Skrytá pravda o dopingu: Veřejné tajemství prakticky každého sportu

Ve všech oblastech lidské aktivity toužíme po neustálém zdokonalování. To, co bylo před sto lety považováno za úžasné, dnes málokoho upoutá. S nástupem sociálních sítí a snadným přístupem k informacím přímo na našich telefonech je stále obtížnější nesrovnávat své výkony s tím, co vídáme na sociálních sítích. Pro mnoho sportovců je pak velmi obtížné odolat dopomoci v podobě užívání zakázaných látek.

V historii nalezneme řadu příkladů, které svědčí o tom, že doping je s námi již dlouho. Už ve starověkém Řecku a Římě se využívaly látky na zlepšení výkonu. Zápasníci na prvních olympijských hrách například konzumovali býčí varlata v naději, že získají větší sílu, což můžeme brát jako formu přijímání růstového hormonu. V Římě bylo běžné využívání alkoholu k povzbuzení výkonu gladiátorů.

Na přelomu 20. století byly dopingové praktiky spojeny především s užíváním drog, kdy cyklisté a běžci podporovali své výkony směsí kokainu, heroinu, strychninu a alkoholu. Další formou dopingových prostředků byly amfetaminy, které byly používány německými vojáky během druhé světové války a později také cyklisty.

Další fáze v historii dopingu je spojena se rivalitou mezi SSSR a USA, kdy ve Východním Německu docházelo k prvním systematickým dopingovým programům. U atletek to zahrnovalo řízené těhotenství před olympiádou, které mělo za následek zvýšenou produkci hormonů, až po první použití anabolických steroidů. Od té doby funguje doping tak, jak ho známe dnes. Patří sem anabolické steroidy, EPO, testosteron a růstový hormon.

V současné době je mezinárodní organizací WADA evidováno více než 400 látek, jejichž užívání je buď zakázáno, nebo pečlivě monitorováno mezi profesionálními sportovci. Tyto látky zahrnují zejména následující kategorie:

Zatímco profesionální sportovci jsou alespoň do jisté míry sledováni, u amatérských sportovců je užívání dopingových látek často mnohem volnější. Asi málokdo by chtěl zakázat účast fotbalistům v okresním přeboru kvůli užívání marihuany. Nicméně ve společnosti existuje shoda na tom, že doping by měl být minimálně nedovolený. Je také známo, že největší koncentrace anabolik, testosteronu a růstového hormonu je ve fitness centrech, kde jejich užívání může způsobit lidem vážné problémy.

Existuje takové nepsané pravidlo, že pokud máte zájem o anabolické steroidy, stačí se poradit s tím „největším“ borcem v posilovně, který vám poradí, co a jak užívat. Často vám je dokonce tento člověk sám sežene. U dospělých lidí je nakonec rozhodnutí zcela na nich, a i když toto chování zůstává pro mě u 99 % cvičenců zcela nepochopitelné, jsem ochoten ho alespoň akceptovat. Krátkodobá touha po zlepšení výkonu a lepší postavě může být silnou motivací, která přehlíží možné budoucí problémy. V případě nezletilých a začínajících by mělo být téma sehnání anabolik pro každého naprosté tabu.

Častými motivacemi pro užití dopingových látek jsou účast na kulturistických soutěžích a nadhodnocení vlastního genetického potenciálu, nebo touha po zvedání vyšších vah, takových, které vídáme tak často na sociálních sítích.

Z mého osobního existují dva důvody proč dopingové látky akceptovat:

Většina dopingu původně vznikla jako léčiva. Použití steroidů v léčbě nebo testosteronová terapie pro řešení reprodukčních problémů je podle mého názoru naprosto oprávněné, pokud je doporučeno lékařem. Stejně tak lze nahlížet na léčbu zranění, kdy například růstový hormon může výrazně urychlit hojení šlach, vazů a svalů. Nicméně vždy mám na mysli, že doporučení, podání a dávkování by měly probíhat přímo pod dohledem lékaře.

Druhá kategorie je o poznání kontroverznější a jedná se o doping v profesionálním sportu. Ačkoli mnozí tvrdí, že zakázané látky nemají místo v žádném sportovním odvětví, je důležité se na toto téma podívat kriticky. Sporty jako cyklistika, atletika, silové sporty nebo kulturistika nelze nazvat zcela čistými. V některých sportech nelze uspět, aniž by člověk nastoupil do rozjetého vlaku s dopingem a sám se stal jeho součástí. MMA je například v drtivé většině sportem bez kontroly (například UFC přestala provádět testy). Od doby vzniku kulturistické soutěže Mr. Olympia se mezi vítězi nikdy neobjevil nikdo, kdo by doping nepoužíval. Cyklistika, atletika a biatlon jsou pak doslova prošpikovány dopingovými skandály. I když se mnozí teď pohoršují, nikdo z nás by nechtěl vidět sportovce, kteří budou dalších 20 let předvádět horší výkony než nyní.

Poslední kategorií, kde dokážu pochopit užívání dopingu, jsou sportovci/influenceři. Je to však na nich, aby si uvědomili, zda chtějí obětovat své zdraví za popularitu u fanoušků a finanční zisky. Problém vzniká tehdy, když neříkají pravdu svým fanouškům a svou popularitu budují na lžích (viz. Liver King), nebo dokonce podporují užívání dopingu (viz. Kauza SARMs v Česku).

Pokrok a technologie budou vždy pokročilejší než metody odhalování, což znamená, že doping zůstane s námi navždy. Nevidím řešení v povolení dopingu pro všechny, ale spíše ve vzdělávání a informování o rizicích. Profesionální sportovci jsou zvláštní kategorií, ale u amatérů je důležité, aby se spoléhali na více než jen na rady dopujících sportovců, kteří zpravidla momentálně těží z pozitivních účinků zakázaných látek. Těmto jedincům by pomohlo slyšet i příběhy těch, kteří za užívání dopingu zaplatili vysokou cenu v podobě nevratných škod na těle, jako je například zastavení vlastní produkce testosteronu, neplodnost, impotence, poškození vnitřních orgánů nebo dokonce smrtí.

V budoucnu očekávám, že genetické úpravy jedinců budou hrát významnější roli ve vrcholovém sportu i mezi běžnou populací, což může zahrnovat predispozici k lepším výkonům již od narození.

Dále můžeme očekávat, že pravidla v určitých typech sportů budou buď přísnější nebo naopak uvolněnější. Příkladem může být MMA, kde by mnozí sice uvítali větší regulaci, ale aktuálně se spíše ubírá opačným směrem, jak ukazuje příklad UFC.

O dopingu je potřeba mluvit a nestrkat před ním hlavu do písku. Pokud to uděláme, boj proti němu jsme už předem prohráli.