Článek
Ne jedné straně byl nejvýznamnějším raketovým inženýrem a propagátorem kosmonautiky dvacátého století, na straně druhé coby německý nacionalista sloužil Hitlerovým válečným plánům se stejnou lehkostí a přizpůsobivostí, s níž se po válce stal americkým patriotem a pomohl lidstvu dosáhnout povrchu Měsíce. Je v tom zvláštní rozpor.
Byl tedy bezesporu oportunistou, jehož odkaz bude navždy pošpiněn službou vražednému režimu. Byl ale také ambiciózním vizionářem, jenž dovedl nadchnout druhé pro svůj sen o dobytí vesmíru. V životě von Brauna vidíme kombinací idealismu, pragmatismu a značnou schopnost přizpůsobit se okolnostem. Jeho životní příběh naznačuje člověka poháněného vizí, který však dokázal kompromitovat své morální zásady, aby dosáhl svých cílů.
Pojďme ale začít od začátku. Od úplného začátku.
Mládí a zrození vášně pro vesmír
Celým jménem Wernher Magnus Maximilian svobodný pán von Braun se narodil 23. března 1912 do velmi konzervativní, nacionalistické šlechtické rodiny.
Stalo se tak v malém německém městě Wirsitz, které dnes ho najdete v Polsku pod názvem Wyrzysk a Wernher se stal druhým ze tří synů německého barona Magnuse von Brauna a Emmy von Quistorpové. V roce 1915 se rodina přestěhovala do Berlína, kde jeho otec pracoval na ministerstvu vnitra. Matka mu v raném věku darovala dalekohled a on si tak skrze pozorování planet a hvězd začal pěstovat vášeň pro astronomii.
Od roku 1925 navštěvoval internátní školu na zámku Ettersburg u Výmaru ve Svobodném státě Durynsko, kde se mu ale příliš nedařilo ve fyzice a matematice. Nicméně tam získal výtisk knihy Raketou do planetárního prostoru od raketového průkopníka Hermanna Obertha. Zjevně právě v této době byl už představám o cestování do vesmíru zcela propadl.
A tak se náš Wernher - hnán snem vést jednoho dne expedici na Měsíc - rozhodl pro pruského barona (jakým ve skutečnosti byl) nezvyklou kariéru – totiž inženýrskou.
Dokonce se od té doby se více věnoval fyzice a matematice, aby se mohl věnovat raketovému inženýrství.
Později von Braun navštěvoval Technische Hochschule Berlin, kde vstoupil do Společnosti pro kosmické lety a na jaře 1932 absolvoval s diplomem strojního inženýra. Jeho první kontakt s raketovou technikou ho přesvědčil, že průzkum vesmíru bude vyžadovat mnohem víc než jen aplikace současné strojírenské technologie. V touze dozvědět se více o fyzice, chemii a astronomii nastoupil von Braun na doktorandské studium na Univerzitu Friedricha Wilhelma v Berlíně a v roce 1934 získal doktorát z fyziky.
A pak do hry a von Braunova velkého snu vstoupily dějiny. Poprvé, ale ne naposled. K moci se v Německu dostali nacisté.
Hitler a druhá světová válka
Už před válkou se von Braun stal členem SS. V letech 1933-34 byl členem jezdecké skupiny SS v Berlíně, ale pro pořádek je nutno podotknout, že nacionálně socialistické organizace tehdy tlačily na studenty, kteří nebyli jejich členy, aby se zapojili do polovojenských aktivit.
Hvězda von Brauna stoupala a ve svých pětadvaceti letech, to bylo v roce 1937, se stal ředitelem nového armádního raketového centra v Peenemünde na Baltu. Nepřekvapivě jej – coby významnou osobnost – nacisté opět vyzvali, aby se stal jedním z nich a vstoupil do strany. Von Braun bez velkého váhání souhlasí a později to vysvětloval svým zaujetím pro práci: „Odmítnutí by tedy znamenalo, že bych musel opustit svou životní práci. Proto jsem se rozhodl vstoupit. Mé členství ve straně nezahrnovalo žádnou politickou činnost.“
Na jaře 1940 za ním přišla od SS další nabídka, tentokrát od samotného říšského vůdce SS Heinricha Himmlera, jenž po něm chtěl, aby se vrátil do SS, tentokrát už jako důstojník. Zeptal se svého vojenského nadřízeného Waltera Dornbergera, který mu poradil, že pro raketový program by bylo politicky nevýhodné, kdyby odmítl. Protože mu chybělo přesvědčení, které by ho přimělo říci ne, von Braun opět souhlasil, i když se pravděpodobně mohl vymluvit, aby se z toho vyvlékl. Do roku 1943 se díky Himmlerovu ocenění jeho raketové práce vyšvihl do hodnosti Sturmbannführera (majora).
Wernher von Braun (v civilu) v Peenemünde v Pomořansku v březnu 1941.
V říjnu 1942 uskutečnila raketa V-2 svůj první úspěšný let. Hitler, motivovaný zhoršující se válečnou situací, brzy schválil výrobu rakety navzdory její technologické nevyzrálosti. Von Braun z počátku mimo rozhodovací řetězec o táborových dělnících, ale nová situace mu umožnila přímý kontakt s nimi a rozhodování o jejich nasazení. Před západoněmeckým soudem v roce 1969 přiznal, že viděl hrozné podmínky v podzemní továrně na rakety, ačkoli nikdy nepřiznal, že by viděl mrtvá těla nebo dostával hlášení o sabotážích, které vedly k oběšení vězňů.
Horlivým nacistou však nikdy nebyl, politika ho nezajímala a celkově se o vývoji války vyjadřoval s despektem, což nakonec vedlo k tomu, že jej Gestapo v roce 1944 zatklo a věznilo po deset dnů, aniž se kdy dozvěděl proč. Osvobozen byl na zásah generála Dornbergera a ministra zbrojení Alberta Speera, kteří dosvědčili jeho nepostradatelnost pro program V-2.
Rakety V-2, vyvinuté pod vedením Wernhera von Brauna během druhé světové války, způsobily značné ztráty na životech. Přesný počet obětí je obtížné stanovit kvůli rozptýleným záznamům a různým odhadům, ale historici se shodují na následujících číslech:
Civilní oběti: V-2 byly nasazeny především proti Velké Británii (zejména Londýnu) a Belgii (Antverpy). Odhaduje se, že zabily přibližně 9 000 až 10 000 lidí, včetně civilistů a vojáků. Největší ztráty byly v Londýně, kde zemřelo kolem 2 700 lidí, a v Antverpách, kde počet obětí přesáhl 4 000.
Nucené práce: Kromě přímých obětí útoků je třeba zohlednit i ty, kdo zemřeli při výrobě raket. V podzemním komplexu Mittelwerk, kde se V-2 vyráběly, pracovalo přes 60 000 vězňů z koncentračních táborů (např. Dora-Mittelbau). Z nich zemřelo na vyčerpání, nemoci a špatné zacházení odhadem 20 000 až 25 000 lidí.
A pak dějiny zasáhly podruhé. Válka v Evropě skončila a nacistický režim byl poražen.
Konec války a začátek americké kariéry
2. května 1945 v Alpách se von Braun spolu s dalšími vzdal americké armádě. Američané rychle pochopili, s kým mají tu čest a už 20. června 1945 schválil americký ministr zahraničí Edward Stettinius Jr. převoz von Brauna a jeho specialistů do Spojených států.
V září 1945 von Braun a další členové týmu z Peenemünde podepsali pracovní smlouvu s Armádním sborem výzbroje Spojených států amerických. Von Brauna tak čekala další životní kapitola a tentokrát o dost úspěšnější.
Wernher von Braun po válce v rámci operace Paperclip přesídlil do USA, kde se stal klíčovou postavou v NASA. Vytvořil raketu Saturn V, která umožnila mise Apollo a první přistání na Měsíci v roce 1969, čímž významně přispěl k americkému vesmírnému programu a popularizaci kosmonautiky.
Von Braun s prezidentem Dwightem D. Eisenhowerem, 1960.
Pracoval nejprve na vývoji balistických raket středního doletu. Jeho týmu se v roce 1958 podařilo vyvinout raketu Jupiter-C, která vynesla první americký satelit Explorer 1, což byla odpověď na sovětský Sputnik. V roce 1960 byl jeho tým začleněn do nově založené NASA, kde se stal ředitelem Marshall Space Flight Center v Huntsville. Jako hlavní architekt rakety Saturn V umožnil misi Apollo 11 přistání na Měsíci v roce 1969. Tento úspěch ho pevně zapsal do dějin jako jednoho z „otců“ americké kosmonautiky.
Dr. von Braun se 1. května 1964 stal ředitelem Marshallova střediska vesmírných letů NASA.
Na Měsíci! A dál?
Jeho sen pomoci lidstvu stanout na Měsíci se stal skutečností 16. července 1969, kdy raketa Saturn V vynesla posádku Apolla 11 na historickou osmidenní misi. V průběhu programu umožnily rakety Saturn V šesti týmům astronautů dosáhnout povrchu Měsíce.
Sen, o němž jako malý přemýšlel celé dny, byl splněn. Po úspěšné misi Apollo 11 v červenci 1969, která přinesla první přistání člověka na Měsíci, Wernher von Braun pokračoval v práci pro NASA.
Byl skutečným vizionářem - jako jeden z prvních prosazoval ambiciózní vizi dalšího vesmírného výzkumu, včetně trvalé orbitální stanice, letů na Mars a rozvoje znovupoužitelných raketoplánů.
V roce 1970 byl povýšen na zástupce přidruženého administrátora NASA ve Washingtonu, D.C., kde měl koordinovat plánování budoucích misí. Tato pozice však byla spíše administrativní a omezovala jeho přímý vliv na technický vývoj. Frustrován nedostatkem podpory pro velké projekty, v NASA dlouho nepobyl. V květnu 1972, ve věku 60 let, von Braun opustil NASA.
Přešel do soukromého sektoru jako viceprezident pro inženýrství a vývoj ve společnosti Fairchild Industries v Marylandu. Zde se podílel na vývoji satelitních technologií a komerčních vesmírných projektů, ale jeho zdraví už sláblo, což omezovalo jeho aktivitu.
I po odchodu z NASA pokračoval v propagaci vesmírného výzkumu. Psal články, přednášel a objevoval se v médiích, aby udržel zájem veřejnosti o lety na Mars a další cíle. V roce 1973 mu byla diagnostikována rakovina ledvin. Po několika letech boje s nemocí zemřel 16. června 1977 v Alexandrii ve Virginii ve věku 65 let.
A jeho nacistická minulost?
I v USA byl von Braun vnímán ambivalentně. Nicméně pro mnohé byl a dodnes je charismatickým vizionářem a hrdinou studené války, který pomohl Americe předběhnout Sověty v kosmickém závodě.
-
