Článek
V té třetí skupině ale čas od času narazíme i na takové jedince, kteří to s alkoholem řádně přehánějí a jejich životní heslo zní: „Tělo má jít do hrobu řádně zhuntované.“
Příběh, který vám chci dnes vyprávět je tragikomický, protože jeho hlavní hrdina splnil výše uvedené heslo doslova do puntíku. Alkohol v něm hrál jen částečnou roli, ale ukazuje, co vše se může stát člověku, který se narodí, když zrovna sudičky nemají nejlepší den.
Před mnoha lety mi vše vyprávěl můj někdejší kolega a kamarád a pravděpodobně budete také pochybovat, zda si vše nevymyslel. Jenže něco asi dokáže vymyslet jen osud. Vše se prý postupně stalo jeho strýci, který se narodil někdy před druhou světovou válkou.
Říkejme mu pracovně třeba František…
František byl docela obyčejný kluk, který tu a tam provedl nějakou lumpárnu, nakonec ale dochodil školu a vyučil se řemeslu. Našel si dívku, se kterou se hodlal oženit. Veškeré jeho neštěstí začalo ve svatební den.
František si pořídil nové šaty, boty a bílou košili. Ráno, když se oblékal, zjistil, že nová košile je zmetek, protože na jednom rukávu knoflíkovou dírku jen obšitou, avšak ne prostřiženou. Jelikož už měl košili na sobě i s uvázanou kravatou, nechtělo se mu ji svlékat. Pravý rukáv tedy uchopil do pravé ruky, aby jej našponoval a do levé ruky si vzal kuchyňský nůž. Hrot nože přiložil do obšitého místa pro dírku a snažil se proříznout otvor. Snad byla košile z kvalitního plátna, nebo byl nůž tupý, a tak František zvedl ruce a zatlačil. V té chvíli nůž projel, prořízl rukách a…
Svatba se musela o pár měsíců odložit a František se oženil jako jednooký. Tím bohužel jeho neštěstí neskončilo. Po nějaké době šel nařezat na cirkulárce dřevo. Snad to bylo tím, že špatně viděl, nebo byl neopatrný, ale od té doby v místní hospodě na prstech mohl objednat o 4 piva méně než ostatní.
Pár let na to šel František do chléva dát žrádlo praseti. V pološeru zahlédl potkana, který praseti ujídal z koryta. Potkan se samozřejmě snažil utéct, ale František pojal nápad, že ho nakopne. To byla chyba. Potkan se kopanci vyhnul a František vší silou kopl do trámu, který stál v hnoji. Otevřená zlomenina palce u nohy sice nevypadala pěkně, ale zpočátku to byla šance, že by se mohla zahojit. Jenže hnůj udělal své, noha se zanítila a bylo jí nutné pod kolenem amputovat.
František začal pít. Hodně pít. Snad se ani není čemu divit, že svůj osud neunesl. Jenže jeho žena neunesla jeho pití a po nějaké době se s ním rozvedla.
Možná že tady by tragický příběh mohl skončit. Bohužel po několika letech Františka dostihlo další neštěstí. Přenechal dům dětem a přestěhoval se do vejminku. Měl tam vše, co potřeboval. Od snachy dostal najíst, vyprala mu a postarala se o něj. V domečku si topil v malých kamnech, tak tam měl teplo. Tu a tam od známých dostal láhev slivovice, a tak mu nic nechybělo. Jenže jednou v zimě roztopil kamínka, přisedl k nim blíž aby se ohřál a otevřel slivovičku. Kamna krásně hřála, slivovička chutnala a František usnul. Otevřená lahev mu vyklouzla z ruky a poctivá pálenka se rozlila. Dřevo narovnané vedle kamen vzplálo.
Syn a snacha naštěstí zasáhli a František přežil. Jenže skončil s popáleninami takřka na polovině těla. Shodou okolností na té, na které se sám průběžně nechtěně mrzačil.
Tady kolega mohl příběh dovyprávět. Myslel jsem sim že už toho bylo na jednoho člověka víc než dost. Jenže jsem se neopatrně zeptal: „Strýc ještě žije?“
„Ano, žije..“ odpověděl kolega. A pak dodal: „Jenže před třemi roky ho ranila mrtvice a částečně ochrnul na tu zdravou polovinu těla…“
Vyprávěním této historky kolega dodal mému chápání slova „tragikomický“ další rozměr.
I když se dušoval, že je to pravda, já stále doufám, že si vše vymyslel. Takový osud snad nelze přát nejhoršímu ani nepříteli.
