Článek
Slavný film Pianista, oceněný hned třemi Oskary, pojednává o životě před druhou světovou válkou úspěšného pianisty židovského původu Wladyslawa Szpilmana a o jeho útěku před holokaustem. Na konci filmu jej svou pomocí zachrání od smrti hladem německý důstojník. Možná vás to překvapí, ale tento voják skutečně existoval. Jmenoval se Wilhelm Hosenfeld a nezachránil jen pianistu Szpilmana.
Život před válkou
Wilm, celým jménem Wilhelm Adalbert Hosenfeld, se narodil 2. května 1895 v malém hesenském městě Hünfeld do učitelské rodiny. Velkou roli v jeho výchově hrála víra s velkým důrazem na křesťanskou charitativní činnost. Ovlivnila jej tak nejen církví inspirovaná sociální práce, ale také v té době obvyklá pruská poslušnost, německé vlastenectví a později během manželství i rostoucí pacifismus jeho ženy Annemarie. Všechny tyto vlivy – jak uvidíme – dramaticky předurčily osud tohoto německého vojáka.
Od roku 1914 se účastnil aktivní služby v první světové válce a po těžkém zranění v roce 1917 obdržel Hosenfeld Železný kříž II. třídy (*1).
Když se vrátil z války, stal se – stejně jako jeho otec – učitelem. V roce 1935 vstoupil do NSDAP a v srpnu 1939 odveden do Wehrmachtu a od té doby sloužil v Polsku. Postupem času začal být nacistickou stranou a její politikou rozčarován, zejména když viděl, jak se zachází s Poláky a zejména se Židy ve Varšavském Ghettu.
Válka
Na jedné straně byl poslušným a vlasteneckým vojákem, který dělal, co po něm jeho země žádala. A ne jednou. Na straně druhé nezapomněl být člověkem, který dokáže i mezi propagandou zavrhovanými vidět lidskost. Nenechal si mozek vymýt nacistickou propagandou. Ale smysl pro povinnost, jež mu byla od mala vštěpována, mu nedala než sloužit své vlasti, v níž se narodil.
A sloužil dobře. Do konce druhé světové války dosáhl hodnosti Hauptmann (kapitán). V červenci 1940 převelen do Varšavy, kde strávil zbytek války, z větší části u Wachbataillonu 660 (strážního praporu), součásti Wach-Regimentu Warschau (Varšavského strážního pluku), v němž působil jako štábní důstojník a sportovní důstojník praporu. Byl mimo jiné zodpovědný za sportovní akce na Armádním stadionu ve Varšavě.
Hosenfeld se spřátelil s mnoha Poláky a dokonce se snažil naučit jejich jazyk. Navštěvoval také mše, přijímal svaté přijímání a chodil ke zpovědi do polských kostelů, i když to bylo zakázáno. Jeho činnost ve prospěch lidí v Polsku začala už na podzim 1939, kdy v rozporu s předpisy umožnil polským válečným zajatcům styk s jejich rodinami a dokonce se úspěšně zasadil o předčasné propuštění nejméně jednoho z nich.
Během svého působení ve Varšavě využíval Hosenfeld svého postavení k tomu, aby poskytoval útočiště lidem bez ohledu na jejich původ. V listopadu 1944 v jedné opuštěné budově Hosenfeld objevil skrývajícího se klavíristu Szpielmana, několikrát mu přinesl jídlo a dal Szpilmanovi také jeden ze svých kabátů, aby se v mrazu zahřál. Tato scéna mimochodem je i v oskarovém snímku Pianista, o němž píšu hned zkraje. Tady se můžete podívat na trailer:
Mimochodem, tohle je dům ve Varšavě, kde se Szpielman skrýval.
223_Niepodleglosci_Avenue_in_Warsaw
Dnes na něm je umístěna pamětní deska, připomínající tyto pohnuté události.
Szpilman_commemorative_plaque_223_Niepodleglosci_Avenue
Hosenfeldovo zajetí a smrt
Hosenfeld se vzdal Sovětům v Błoních, malém polském městě asi 30 km západně od Varšavy, spolu s muži roty wehrmachtu, které velel.
Za údajné válečné zločiny byl odsouzen k 25 letům těžkých prací, a to kvůli své příslušnosti k jednotce, jenž se měla zabývat špionáží. V dopise manželce do západního Německa z roku 1946 Hosenfeld jmenoval Židy, které zachránil, a prosil ji, aby je kontaktovala a požádala je o zprostředkování jeho propuštění. Nepomohlo mu to.
V roce 1950 sám pianista Szpilman konečně zjistil jméno německého důstojníka, který mu v letech 1944-45 pomáhal a defacto mu zachránil život. Po dlouhém pátrání Szpilman vyhledal přímluvu Jakuba Bermana, šéfa polské tajné policie. O několik dní později navštívil Berman Szpilmanův dům a řekl, že nemůže nic dělat. Dodal: „Kdyby byl váš Němec ještě v Polsku, tak bychom ho mohli dostat ven. Ale naši soudruzi v Sovětském svazu ho nepustí. Říkají, že váš důstojník patřil k oddílu, který se zabýval špionáží - takže s tím jako Poláci nemůžeme nic dělat a já jsem bezmocný“.
Hosenfeld zemřel v sovětském pracovním táboře 13. srpna 1952 na prasknutí hrudní aorty, které pravděpodobně utrpěl při mučení.
Posmrtné ocenění
V říjnu 2007 byl Hosenfeld posmrtně vyznamenán polským prezidentem Lechem Kaczyńským komandérským křížem Řádu Polonia Restituta. V červnu 2009 byl Hosenfeld posmrtně uznán Izraelci titulem Yad Vashem za jednoho ze Spravedlivých mezi národy.
Poznámky:
*1: Železný kříž (německy Eisernes Kreuz, zkráceně EK) bylo vojenské vyznamenání v Pruském království, později v Německém císařství (1871-1918) a nacistickém Německu (1933-1945). Během první světové války bylo uděleno přibližně 218 000 EK1, 5 196 000 EK2 a 13 000 nebojových EK2.
Zdroje:
