Článek
Po tolika letech mohou být mé vzpomínky zkreslené jak odstupem času, tak vlastními životními zkušenostmi a snad i tím, co jsem si nevědomky ve své fantazii přibarvil. Možná už když přítelkyně mé babičky příběhy vyprávěla, sama je upravila, aby byly zajímavější, nebo si je celé vymyslela. Přesto si myslím, že by byla škoda nechat její vyprávění zapomenuté. Pro všechny případy ale raději změním jména, aby v případě, že se historky zakládaly na pravdě, nikdo v tom nepoznal své známé nebo příbuzné. Přítelkyni mé babičky proto říkejme třeba Vlasta.
Vlasta navštěvovala babičku několikrát týdně. Pokaždé si uvařily kávu, na stůl daly něco dobrého a rozhovor začínal shrnutím novinek, které se v obci udály. Probraly drby o tom, kdo kde udělal nějakou ostudu, kdo se opil a kdo je komu s kým nevěrný. Vesnice byla malá, a díky pravidelnosti návštěv bylo dění v obci brzy projednáno. Když už nebylo o čem mluvit, začaly se probírat vzpomínky.
Ve vesnici, kde bydlela babička, žilo i několik rodin s německým příjmením. Na konci jedné ulice to byly hned dvě rodiny, na konci druhé starý mládenec se svou matkou. Ten pracoval u koní, jeho matce bylo bezmála 100 let. Jako kluk jsem se jí bál, protože chodila shrbená, na sobě měla vždy černé šaty a tmavý šátek. Na nákup jezdila do místního obchodu se starým kočárkem, aby nemusela tahat těžké tašky. Mně v té době bylo sotva 5 let, a tak jsem si myslel, že je to čarodějnice, která v tom kočárku vozí ukradené děti.
Její syn, říkejme mu třeba Hans, měl ze své matky respekt. Doma o všem rozhodovala, nedovolila mu mít přítelkyni, a tak žil s matkou sám. Jedinou láskou mu asi byli koně, o které se staral v někdejším JZD. Jeho matka se dokonce bála elektřiny, takže ji neměli zavedenou do domu, přestože na štítě domu měli připevněný sloup elektrického vedení. Nikdy nedovolila elektřinu přivést, a tak doma svítili petrolejovými lampami. Jedinou vymožeností v domácnosti bylo rádio na baterie.
Jako kluk jsem měl Hanse rád, vždy se na mě usmíval. Výběh pro koně, o které se staral, byl za zahradou mé babičky, a tak jsem tam strávil velkou část dětství.
Druhým účastníkem našeho příběhu bude Helmut. Bydlel s manželkou na druhém konci vesnice. Vlastně jsem ho pořádně neznal a dnes si nedovedu vybavit ani jeho tvář.
Vlasta o něm tvrdila, že je to Němec, který ve vsi zůstal, když se po válce vracel z bitvy u Stalingradu. Možná to byla jen pomluva, snad v tom byl i kousek pravdy. Každopádně by to vysvětlovalo příběh, který Vlasta vyprávěla.
Mělo to být krátce po válce, když se nečekaně za humny ozvala střelba. „Tatatatata“ – zvuk automatické zbraně – a následoval hlubší výstřel. Lidé se polekali a raději se běželi někam schovat. Přestože se ve vesnici během války žádné boje nikdy neudály, mnoho lidí prý bylo vyděšených, v domnění, že je válka zpět. Zvuky výstřelů se prý postupně přesouvaly různě po okolí vesnice – tu se ozvaly z přilehlého remízku, po chvíli z otevřeného pole a pak zase z druhé strany vesnice.
Až druhý den ráno vyšlo najevo, co se vlastně večer odehrálo. Hans a Helmut milovali oba stejnou dívku a jejich spor přerostl do osobní války. Zatímco místní mládenci takové spory zpravidla vyřešili několika fackami, Helmut prý vytáhl samopal a Hans brokovnici. Jak k tomu došlo, vlastně nikdo neví. Dodnes ani není jasné, co jejich spor rozhodlo, protože naštěstí nikdo nikoho nezranil.
Mohu se jen domnívat, že vyhrál Helmut, protože ten založil rodinu, zatímco Hans zůstal do smrti starým mládencem.
A stalo se to doopravdy? To nevím, ale Vlasta to babičce vyprávěla s takovým zapálením, že na tom asi bude alespoň špetka pravdy.
Hans, kterého jsem měl rád, opravdu zůstal po zbytek života se svou matkou. Ta zemřela, když jí bylo 98 let. Tím Hans získal najednou svobodu. Nikdo z nás nechápal, že se náhle v důchodovém věku oblékl jako mladý kluk, za celoživotní úspory si koupil luxusní auto a snažil se dohnat to, co za celý život nestihl.
Mnozí se mu smáli. I já se chvíli smál, než mi došlo, že se na sklonku života snaží dohnat něco, co promarnil.
