Článek
Na úvod tohoto článku musím napsat, že jeho účelem není nikoho hanět, ani za každou cenu hledat negativa. Upřímně si vážím práce současného slávistického managementu a vítám změny, ke kterým v posledních sezónách došlo. Sleduji také plány, které nový majitel SK Slavia Praha zvažuje a moc bych týmu a všem jeho fanouškům přál, aby vedly k ještě většímu komfortu a intenzivnějšímu sportovnímu zážitku. Na některé ze stávajících problémů jsem upozorňoval dříve, jiné jsem si uvědomil při nedávné cestě do Londýna.
Stadion Eden (aktuálně Fortuna Aréna), Emirates Stadium i Olympijský stadion vznikaly přibližně ve stejné době, tedy již v 21. století. Liší se kapacitou, společné však mají umístění uvnitř velkoměst, i když pravda, Londýn je třeba řadit spíše k megapolím. Jejich umístění se liší od mnichovské Alianz Arény nebo augsburské WWK Arény, které obě leží zcela mimo centra měst v blízkosti dálničních tahů a křížení. Zájem investora byl ve všech případech podobný - jistě chtěl vytvořit důstojné klubové zázemí, které všem zúčastněným přinese intenzivní sportovní zážitek okořeněný radostí z vítězství domácího týmu. Pojďme se nyní podívat na to, jak dopadl výsledek.
Fanouškovský prostor
První zásadní rozdíl, který je na první pohled patrný je prostor, který zmíněné stadióny fanouškovi nabízejí. Zatímco okolí obou londýnských stadiónů je zcela vyčištěné od překážek, jakéhokoliv druhu, okolí Edenu působí v době zápasu jako překážková dráha. Připomeňme, že v zásadě si domácí fanoušci musí vystačit jen se dvěma světovými stranami, ze kterých mohou do stadiónu vstoupit, a sice severní a západní. Východní strana je dlouhodobě nepřístupná a jižní slouží fanouškům hostujícího týmu. Aby toho nebylo málo, tak se na severní straně nachází hotelová zahrádka, a vstup do fanshopu, na západní straně je pak rozlehlé parkoviště pro VIP návštěvníky. V době zápasu si troufnu říct, že zde může parkovat okolo 150 aut, která sem před zápasem přijíždí a po skončení zápasu zase tento prostor kvapně opouští. S ničím podobným jsem se v Londýně nesetkal. Okolí stadionů je pojato jako široká promenáda, kterou na jedné straně ohraničuje stadión a na straně druhé pak vedle sebe zaparkované foodtrucky. Fanoušci proudí oběma směry. Je jich třikrát tolik, co v Praze, ale mají dostatek prostoru k volnému pohybu, k zastavení se s přáteli, dokonce před stadióny malí kluci a malá děvčata hned na několika místech hrají fotbálky. Jižní stranu Edenu pravidelně obsazují vysílací vozy a policejní zátarasy, čímž ji zcela odřezávají od zbytku stadiónu a vytváří z ní nepřístupnou zónu. Příchod od vlakové zastávky se do dnešního dne nepodařilo architektonicky elegantně vyřešit. Fanoušci tak, volí-li nejkratší cestu, jsou na cestě k a od stadiónu nuceni překonávat keře, trávníkový pás a výrazný výškový rozdíl k tomu.
Málo vchodů
Slávistický fanoušek (pominu-li VIP návštěvníky) má k dispozici tři vchody (1., 2. a 4.) Při plné kapacitě, pro zjednodušení budu počítat s 15 000 návštěvníky, činí průměr na jeden vchod 5000 osob, přičemž u každého jedince je potřeba provést osobní prohlídku a každý člověk pak také musí projít turniketem, u kterého validuje svou vstupenku. Při londýnském derby mezi Arsenalem a „Kladiváři“, hraném 11. února na Olympijském stadionu, jehož kapacita činí 60 000 míst (derby bylo vyprodáno), proběhla osobní prohlídka ve vzdálenějších před stadiónových kontrolních zónách. Podstatný rozdíl od Prahy se skrýval ve způsobu jejího provedení. Pozor na rozdíl od Prahy se fanouška žádný pořadatel nedotýká. Nechá si ukázat obsah zavazadel a pak provede kontrolu těla ručním skenerem, který se běžně používá při odbavování na letištích. Po prohlídce se může fanoušek vydat k turniketům, nebo strávit čas v okolí stadiónu ve fan zóně. Ke vstupu na stadión má domácí fanoušek v Londýně k dispozici 9 dobře přístupných vchodů, přičemž v příchodu ke každému z nich mu žádné zásadní překážky typu hotelové zahrádky, fronty do fanshopu, vysílací techniky, parkujících vozidel, pouličních sloupků, řetězů, závor, nebo budky fastfoodového řetězce, nebrání. Fronty u turniketů se i v Londýně sice vyskytují, ale pohybují se rychleji, neboť u nich dochází již jen ke skenování QR kódů na vstupenkách.
Vnitřní uspořádání stadiónů
V Edenu architekti vsadili na blízký kontakt diváka s hrou a hráči. Tohoto efektu dosáhli tak, že sedadla do jednotlivých řad umístili pod ostřejším úhlem. Přiznám se, že se mi tato varianta líbí, na druhou stranu však znám i jedince, kterým vadí. Mají problém do vyšších řad vystoupat kvůli snížené pohyblivosti, případně trpí ve vyšších řadách závratí. Na obou londýnských stadiónech nejsou tribuny tak strmé. Na Olympijském stadiónu hřiště lemuje ještě atletická dráha, což fanouška od hry vzdaluje. Kompenzací za toto nepohodlí je instalace dvou velkoformátových obrazovek, na kterých běží i přímý přenos aktuálního dění na hřišti. Odehrává-li se hra na vzdálených částech hřiště, může ji tak fanoušek sledovat na obrazovce. Z hlediska vnitřního vybavení bych velké rozdíly neviděl, dostatek toalet je samozřejmostí, stejně jako četná nabídka stánků s širokou škálou pochutin. Londýnští fanoušci, na můj vkus, příliš mnoho během hry pendlují mezi svými místy a zázemím stadiónu. Chápal jsem, že za stavu 0:4 pro Arsenal v prvním poločasu zřejmě změnili program jejich nedělního odpoledne. Záběry venkovní kamery na davy lidí valících se směrem ke stanici metra Stratford mi přišly k domácím hráčům neuctivé. Já osobně jsem neměl pocit, že by domácí zápas úplně vypustili, nebo, že by se nesnažili. Jednoduše řečeno na Arsenal v daný den nestačili. Podstatný rozdíl uvnitř stadiónů je ve vymáhání platných pravidel. Oba stadióny jsou nekuřácké. V Londýně jsem na kuřáka během přestávky nenarazil, v Praze jich, i přes velkou snahu pořadatelů, potkávám během přestávek stále ještě mnoho. V Londýně jsem se nesetkal s žádnou pyrotechnikou. Přítomní fanoušci dodržovali nastavená pravidla a klub tato pravidla dokázal zavést do praxe. Dosažení tohoto stavu má Slavia ještě před sebou a zjevně se nebude jednat o snadný úkol.
Fanoušek je král
Oba londýnské kluby dobře vědí, že bez fanoušků a jejich trvalé podpory ztrácí jejich existence jakýkoliv smysl. Intenzivně se snaží zviditelnit propojení vlastní existence s každým jednotlivým fanouškem, nebo s fanouškovskou skupinou. Na Emirates Stadium visí, mimo jiných, obrovský billboard, jemuž vévodí logo klubu, které se nachází na pozadí tvořeném vlajkami fanouškovských spolků z celého světa, Česko a Slovensko nevyjímaje. Každý fanoušek si pak může nechat vyrobit vlastní dlaždici, nebo obkladovou destičku se jménem, případně vzkazem a nechat si ji umístit buď na zem před stadiónem, nebo na blízkou zídku, která v případě Emirates Stadium odděluje pozemek, na kterém stadión stojí, od okolní bytové zástavby. Okolí Emirates Stadium navíc zkrášlují sochy klubových legend, jimiž jsou jak hráči, tak i manažeři (George Graham). Vztah k fanouškům je možné dokumentovat počtem a zejména velikostí fanshopů. Ten slávistický ze srovnání vychází velmi bídně. Před zápasem je přecpaný lidmi tak, že v něm není k hnutí, když si v něm budete chtít nyní koupit aktuální hráčský dres v jiné než XXL velikosti, tak jej nedostanete a u pokladny se dozvíte, že do konce sezóny již tyto dresy k dostání nebudou. V Londýně nemyslitelné.
Pestrost a respekt
Dobře vím, že management Slavie do ochozů láká celé rodiny a nabízí jim fotbal jako společnou zábavu. I přes veškerou snahu mi přijde, že většinovým divákem však zůstává muž ve středních letech, který s sebou v lepším případě vezme syna nebo dceru. V Londýně mi zastoupení žen přišlo četnější, stejně jako mezigenerační propojení. Kvalitních míst pro lidi s různým druhem postižení měly oba londýnské stadióny více (Emirates Stadium v oficiálním materiálu uvádí kapacitu 200 míst pro lidi na vozíku). Vůbec nemá cenu zmiňovat etnickou, nebo genderovou různorodost. Chcete-li, můžete si ve fanshopu zakoupit šálu nebo dres s klubovými symboly na duhovém základu. Stejně tak se můžete stát členy fanouškovské skupiny, která se hrdě hlásí k LGBT+ komunitě. Fotbal se v Anglii snaží na klubové úrovni lidi spojovat do pestré komunity, přičemž pojítkem jim je láska k domácímu klubu a respekt k soupeři.
Z londýnského pojetí fotbalu je zřejmé, že si vlastníci klubů, ale i klubové managementy a hráči dobře uvědomují svou společenskou odpovědnost. I když se při zápase proti sobě v tvrdém boji staví dva, mnohdy nesmiřitelní rivalové, hodnoty a principy, na kterých se zápas odehrává mají současně integrační funkci. Jsou vzkazem celé společnosti, že je její fungování možné postavit na poctivé, tvrdé a profesionální práci, řízené pomocí jednotných pravidel. Důvěra v tento princip pak zakládá široké společenství svobodných lidí různorodého charakteru hlásící se ke klubovým barvám a respektující barvy soupeře. Fotbalový zápas je v tomto pojetí testem klubové integrity, k jehož provedení je nezbytné dokonalé zázemí. Inspirujme se při vytváření zázemí tam, kde jsou v tomto druhu testování nejdále, a zkusme z tohoto prostředí přinést na české stadióny prvky, které naši společnost posunou zase o kus dále!
