Článek
Programové prohlášení současné vlády z 6. ledna 2022 pro oblast Vzdělávání a sport formuluje jasný cíl: „Získat pro školství více finančních prostředků tak, aby veřejné výdaje na vzdělávání a školské služby odpovídaly v poměru k HDP alespoň úrovni průměru zemí OECD.“ Jak tohoto cíle chce vláda dosáhnout sice není z textu prohlášení zřejmé, lze však očekávat, že při sestavování státního rozpočtu jednoduše začne navyšovat alokace směřující na vzdělávání na všech úrovních a ve všech jeho formách.
Rozpočet na rok 2024 počítá se zachováním stejného objemu vynaložených finančních prostředků, jako v tomto roce. Z pouhého konstatování těchto faktů je zřejmé, že vláda zcela vědomě neplní své vlastní vládní prohlášení, a že je potřeba, aby na tuto skutečnost byla upozorněna. Stávka je legitimní formou upozornění a také jasným způsobem vyjádření občanské, ale i profesní odpovědnosti. Proběhlou výstražnou stávku akademických a neakedamických zaměstnanců je možné vnímat různými způsoby. Berme ji však především jako jasně formulovaný vzkaz vládě. Vzkaz, který jí upozorňuje na skutečnost, že selhává v plnění vlastního programu, a tím pádem také selhává při plnění očekávání voličů.
Stávka měla na různých univerzitách a jejich fakultách rozdílné průběhy. Zaměstnanci některých fakult stávkovali celý den, na jiných fakultách se zaměstnanci ke stávce připojili mezi 14. a 15. hodinou. Pochopitelně se našli i zaměstnanci, kteří se ke stávce nepřipojili. O co stávkujícím jde?
Napsat, že jim jde jen o vyšší mzdy je nepatřičným zjednodušením. Systém financování terciárního vzdělávání je dlouhodobě špatně nastavený a celý sektor je podfinancovaný, což mimo jiné vyplývá z jednoduchého srovnání s vyspělými ekonomikami. Za této situace je legrační poslouchat ministra školství, nebo vedoucí odboru vysokých škol, mimochodem oba dva jsou nedávnými akademiky a dobře situaci v terciárním vzdělávání znají, jak svalují vinu na děkany, akademické senáty a nastavený systém tabulkových odměn. Zde problém skutečně není.
Důsledkem současného stavu je, že v zájmu o zajištění důstojného života si musí akademici hledat druhá, někdy i třetí zaměstnání. Tímto způsobem si sice zajistí příjmy, ale za jakou cenu? Musí rezignovat na budování své akademické kariéry, na kterou jim nezbývá čas ani energie a současně také musí velmi často rezignovat na svůj soukromý život. Oddalují založení rodiny, v okamžiku, kdy rodinu mají, tak věnují méně času výchově dětí a péči o kvalitu partnerského soužití. Důsledkem je frustrace, nespokojenost a vyhoření.
Velmi dlouho byli akademici ochotni nastalou situaci snášet a omlouvat. Současná akademicky aktivní generace však dává vládě najevo, že kalich trpělivosti přetekl, a že musí přijít podstatná změna. Její neuskutečnění bude mít pro ČR dalekosáhlé důsledky. Odliv mozků v této zemi již nastal a bude se jen zintenzivňovat. Část akademiků odejde do zahraničí, část se přemístí do jiných segmentů ekonomiky, kde sice bude vydělávat peníze, ale také vykonávat práci, která je nemusí vždy vnitřně uspokojovat. Trpět bude výzkum, vzdělávání, univerzity přestanou plnit svou třetí roli. Mladí lidé budou za vzděláním odcházet do zahraničí a tam také zůstávat. Na trhu práce se tak nebude dostávat kvalifikované pracovní síly, což se projeví nižším zájem u investorů. Zajímavé projekty patřící do ekonomik třetího tisíciletí budou realizovány za hranicemi ČR. Naše země bude stále více přeměňována na skladiště a montovnu Evropy, přičemž v obou typech provozů budou pracovat agenturní zaměstnanci za minimální mzdy. Pokud je toto vize současné vlády, tak ji „poblahopřejme“, že se jí ji daří plnit. Jen by bylo fér, aby o tomto záměru otevřeně informovala své voliče. Rozpor mezi obsahem vládního programu a realitou zachycenou ve státním rozpočtu na rok 2024 již nemůže být markantnější.
