Článek
Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. V jádru tohoto známého pořekadla je krásná šifra, která říká, že každý člověk na světě je spoután do pravidel jazyka, jímž hovoří, a podle nich se zformoval jeho dospělý mozek a jeho vztah ke vnější realitě. Uvedu to na příkladu. Ačkoliv se nám může zdát čeština bohatá a krásná řeč, její samotná konstrukce má rozsáhlé trhliny. A jednou takovou trhlinou je výraz „MÁM“.
Mám rodiče, mám manželku, mám děti, mám práci, mám auto, mám čas, mám pravdu a mám tisíc dalších mám. „MÁM“ je náš nejzákladnější vztah k druhým lidem a k věcem. „MÁM“ je tak běžné, tak všední, že se nad ním nikdo ani nepozastavuje. Naše mysl je slovíčkem „MÁM“ doslova prorostlá. A asi by to ničemu ani nevadilo, pokud by slovo „MÁM“ současně neznamenalo „něco vlastnit“.
Tuto spojitost obsahuje většina jazyků. V angličtině je to „I have“, v němčině „Ich habe“, ve francouzštině „J’ai“, ve španělštině „Yo tengo“ a tak dále. A ve všech se jedná o vyjádření vlastnictví něčeho. Slovo „MÁM“ se tak stalo jedním z hlavních pilířů lidského vnímání reality. Podvědomě si díky němu od dětství nárokujeme druhé lidi a věci, kterými jsme obklopeni. A čím více si vztahem „MÁM“ připoutáváme druhé lidi a věci k sobě, tím více jsme připoutaní my k nim, a tím méně svobodní a šťastní jsme.
Vzpomínám si, když jsem jednou projížděl pohořím Atlas na jihu Maroka. Cesta byla sotva sjízdná. Po hodině stoupání jsem se ocitl v malé, nesmírně chudé vesnici. Tamní lidé z mého úhlu pohledu neměli takřka nic. Když už se ve mně začala klubat lítost nad jejich strádáním, povšimnul jsem si náhle hloučku dětí, které si hrály s míčem. Bylo jich snad dvacet. Povykovaly a poskakovaly a smály se. Když jsem pak pohlédl do tváří dospělých vesničanů, neviděl jsem v nich úmor ani chmury, jaké vídám u nás. Nic moc neměli a byli s tím vlastně šťastní a spokojení. A než mě nařknete z toho, že to začíná zavánět protikapitalistickým kázáním chudoby a marxismem, zastavím vás.
Nemluvím zde totiž o tom, nic nemít. Mluvím o tom, že pokud začneme mít k věcem, které „MÁMe“, nový, správnější a přesněji vyjádřený vztah, začneme být přirozeně svobodnější a šťastnější. Nikdy v historii lidstva toho totiž žádná generace neměla tolik jako ta naše. O kolik víc oblečení „MÁMe“, o kolik víc věcí „MÁMe“, o kolik víc aktivních mezilidských vztahů díky sociálním sítím „MÁMe“, než měli lidé o jediné století nazpět. A pokud se podíváme o dvě století nazpět, tak se veškerý majetek běžné rodiny nechal uložit do dřevěné truhly v rohu místnosti. Na rozmach vlastnictví nebyly naše mozky připraveny a s rukou na srdci můžeme konstatovat, že jsem ho neustáli.
Zkuste na chvíli přijmout tuto myšlenku: „Nic zde ze světa nevlastníme, nic nám nepatří a nikdy patřit nebude.“ Může být obtížné to přijmout, obzvlášť pokud jsme byli naučeni svoji osobní hodnotu spojovat s věcmi, které „MÁMe“, vždyť já sám jsem dříve zakládal svoji hodnotu na tom, co „MÁM“, a proto jsem toužil mít mnoho věcí, hezkých věcí, drahých věcí. Nic jsem netušil o pokřivenosti svého vztahu mezi věcmi a sebehodnotou.
Všechny věci, které „MÁMe“ jsou ve skutečnosti pouze přeměněné suroviny, které vydala Země. To věděli již antičtí Stoikové nebo Buddha. Atomy, z nichž jsou tyto věci složeny, jsou zde už miliardy let a budou miliardy let po nás. Jakákoliv lidská úvaha, že cokoliv z vesmíru vlastníme, je od základu bláhová. Dokonce ani naše planeta není něco, co my „MÁMe“, to spíše ona má nás. Nikdo nám ji nedal. To my sami jsme sebe ustanovili pány nad rozmanitě vykolíkovanými regiony světa, kterým říkáme moje země, můj kraj, moje město, moje ulice, můj dům, můj byt, moje ložnice, moje peřina.
Jakmile si toto uvědomíme a vztah k věcem z naší „MÁMotéky“ začneme vyjadřovat správně, náhle se začneme cítit lehčí, volnější, svobodnější a kupodivu šťastnější. Přijmeme to, že zde na Zemi jsme jen dočasnými návštěvníky. Před sto roky jsme tu nebyli a za sto let opět nebudem. Veškerá představa lidstva, že nám zde něco na světě patří, je pouhá iluze, od které se můžeme osvobodit tím, že se při každém použití slova „MÁM“ pokusíme vyjádřit skutečnost přesněji a nedovolíme naší rodné řeči, aby nás uzavřela do onoho paradigmatu.
Vyzkoušejte si dvě malá cvičení:
PRVNÍ cvičení: Tento týden si udělejte hodinu čas, posaďte se u sebe doma, podívejte se kolem sebe a začněte každou z věcí, kterou máte, popisovat přesnější skutečností. Příklad: Stůl, který mám, je ve skutečnosti přeměněný strom, který rostl třicet let, než ho pokáceli a nařezali na prkna. Kdysi ho vysadili lidé, kteří už dnes možná nežijí. Nyní mi onen strom dočasně slouží v podobě tohoto stolu a sloužit mi bude jen do doby, než změní svého držitele, nebo bude přeměněn v jinou formu. Tento stůl nevlastním, jsem mu jen dočasným uživatelem a jsem vděčný, že jím mohu být.
DRUHÉ cvičení: Vezměte si papír a pero odpovězte si na otázku: „Pokud bych měl/a podstoupit velkou inventuru všeho, co „MÁM“, a mohl/a si z toho ponechat pouze sedm předmětů, které by to byly? A proč právě tyto?“ (nezahrnujte oblečení a obuv)
Přeji vám bohatství ve všech aspektech života, s úctou Petr Štěpánek | Producent & Vydavatel MyslenimKBohatstvi.film | Ambasador Napoleona Hilla
Zdroje: kniha Hovory k sobě | Marcus Aurelius; kniha Rukověti | Epiktétos; kniha Listy Luciliovi | Lucius Anaeus Seneca; Buddha
