Článek
Je pozoruhodným paradoxem povahy nás samých, že z temných období lidských dějin si obvykle pamatujeme jen ty nejhorší z nejhorších, nikoli ty, kteří zlu vzdorovali. Jen si to zkuste sami na sobě – na jedné straně si v duchu vyjmenujte nacistické zločince a na druhou misku vah položte statečné lidi, kteří v té samé době řekli zlu ne.
Mám sice za to, že o zlu je nutné psát a zkoumat jej a připomínat, nelze ale zároveň zapomínat na světlou stránku historie. Už jen proto, že přespřílišné soustředění na temnotu lidských činů tuhle temnotu přitahuje. Dnes tedy přidávám příběh ze světlého břehu, příběh, o kterém jste pravděpodobně nikdy neslyšeli.
Tohle je příběh Ireny Sendlerowé, tiché, odvážné a skromné ženy, která za války zachránila 2500 židovských dětí. A také ženy, o jejímž hrdinství a obětavosti se svět doslechl až o celých padesát let později.
Život před válkou
Irena Stanisława Sendlerowá se narodila 15. února 1910 ve Varšavě lékaři Stanisławu Henrykovi Krzyżanowskému a jeho ženě Janině Karolině (rozené Grzybowské).
Zpočátku vyrůstala v Otwocku, městě vzdáleném asi 24 km jihovýchodně od Varšavy, kde žila silná židovská komunita.
Její otec byl silně věřící křesťan a jak z dostupných svědectví víme – laskavý člověk, který věnoval svou lékařskou péči i velmi chudým lidem, a to zcela bezplatně. Léčil všechny, kdo jeho pomoc potřebovali, včetně Židů. Během epidemie tyfu v roce 1917 mezi svými pacienty se doktor Krzyżanowski sám nakazil a následně ve svých 42 letech zemřel.
Ve světle událostí budoucích je nepochybné, že pevný morální základ rodiny, stejně jako Krzyżanowského život, víra a názory měly na jeho dceru Irenu Sendlerovou velký vliv.
Od roku 1927 studovala Sendlerová dva roky práva a poté polskou literaturu na Varšavské univerzitě. Už tehdy vystupovala proti diskriminaci. Protestovala proti systému ghetto lavic (forma oficiální segregace při usazování vysokoškolských studentů), který se ve 30. letech praktikoval na mnoha polských vysokých školách a na svém studijním průkazu si poškodila označení „nežidovka.“
Uvádí se, že kvůli svým aktivitám a pověsti komunistky a filosemitky trpěla akademickými disciplinárními opatřeními. Do vypuknutí druhé světové války odevzdala magisterskou práci, ale závěrečné zkoušky nesložila. Opakovaně jí bylo následně odmítnuto zaměstnání ve varšavském školství kvůli negativním doporučením vydaným univerzitou, která jí přisuzovala radikálně levicové názory.
Nakonec našla práci v právní poradně a poradně sociální pomoci, v Sekci pro pomoc matkám a dětem, později v odboru sociální péče a veřejného zdravotnictví města Varšavy. Pracovala převážně v terénu, křižovala chudinské čtvrti Varšavy a jejími klientkami byly především bezmocné, sociálně slabé ženy. V roce 1931 se Sendlerová provdala za Mieczysława Sendlera. A pak přišla válka.
Válka a zrod hrdinky
Ihned po mobilizaci v roce 1939 byl povolán Irenin manžel do armády. Po německém útoku v září 1939 byl zajat a umístěn do německého zajateckého tábora. Irena se s ním setká až za dlouhých šest let, v roce 1945. Ztráte manžela ji však nezastavila.
Během války se stala členkou Polské socialistické strany (PPS) a začala tajně pomáhat všem, kdo to potřebovali. Stejně jako dříve její otec.
Krátce po německé invazi, 1. září 1939, německé okupační úřady nařídily odstranit Židy ze zaměstnanců městského odboru sociální péče, kde Sendlerová pracovala, a zakázaly odboru poskytovat jakoukoli pomoc židovským občanům Varšavy. Sendlerová se spolu se svými kolegy a aktivisty z buňky PPS odboru zapojila do pomoci zraněným a nemocným polským vojákům. Z iniciativy Sendlerové začala buňka vytvářet falešné lékařské dokumenty, které vojáci a chudé rodiny potřebovali k získání pomoci. Její soudruzi z PPS o tom nevěděli, a tak Sendlerová rozšířila tuto pomoc i na své židovské svěřence, kterým nyní oficiálně sloužily pouze instituce židovské obce.
Spolu s dalšími lidmi vytvářela Sendlerová i další falešné posudky a realizovala důmyslné plány, aby pomohla židovským rodinám a dětem, které byly vyloučeny z ochrany sociálního zabezpečení jejich oddělení.
A nebylo to jen tak, takové jednání s sebou neslo obrovské riziko, protože od října 1941 byla jakákoli pomoc Židům v Němci okupovaném Polsku trestána smrtí, a to nejen pro osobu, která pomoc poskytovala, ale i pro celou její rodinu nebo domácnost.
Kromě vyrábění falzifikátů plnila i roli spojky, která aktivisty naváděla na tajné schůzky. Sendlerová se účastnila tajného života ghetta a na znamení solidarity s židovským národem nosila během pobytu v ghettu Davidovu hvězdu.
Záchrana židovských dětí z varšavského ghetta
Židovské ghetto bylo zpočátku vcelku dobře fungující komunitou a pro mnoho Židů se zdálo být nejbezpečnějším dostupným místem pro ně a jejich děti. Navíc přežití venku bylo pravděpodobné pouze pro lidi s přístupem k finančním zdrojům.
Poté, co v listopadu 1940 Němci varšavské ghetto uzavřeli, získala Irena propustku a docházela tam nadále jako zdravotní sestra, pašovala dovnitř léky a potraviny a ujímala se zatím jen sirotků, kteří nějak vyklouzli z židovské čtvrti. Všichni ji znali pouze jako sestru Jolantu, což bylo její krycí jméno.
V červenci 1942, kdy Němci přistoupili k likvidaci varšavského ghetta, po níž mělo následovat vyhlazení jeho obyvatel. Sendlerowá a její spolupracovníci - jak vyprávěl Jonas Turkow - mohli přijmout malý počet dětí a určitý počet jich mohly přijmout a podporovat křesťanské instituce, ale rozsáhlejší akci bránil nedostatek finančních prostředků. Počáteční prostředky na převoz a výživu dětí z ghetta poskytli členové dosud existující židovské obce ve spolupráci s ženami z odboru sociální péče.
Během povstání ve varšavském ghettu vytvořila Sendlerowé skupina síť nouzových přístřešků: soukromých rezidencí, kde mohli být Židé dočasně ubytováni, zatímco Żegota pracovala na tvorbě dokumentů a hledání dlouhodobějších míst.
Skupina používala různé způsoby k záchraně dětí. Nejméně rizikové bylo procházet s nimi podzemními chodbami soudních budov, které se nacházely na hranici ghetta. Jinak děti uspávali, miminka ukrývali do krabic od bot, přehazovali je přes plot ghetta nebo je schovávali v bedýnkách pod sedadly tramvaje, která jezdila nedaleko ghetta. Starší děti po uspání přepravovali v sanitkách nebo pohřebních vozech, kam je ukládali do pytlů nebo rakví, jako by šlo o mrtvé.
Židovské děti byly následně pod falešnými doklady umisťovány do sirotčinců a klášterů.
Zatčení Gestapem a osvobození
Dne 18. října 1943 Sendlerowou zatklo gestapo. Když prohledávali její dům, hodila seznamy dětí své přítelkyni Janině Grabowské, která je ukryla ve volném oblečení. Kdyby se gestapo k těmto informacím dostalo, všechny děti by byly prozrazeny, ale Grabowská nikdy nebyla prohledána. Gestapo Sendlerovou odvedlo na své velitelství a brutálně ji zbilo, přesto odmítla prozradit kohokoli ze svých kamarádů nebo zachráněné děti.
Po dalších neúspěšných výsleších byla Irena 13. listopadu převezena na jiné místo, kde měla být popravena zastřelením. Její život však byl zachráněn, protože němečtí strážci, kteří ji eskortovali, byli podplaceni spolupracovníky Żegoty a ona byla cestou na popravu propuštěna.
Sendlerowá byla osvobozena díky úsilí Marie Palesterové, spolupracovnice Odboru sociální péče, která získala potřebné finanční prostředky od šéfa Żegoty Juliana Grobelného; k předání peněz na úplatek využila svých kontaktů a dospívající dcery. 30. listopadu požádal varšavský starosta Julian Kulski německé úřady o povolení znovu zaměstnat Sendlerovou v Odboru sociální péče s náhradou mzdy za dobu jejího věznění. Povolení bylo uděleno 14. dubna 1944, ale Sendlerová považovala za rozumné zůstat v úkrytu jako ošetřovatelka Klara Dąbrowska. A tak se Irena již v polovině prosince 1943 se vrátila ke své funkci vedoucí dětského oddělení Żegoty.
I během Varšavského povstání pracovala Sendlerowá jako zdravotní sestra v polní nemocnici, kde se mezi ostatními pacienty ukrývalo několik Židů. Byla zraněna německým dezertérem, na kterého narazila při hledání jídla. V práci zdravotní sestry pokračovala až do doby, kdy Němci opustili Varšavu a ustupovali před postupujícími sovětskými vojsky.
Irena v roce 1944
Konec války
Po osvobození se po dlouhých šesti letech Irena konečně setkala i s manželem,a le už rok nato se rozvedli. Poté se provdala za Stefana Zgrzembského (rozeného Adama Celnikiera), židovského přítele a válečného druha, s nímž měla tři děti: Janinu, Andrzeje (který zemřel v dětském věku) a Adama (který zemřel v roce 1999 na selhání srdce). V roce 1957 Zgrzembski rodinu opustil; zemřel v roce 1961 a Irena se znovu provdala za svého prvního manžela Mieczysława Sendlera. O deset let později se znovu rozvedli.
Po válce dál pracovala dalších 30 let jako sociální pracovnice ve varšavských sirotčincích a domovech důchodců. Zemřela 12. května 2008 ve svých 98 letech.
Objev neznámé hrdinky
V roce 1965 byla Sendlerowá uznána Jad Vašem za jednu z polských Spravedlivých mezi národy, v roce 1991 byla jmenována čestnou občankou Izraele.
Životní příběh Ireny Sendlerowé však zůstával světu neznámý. Změnilo se to až roku 1999, kdy studenti střední školy v Uniontownu v Kansasu pod vedením učitele Normana Conarda nastudovali na základě výzkumu jejího životního příběhu divadelní hru, kterou nazvali Život ve sklenici. Hra měla překvapivý úspěch, byla více než 200krát uvedena ve Spojených státech i v zahraničí a významně přispěla k popularizaci Irenina příběhu.
Závěrem
Navzdory neustálému nebezpečí, že bude dopadena, Irena Sendlerowá nikdy neztratila pevný charakter. Její víra ji přiměla snášet nepředstavitelné utrpení v nacistické věznici, přesto však o místě pobytu dětí mlčela. Její mlčení neznamenalo slabost, ale spíše svědčilo o jejím neústupném odhodlání chránit tyto mladé duše.
„Každé dítě zachráněné s mou pomocí je ospravedlněním mé existence na této zemi, a ne titulem ke slávě.“ - Irena Sendlerová
Líbil se vám článek?
Podívejte se na článek Příběh muže ze slavné fotky, který pro lásku k židovce odmítl hajlovat.
