Článek
Velkou část svého života jsem strávil v uniformě v ulicích centra Prahy. Odslouženo mám bezmála 20 let, a tak je opravdu na co vzpomínat. Některé historky jsou úsměvné, jiné méně, a jsou i takové, které by snad bylo lepší zapomenout. Většina lidí si práci policie spojuje především s řešením dopravních přestupků, protože tato činnost je na ulicích vidět nejvíc. Jenže stejná část práce policie je spojena s dohledem nad veřejným pořádkem, přičemž tato pravidla čas od času porušují právě někteří bezdomovci. Proto jsem měl možnost seznámit se s jejich pohnutými životními příběhy.
Nejviditelnější jsou pravděpodobně bezdomovci, kteří si tento způsob života vybrali jako životní styl. Ne vždy se muselo jednat o zcela dobrovolnou volbu, ovšem bezdomovectví jim postupně začalo vyhovovat, protože je zbavilo jakékoli odpovědnosti. Beztrestně mohou jezdit městskou hromadnou dopravou, porušovat vyhlášky i některé zákony. Jestliže své jednání udrží jen v mezích přestupků, nic se jim nemůže stát. Pokutu z nich nikdo nevymůže, i když je na ně často vedeno i několik exekucí. Trvalé bydliště mají hlášeno na místním úřadě a jak se říká: „Vezmi na dlani chlup, když tam není.“
S jedním takovým jsem se poprvé setkal, když jsme byli požádáni o sjednání pořádku před budovou školy. Před osmou hodinou ranní se před vchodem povaloval opilý bezdomovec a já tehdy netušil, že se s ním budu setkávat častěji, než bych si přál. Říkejme mu třeba Gejza.
Naše první setkání se pro mě stalo nezapomenutelným. Nějakou chvíli trvalo, než se mi notně opilého Gejzu podařilo probudit. Byl cítit laciným vínem a když se konečně posadil, neudržel jsem se a pronesl: „Ještě není ani osm ráno a vy už jste takhle opilý?“
Jeho upřímná odpověď mě odzbrojila a zároveň mi dala pochopit smysl jeho života: „No a na co mám jako čekat?“
Podruhé jsem opilého Gejzu po pár týdnech vyprovázel z noční tramvaje, ve které hodlal nocovat, a tramvaják ho nemohl probudit. Opět byl hodně opilý a naříkal, že ho děti nechtějí a vyhodily ho z domu. Tehdy jsem nechápal, co může vést děti k tomu, aby se nepostaraly o vlastního otce a nechaly ho žít na ulici. Jenže po nějaké době jsem se od jiného bezdomovce dozvěděl, že Gejza jako nezodpovědný alkoholik nadělal tolik dluhů, že v exekuci přišel o byt, a když se mu syn snažil pomoci, soužití s opilcem bylo nesnesitelné. Navíc hrozilo, že brzy navštíví exekutor i jeho byt. Zkrátka pro jeho děti neexistoval žádný způsob, jak otci pomoci, aniž by neohrozily vlastní rodiny.
Po roce Gejza zmizel a když jsem po něm pátral, zjistil jsem, že se upil k smrti.
Jiným případem byl Slovák, říkejme mu třeba Pavel. Poprvé jsem se s ním setkal, když nás přivolala ostraha samoobsluhy s tím, že ho zadrželi při krádeži. Nebylo ničím výjimečným, když se bezdomovci snažili ukrást alkohol, jenže Pavel ukradl několik rohlíků a kus baleného salámu. I když bylo na první pohled patrné, že nějaký čas žije na ulici, byl poměrně slušně oblečený a měl doklady. Začal mi vyprávět, jak se vydal do Prahy na inzerát za prací, kterou nakonec nedostal. Marně doufal, že sežene místo jinde, jenže jak mu docházely peníze a přežíval na ulici, jeho zanedbaný stav mu prakticky znemožnil najít si práci. Neměl ani peníze na vlak domů na východní Slovensko.
Nevím proč, ale uvěřil jsem mu, že to myslí upřímně. Můj známý tehdy pracoval jako stavbyvedoucí ve velké stavební firmě, která měla i ubytovnu a věděl jsem, že mají nouzi o zaměstnance. Zavolal jsem mu a on se rozhodl, že to s Pavlem zkusí. Nakonec se ukázalo, že Pavel je nejen pracovitý, ale i šikovný. Na rozdíl od mnohých kolegů neholduje alkoholu, je spolehlivý a odvádí kvalitní práci. Díky tomu se z pomocné síly rychle vypracoval na lepší pozici. Známý si ho pochvaloval natolik, že si pak ze mě dělal legraci, jestli bych mu nemohl dohodit víc takových pracantů. Bohužel po dvou letech dal známý ve firmě výpověď a já ztratil s Pavlem kontakt. Poslední, co se ke mně doneslo, bylo, že se Pavel snad v Praze dokonce oženil a založil rodinu. Ovšem jestli je to pravda, nevím.
Bohužel ne každý příběh má šťastný konec. Během jedné noční služby jsem narazil na prostitutku, říkejme jí třeba Martina. Její příběh se podobal tomu Pavlovu. Do Prahy přijela na inzerát s kamarádkou, aby nastoupily u bezpečnostní agentury jako ostraha. Kamarádka se vrátila domů, ale Martina se rozhodla zůstat. Rychle jí však došly peníze a skončila na ulici. Jenže i jí rychle došly peníze a v nočním baru se prý seznámila s jinou dívkou, která jí vysvětlila, že peníze se dají vydělat i na ulici. Dokonce jí u sebe nechala i přespávat, a i když prý Martina dlouho váhala, nakonec ji finanční situace donutila k tomu, že opravdu začala na ulici poskytovat své služby.
Rozhodl jsem se jí pomoci z tíživé situace, stejně jako jsem to udělal v případě Pavla. Ve své oblíbené hospůdce, kam jsem čas od času chodil na pivo, jsem se pravidelně setkával s majitelem malé bezpečnostní agentury, a tak jsem u něj začal za Martinu orodovat. Dlouho odmítal, ale po nějaké době, ve slabé chvilce, svolil, že to s ní zkusí. Domluvil jsem jim tedy schůzku, na kterou se ale Martina nedostavila. Vymlouvala se, že jí do toho něco vlezlo, jenže neukázala se ani na další domluvenou schůzku. Známý proto ztratil trpělivost a už s ní nechtěl mít nic společného – už teď se ukázala jako nespolehlivá.
Ještě několik měsíců jsem ji při nočních službách vídal postávat na jejím oblíbeném místě nedaleko Karlova náměstí. Pak ale zmizela. Tajně jsem doufal, že se snad umoudřila a vrátila domů. Po půl roce mi však kolega řekl, že ji potkal špinavou a zdrogovanou v hale hlavního nádraží, kde se povalovala s opilými kumpány. Víc jsem o ní neslyšel.
Ostatně, pražské hlavní nádraží bylo svědkem mnoha pohnutých lidských osudů, které zpravidla – až na výjimky – neměly šťastný konec. Svého času jste se zde mohli setkat například s poměrně slušně oblečeným a čistým bezdomovcem, u kterého by jen málokdo hádal, že jde o vraha, jehož po odpykání trestu odmítla rodina přijmout zpět. Nějaký čas zde přespával i bývalý slavný československý reprezentant a mistr světa ve veslování, kterého alkohol postupně stáhl až na samotné dno.
Během let, kdy jsem na nádraží strávil mnoho služeb, jsem vyslechl tolik podobných příběhů, že by jejich sepsání možná vydalo na celou knihu. I když od té doby uplynulo už více než dvacet let, dodnes když musím někam cestovat vlakem a procházím halou nádraží, vybavuji tváře bezdomovců, které jsem zde kdysi potkával. A ke každé tváři patří nějaký příběh. A i když si tehdy každý vypravěč svou historku možná trochu přibarvil, aby v ní nevypadal tak žalostně, tehdy jsem pochopil, že někdy stačí docela málo k tomu, aby člověk sklouzl až na úplné dno.
