Josef Mengele: Temný příběh „anděla smrti“ z Osvětimi, jenž unikl trestu

Na dochovaných fotografiích působí Mengele jako běžný mladý muž – uhlazený, elegantní, s upravenými vlasy a úsměvem, který by mohl patřit sympatickému lékaři nebo profesorovi. Takovému, kterým by se pravděpodobně i stal, nebýt tedy války a nacistické nelidskosti, která do kariérních pozic, umožňujících uplatňovat moc, jako tornádo vtahovala především ty všehoschopné a  nadmíru přizpůsobivé.

Ale za tímto obrazem se skrývá jeden z nejděsivějších mužů nacistické éry. Josef Mengele, přezdívaný „Anděl smrti“, rozhodoval o osudu tisíců vězňů koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Jeho zvrácené experimenty, posedlost genetikou a fascinace dvojčaty mu zajistily místo mezi největšími zločinci 20. století. A přesto nikdy nestanul před soudem.

Jak je možné, že se takovému monstru podařilo uniknout? A kým vlastně byl?

Pojďme začít tou poslední otázkou.

Asi každý ví, že Mengele, známý jako „Anděl smrti“, je jednou z nejtemnějších postav nacistické éry. Není ho třeba příliš představovat, přesto v dalších částech článku na jeho životopis dojde. V tuto chvíli stačí vědět, že běžně působil v lékařské delegaci, která kontrolovala přicházející vězně do Osvětimi a rozhodovala, kteří jsou vhodní pro práci a experimenty a kteří budou neprodleně posláni do plynové komory.

Nicméně v tuhle chvíli začneme pokusem o prozkoumání jeho osobnosti a motivací.

Jde z velké části o hmatání po stínech na zdi, protože nebyl nikdy oficiálně podroben psychologickému vyšetření. I tak ale se mnozí odborníci pokusili analyzovat jeho osobnost na základě jeho činů a dostupných svědectví. Co zjistili?

1. Sadismus a nedostatek empatie: Robert Jay Lifton, profesor psychiatrie a psychologie, ve své knize The Nazi Doctors popisuje Mengeleho jako sadistického jedince postrádajícího empatii. Jeho extrémní antisemitismus a víra v nutnost „eliminace Židů jako nebezpečné rasy“ podporovaly jeho kruté chování.

2. Ideologická oddanost a kariérní ambice: Mengeleho činy byly poháněny kombinací hluboké oddanosti nacistické ideologii a osobních ambicí. Jeho touha po vědeckém uznání a kariérním postupu v rámci SS ho vedla k provádění nelidských experimentů, které považoval za přínosné pro vědu a stát.

3. Dehumanizace obětí: Mengele vnímal své oběti jako pouhé objekty pro výzkum, což mu umožňovalo provádět brutální experimenty bez pocitu viny. Tato dehumanizace byla charakteristická pro mnoho nacistických lékařů, kteří ospravedlňovali své činy pseudovědeckými teoriemi o rasové nadřazenosti.

4. Dvojí tvář: Svědectví přeživších naznačují, že Mengele dokázal být vůči dětem laskavý, rozdávat jim sladkosti a představovat se jako „strýček Mengele“, zatímco na nich současně prováděl kruté experimenty. Tato schopnost prezentovat se jako pečující osoba, zatímco páchal zvěrstva, svědčí o hluboké morální disociaci.

K ilustraci výše popsaného postačí výpověď jednoho z přeživších osvětimských vězňů, Alexa Dekela: „Nikdy jsem nepřijal fakt, že sám Mengele věřil, že dělal skutečný vědecký výzkum. Ne proto, jak nedbale výzkum prováděl. On si jen sadisticky vychutnával moc. Mengele provozoval lidská jatka. Větší operace byly prováděny bez umrtvení. Jednou jsem byl svědkem operace žaludku, kdy Mengele odstraňoval celé kusy žaludku bez umrtvení. Jindy to bylo srdce, které bylo vyoperováno, opět bez umrtvení. Bylo to strašné. Mengele byl doktor, který se zbláznil kvůli moci, kterou mu systém svěřil. Nikdo se ho nikdy nezeptal: ‚Proč tenhle pacient zemřel?‘ ‚A proč tenhle?‘ Mengele nemocné nepočítal. Tvrdil, že dělá to, co dělá, ve jménu vědy, ale bylo to z jeho strany šílenství.“

Ačkoli neexistuje oficiální psychologický posudek Josefa Mengeleho, analýzy jeho chování naznačují kombinaci sadismu, nedostatku empatie, ideologické oddanosti a osobních ambicí. Jeho schopnost dehumanizovat oběti a prezentovat se jako pečující osoba, zatímco páchal zvěrstva, ukazuje na hlubokou morální disociaci. Tyto faktory společně vytvořily jedince schopného páchat nepředstavitelné hrůzy ve jménu vědy a ideologie.

Mengele se narodil se v roce 1911 do bohaté rodiny úspěšného továrníka v bavorském Günzburgu. Od mala byl považován za talentovaného studenta, kterému škola šla víc než dobře. Zajímal se o hudbu, umění a lyžování.

Studium medicíny a antropologie ho časem zavedlo na prestižní německé univerzity, kde ho ovlivnila myšlenka rasové čistoty. Věda v té době sloužila nacistické ideologii jako nástroj – mělo se dokázat, že árijská rasa je „nadřazená“. Ideologie nacismu v sobě spojovala prvky antisemitismu, rasové hygieny a eugeniky a kombinovala je s pangermanismem a územním expanzionismem s cílem získat více Lebensraumu (životního prostoru) pro germánský národ, což na mladého Josefa, stejně jako na mnohé jeho souputníky působilo jako životodárná voda, jenž náhle dala jejich životům smysl a účel.

A Mengele, poháněn ambicemi i osobní vírou v tuto ideologii, brzy vstoupil do NSDAP a jednotek SS. A tak nakonec našel své povolání ve „vědě,“ ačkoli ta byla jen součástí ideologie smrti. Jeho touha „zkoumat“ ho v roce 1943 přivedla do Osvětimi, jednoho z nejtemnějších míst lidských dějin.

Josef Mengele dorazil do Osvětimi v roce 1942 jako ambiciózní lékař a rychle si získal pověst muže, který rád vystupuje jako „ten hodný“. Na selekcích, kde rozhodoval, kdo bude žít a kdo zemře v plynových komorách, měl vždy upravenou uniformu, bílý plášť a výraz klidu. Vězni ho popisovali jako chladnokrevného soudce – jedním gestem určoval smrt tisíců.

Pro něj to však nebyla jen povinnost. Byla to příležitost. Osvětim se stala jeho laboratoří. Fascinovala ho dvojčata, trpaslíci, tělesně postižení nebo jedinci s fyzickými abnormalitami. Tito lidé byli pro Mengeleho víc než jen vězni – byli pokusnými subjekty.

Mengeleho posedlost genetikou vedla k brutálním experimentům. Z dvojčat se snažil udělat klíč k odhalení „tajemství“ rasové čistoty. Prováděl na nich bolestivé zákroky – injekce chemikálií do očí, výměny krve mezi sourozenci, pokusy o chirurgické spojení. Pokud jedno z dvojčat zemřelo, druhé bylo okamžitě zabito, aby mohl pitvat jejich těla.

Jeho krutost neznala hranic. Vězně bez anestezie operoval, amputoval jim končetiny nebo je infikoval smrtelnými nemocemi. Těhotné ženy, děti i starci byli vystaveni nevýslovným bolestem. A to vše pod záminkou „vědy“. Nepovažuji za nutné zabíhat do bulvárních detailů. Namísto toho si laskavý čtenář může prohlédnout dokument na serveru ČT (Mengele mi říkal prosím).

Mengeleho útěk před spravedlností

Když válka skončila, Mengele zmizel, jako mnoho dalších nacistů. Nejprve však v dubnu 1945 uprchl na západ Evropy jako řadový německý voják. Byl zadržen jako válečný zajatec a vězněn nedaleko Norimberku. Ačkoliv byl v zajateckém táboře evidován pod svým skutečným jménem, spojenci neměli ani potuchy, s kým mají tu čest, o koho se v tomto případě jedná, a nakonec ho propustili. V chaosu poválečné Evropy se mu podařilo uniknout – nejprve pod falešným jménem, později emigrací do Jižní Ameriky. V Argentině, Paraguayi a Brazílii žil relativně poklidným životem, zatímco svět hledal spravedlnost pro jeho oběti.

Izraelský Mossad, který mimo jiné dopadl Adolfa Eichmanna, se nikdy nedostal až k Mengelemu a ten tak prožil zbytek života, celých 35 let na útěku s padělanými doklady. Ačkoliv byl několikrát blízko dopadení, vždy zmizel. Zatímco přeživší trpěli následky jeho pokusů, on žil na brazilském venkově. Žil nicméně ve strachu. Po Eichmannově dopadení měl strach a často střídal bydliště. Přesto před soudem nikdy neskončil.

Velkou roli na tom měla změna poměrů. Mossad ho měl určitou dobu na mušce. Izrael se ale rozhodl, vzhledem k tehdejšímu trendu navazování přátelských vztahů se státy Jižní Ameriky, hledat nepřátele „blíže k domovu“.

A tak Josef Mengele dožil na svobodě. Zemřel až v roce 1979 na infarkt během plavání. Jeho tělo bylo identifikováno až o několik let později.

Mengeleho příběh není jen o jednom muži, ale o systému, který umožnil, aby se věda stala nástrojem zla. Je připomínkou toho, jak snadno mohou být ideály a poznání zneužity, když se z nich vytratí lidskost.

Dějiny Josefa Mengeleho jsou děsivé i proto, že ukazují, jak lehce se z talentovaného lékaře může stát krutý vrah. A především varují před tím, že spravedlnost není samozřejmostí. Některé příběhy zůstávají bez plného vyřešení. A to je možná největší tragédie ze všech.