Článek
Všichni se umíme do popisované situace vžít, neboť všichni jsme chodili do školy. Děsivost včerejší zprávy o skoku gymnaziálního studenta z druhého patra školní budovy spočívá právě v jejím snadném emočním sdílení. Všichni si dokážeme představit, že sedíme třetí týden nového školního roku v lavici nějaké konkrétní učebny. Výuka předmětu pomalu končí. Pokukujeme po hodinkách a pomalu začínáme přemýšlet o tom, čím vyplníme přestávku, a co se bude dít na následující hodině. Když tu se zvedne náš spolužák a zamíří k oknu. Možná to udělal již dříve, například, když šel vyvětrat, a tak nás jeho pohyb ani nepřekvapí. Nebo se zvedl poprvé a my jsme společně se všemi ostatními překvapeni. Nevíme, jak máme jeho pohybu rozumět a vůbec nás nenapadne mu v něm zabránit. Možná jej okřikne vyučující, který jeho pohyb vnímá jako přestupek, proti školnímu řádu. Je však docela možné, že se před zvednutím přihlásil o zeptal se, zda může otevřít okno.
Logicky nás v souvislosti s tímto neštěstím napadne jednoduché: Proč? Co se stalo, že student na vzniklou situaci zareagoval zrovna tímto způsobem? Je příčinou vyučující, škola, spolužáci, rodiče, nebo někdo jiný, třeba někdo na sociální síti? Nebo student prožíval osobní krizi, se kterou se jiným způsobem nedokázal vypořádat? O skutečné příčině můžeme z dostupných informací jenom spekulovat. To, co však můžeme udělat, je nahlédnout do veřejně dostupných zdrojů a udělat si letmý obrázek o vzdělávací instituci, ve které k tragédii došlo. Prvním zdrojem je samozřejmě webová stránka gymnázia. Z ní plyne, že vzniklo v roce 1900, tedy ještě za Rakouska-Uherska, je příspěvkovou organizací Jihomoravského kraje, od roku 1996 nabízí studium v osmiletém a čtyřletém cyklu, a že jej od roku 2014, tedy 9 let, vede stejná ředitelka.
Druhým, zajímavějším zdrojem informací, je inspekční zpráva z října 2017. Z té se dozvíme, že kapacita gymnázia se pohybuje okolo 500 studentů, přičemž v roce provedené inspekce mezi nimi bylo 17 se speciálními vzdělávacími potřebami, z nichž 5 studovalo na základě individuálního vzdělávací plánu. Zpráva ve škole identifikuje: „…zdravé klima, kterého je dosahováno poskytováním poradenských služeb, nabízených výchovnou poradkyní, školním metodikem prevence a školní psycholožkou, kteří mají jasně nastavený rozsah a náplně činností.“ Zdá se, že z hlediska nastavení systému péče o duševní potřeby studentů, bylo minimálně v roce 2017 vše v pořádku. Vzhledem k tomu, že na pozici ředitelky nedošlo k personální změně, nelze předpokládat, že by se tento systém nějak dramaticky změnil. Přesto však nedokázal výše popsané tragédii zabránit.
Přesné důvody selhání bude nutné identifikovat na základě důkladné znalosti průběhu tohoto konkrétního příkladu. Zřizovatel, stejně jako management gymnázia budou jejich identifikaci zcela jistě věnovat náležitou pozornost a budou přemýšlet, jak nastavený systém péče vylepšit. Zřizovatel na základě nálezů pak vydá pokyn pro jím zřizované příspěvkové organizace, kterým po nich bude požadovat přijetí potřebných preventivních opatření. Předpokladem úspěšnosti jejich zavedení je však především důvěra. Student ji musí získat ke škole. Musí uvěřit tomu, že škola, do které dochází, ve které zažívá radosti i stresy, je místem, které mu dokáže v krizové situaci nabídnout účinnou pomoc. Ta může spočívat v „pouhém“ nasměrování na profesionálního poskytovatele potřebné krizové intervence. Nelze předpokládat, že na všech školách budou po celou dobu vyučování k dispozici krizoví interventi.
Podmínkou zamezení opakování podobných tragédií je dosažení přesvědčení žáků/studentů, že ve škole se nachází jedinec, kterému se mohou se svým problémem kdykoliv svěřit. Mohou za ním přijít, klidně v době vyučování, a sdílet s ní/m svou bolest. Tento jedinec musí být náležitě odborně i osobnostně zralým profesionálem a musí být dlouhodobě vysoce psychicky odolný. Jeho role je obrovsky náročná, ale zároveň vysoce společensky potřebná a užitečná. Získávání důvěry je dlouhodobým, trvajícím procesem s nejistým výsledkem. Navázaný vztah může být bez trvalé péče kdykoliv narušen a to z obou zúčastněných stran. Vědomí této křehkosti a nejistoty se však nesmí stát odmítnutím smyslu budování tohoto vztahu. Puberta je náročným životním obdobím a odpovědností každé vyspělé společnosti je hledat funkční cesty, které mladým lidem pomáhají toto období důstojně zvládnout.
