justičním úřadu, kde se stal symbolem nezávislosti a integrity.
Byl členem Nejvyššího správního soudu, coby docent práv působil za první republiky na Právnické fakultě UK. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk jej jmenoval druhým prezidentem Nejvyššího správního soudu. Hácha se také podílel na tvorbě československé ústavy z roku 1920 a zákona o zemském zřízení z roku 1927. Uznáním Háchových hodnot bylo také členství u haagského rozhodčího soudu.
Bydlel s chotí Marií a dcerou v Praze-Střešovicích a mohlo by se zdát, že svůj život uzavře jako vysoce respektovaná osobnost a autorita.
A pak přišel nejen pro něj osobně, ale i pro celé Československo osudný rok 1938.
Příchod světové války a osobní krize
Už od roku 1933, kdy se nacisté chopili moci v Německu, bylo Československo ve vážném nebezpečí stran německé expanze, která měla své motivy politické (revizionismus), ideologické (nároky na údajná bývalá území německé říše a expanze na východ), strategické (průmyslový potenciál českých zemí a jejich poloha). Velmoci, na jejichž pomoc při obraně proti německé agresi československá vláda nejvíce spoléhala, měly snahu se s nacisty dohodnout a předejít tak scénáři, který vedl k první světové válce, a to i za cenu obětování Československa. Stahující se válečná mračna nad republikou, stále se stupňující výhrůžky a vzrůstající hrozby pro Československo ze strany nacistického Německa nemohly minout v naší zemi nikoho. Ani Emila Háchu.
Duševní nepohodu Emila Háchy v době těsně předválečné narušovaly vážné zdravotní problémy jeho manželky a nepomohl mu ani rozvod jeho dcery Milady na jaře r. 1937. V únoru 1938 mu manželka na další z řady plicních embolií, jenž ji opakovaně zasahovaly. Ovdovění Háchu zcela zdrtilo a vyvolalo vážnou dušení krizi.
Obsazení českého pohraničí Němci v březnu 1938 jej – stejně jako celý národ – uvrhlo v ještě hlubší zoufalství. Největší zkouška ale měla teprve přijít.
Hácha prezidentem
Dne 5. října v důsledku mnichovské dohody abdikoval prezident Edvard Beneš. Začalo hledání vhodné osobnosti na uprázdněný prezidentský post.
Rudolf Beran, tehdejší předseda Strany národní jednoty (SNJ), navrhl jako kandidáta právě Emila Háchu. Předsedovi vlády generálu Syrovému se kandidát zamlouval, Hácha byl tedy pozván na schůzi ministerské rady, kde jej přesvědčovali, aby převzal prezidentskou funkci, což Hácha zprvu odmítal. Po dalších jednáních se nechal přesvědčit. Nicméně Hácha sám považoval přijetí funkce za osobní oběť a opakovaně vyjadřoval naději, že ji bude vykonávat pouze dočasně. Takto náročná funkce v době tak napjaté mu rozhodně nesvědčila.
Jak uvádí doc. MUDr. Miloš Vojtěchovský, CSc. ve svém článku: „pesimismus a protrahované deprese se sebevražednými úmysly ho provázely celé údobí protektorátní prezidentury. Jeho osobním lékařem se stal emeritní ošetřující lékař obou dřívějších prezidentů A. Maixner. Ten tehdy zaznamenal některé patognomické výroky EH ("… jsem již životem velmi vyčerpán a zbytek mých sil je neúměrně malý a nedostačuje na řádné plnění úkolů tak rozsáhlých a choulostivých, a navíc dosavadní mé erudici tak odlehlých … žena odešla dříve, než se na mě přivalila tato pohroma … myslím, že by to zaplatila životem.“)
Vojtěchovský pokračuje: „Jeho největším psychotraumatem byl 14. březen 1939 a jeho návštěva v Berlíně u nacistických pohlavárů, spojená s donucením akceptovat konec trvání republiky a německou okupaci. Po Góringově vyhrožování, že rozbombarduje Prahu, jestliže EH verdikt nepodepíše, se prezident zhroutil, kolaboval a byl ošetřován Hitlerovým osobním lékařem dr. Morellem intravenózními injekcemi glukózy. Po návratu z Berlína poznamenal: „Připadám si jako chalupník, kterému prodali poslední krávu.“ Po celou dobu trvání protektorátu se prohlubovala jeho duševní deprese, provázená sebevražednými úmysly s žádostmi, aby mu byl Maixnerem dán jed (zvláště morfium) či lesním správcem v Lánech poskytnuta střelná zbraň. O sebevražedných úmyslech EH referoval z Prahy do Washingtonu americký konzulát již na podzim 1939, přesto zůstal prezident ještě dlouho velmi aktivní ve snahách o zmírnění nacistických drastických opatření vůči českému národu.“
Přesto všechno se Emil Hácha choval v rámci možností statečně. V říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi (což si nedovolila žádná jiná hlava obsazeného státu) a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v mnoha případech úspěšně. Protestoval také proti germanizaci.
Emil Hácha představuje Reinhardu Heydrichovi české korunovační klenoty
Pomyslnou poslední ranou zbytkům Háchovy duševní a fyzické síly se stal atentát na Reinharda Heydricha, který v květnu 1942 provedli českoslovenští výsadkáři. Terorizování českého národa během heydrichiády a osobní nátlak nacistů v čele s Karlem Hermannem Frankem a ministrem školství a lidové osvěty Emanuelem Moravcem zcela podlomily zdravotní a duševní stav státního prezidenta. Po atentátu sepsal v září 1941 Hácha první abdikační dopis dožadující se rezignace na funkci prezidenta, která ale nebyla přijata.
Většinu administrativní práce úřadu prezidenta brzy vykonával kancléř Popelka. I přes špatný zdravotní stav ale prezident pomáhal českým odbojářům v Lánech (poskytoval peníze na jídlo a ošacení hledaných osob; kvůli častému styku s nacistickou mocí ovšem nemohl odboj naplno podpořit). Stále se potýkal se silnými depresemi. Několikrát údajně žádal svého lékaře doktora Maixnera o jed, aby mohl spáchat sebevraždu.
K následným událostem pokračuje Vojtěchovský: „Mentální stav tehdy 70letého prezidenta vystihuje komentář osobního tajemníka dr. Škarvana (jaro 1942, tedy ještě před atentátem na RH): „EH se k ničemu neodhodlá, nemá vlastní vůli. Je úplně neschopen si pamatovat, nelze od něj nic očekávat. Je to vrak, kterým strká náhoda, Němci a strach ze sebemenšího vlastního rozhodnutí. Lidé v takovém stavu, jako je dnes on, prohlašují se za nesvéprávné.“ Druhou abdikační listinu sepsal v r. 1943 prezidentův tehdejší tajemník doc. Kliment, a i když ji údajně podepsal (velmi kostrbatým písmem) i EH, byl prezident v té době již v takovém stavu, že nevěděl, co podepisuje.“
V posledních měsících před koncem okupace už nemohl mluvit, selhávala mu paměť a nepoznával lidi.
Konec války a Háchova života
Dne 13. května 1945 byl Emil Hácha ve věku 72 let na lánském zámku zatčen zcela apatický, neschopný chůze, stejně jako jakéhokoli výslechu a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června 1945 také zemřel.
Národní soud po válce rozhodl, že v důsledku špatného zdravotního stavu neodpovídal Hácha od ledna 1943 za své činy.
Busta a pamětní deska na rodném domě Emila Háchy v Trhových Svinech
Kým tedy Hácha byl a co si o něm máme dnes myslet?
V době svého prezidentství šlo již o starého, duševně a fyzicky podlomeného člověka, jehož okolnosti přivedly tváří v tvář naprostému zlu nacistických pohlavárů. Stal se prezidentem rozpadlé a týrané země, a přesto se i se zbytkem sil, dokud mu stačily, snažil být aktivní ve snahách o zmírnění nacistických drastických opatření vůči českému národu.
Emil Hácha je bezpochyby jednou z nejvíce diskutovaných postav českých dějin. Jeho prezidentství bylo plné těžkých rozhodnutí a morálních dilemat, která odrážejí složitost období okupace. Stanul tváří v tvář zlu, a ať už jeho rozhodnutí vnímáme jakkoli, nelze popřít, že jeho role byla klíčová pro zachování určité stability v národních dějinách. Jeho život a činy zůstávají důležitým tématem pro reflexi o morálních hranicích a odvaze ve chvílích krize.
PS: Pěkně zpracovaný příběh Emila Háchy najdete např. v tomto videu:
