Článek
Miloš Zeman si k sobě jen tak nějakého novináře nepustí. Mezi několik málo vyvolených patří šéfredaktor Reflexu V. Buchert, kterému se Zemana podařilo vyzpovídat a podat tak další svědectví o tom, že zabývat se názory tohoto muže je jen mrháním čtenářova času. Rozhovor obsahuje vedle mnoha jiných dva druhy pádných důkazů.
Důkazy první - uplatňování principu kolektivní viny
Zeman má několik cílových skupin, ke kterým dlouhodobě cítí zášť a každé veřejné vystoupení vnímá jako příležitost k demonstraci své nenávisti. Prvními napadnutými jsou v rozhovoru muslimové. Exprezident si dodnes myslí, že: „Umírněný muslim, je contradicto in adjecto, tedy protimluv, stejně jako…umírněný nacista.“ Útok palestinských teroristů na Izrael pak považuje za potvrzení oprávněnosti tohoto názoru. Je smutné, že někdo, kdo se chlubí svou sečtělostí, dokáže po skončení své dlouholeté politické kariéry vyslovit takto zevšeobecňující názor. Podle Wikipedie žilo v roce 2010 na Zemi 1,6 miliardy muslimů (rozumějme vyznavačů islámu) a Zeman je přesvědčen, že mezi nimi není možné najít žádného, kterého by byl ochoten označit za umírněného. Připomeňme, že Zeman tato slova pronesl v okamžiku, kdy je starostou Londýna první muslim Sadiq Khan, a kdy se mezi 10 nejbohatšími zeměmi světa, podle World Atlas, (měřeno HDP/per capita) nachází hned tři muslimské země.
Druhou skupinou jsou novináři, kterým Zeman připojuje přívlastek „hloupí“. Novináře Bucherta, se kterým v té chvíli vede rozhovor, do této množiny neřadí. Oproti muslimům Zeman prokazuje schopnost stratifikace. Zatímco existenci umírněných muslimů nepřipouští, novináře je již schopen dělit na „hloupé“ a „ty, kterým poskytuje rozhovor“, zcela jistě je však nepovažuje za chytré. Zajímavého paradoxu se dopouští v okamžiku, kdy z novinářů dělá také lumpy. Tím okamžikem byl článek v Lidových novinách, ve kterém veřejnost informovali o pokusu Zemanova syna o sebevraždu. Z exprezidentova úsudku vyplývá, že o této události měly noviny mlčet, tedy, že měl zasáhnout nějaký druh cenzora a informaci z výtisku stáhnout. Přičemž o několik řádků výše Zeman radí mladým, aby, chtějí-li prosazovat demokracii, bojovali proti cenzorům, kteří neumožňují dát vyslechnout druhou stranu.
Třetí skupinou jsou politici, které Zeman ve své hierarchii řadí ještě pod blbce. I zde si ponechává duální náhled na svět, když politiky rozděluje na odborníky/profesionály a amatéry. Všechny členy současné vlády řadí rovnou do skupiny amatérů, přičemž nejvíce mu v žaludku leží ministr zemědělství Výborný a ministr zdravotnictví Válek. První je amatér, protože jako teolog řídí ministerstvo zemědělství, druhý je amatér proto, že podle Zemanova názoru resortu prostě a jednoduše nerozumí. Zemanova definice politika profesionála zní: „Profesionál zasahuje pouze tehdy, bude-li efektivita zásahu poměrně vysoká.“ Jak pragmatické!
Důkazy druhé - arogance, jako základní životní postoj
Zeman žije v přesvědčení, že je obklopen blbci, idioty a amatéry a jeho svatou povinností, stejně jako patronů českého národa, je proti těmto skupinám bojovat. Za zvláště nebezpečné pak označuje ty blbce, kteří se považují za génie. Sám sebe řadí automaticky mezi politické génie, hned vedle de Gaulla, Churchilla a Peróna. Jsou jimi proto, že se jim, stejně jako jemu podařilo do politiky vrátit, aniž by jejich návrat byl politickou tragédií, natož pak Marxem předpovídanou fraškou. Zeman připouští, že se v politice mýlil, a že v ní také prohrával, ostatně svou knihu také nazval Jak jsem se mýlil v politice. Za největší porážku považuje prohru s Václavem Klausem v prezidentských volbách v roce 2003. Jedním dechem dodává, že to bylo kvůli zradě sociálně demokratických poslanců. Omyl spojuje s nesprávným odhadem Vladimíra Putina. Ze svých proher a omylů se však dokázal poučit, a tudíž pro něj měly větší přínos, než vítězství a neomylnost. Svou nadřazenost Zeman projevuje i vůči Grétě Thunbergové, kterou označuje za zastydlou puberťačku, a senátorům Vyskočilovi a Fischerovi, kteří se jej pokusili „hyenisticky odvolat.“
Zeman v rozhovoru oznamuje, že píše svou poslední knihu, do které mimo jiné zařadil kapitolu popisující jeho vítězství a porážky. Měl-li být rozhovor také marketingovou upoutávkou na tuto knihu, pak je jasné, o čem kniha bude. Bude se jednat o memoárovou literaturu mající formu ódy na autorovu genialitu. Pochopitelně bude prostorem, ve kterém si bude vypořádávat účty se všemi, které ze své nadřazenosti nepovažuje za sobě rovné. Dopředu lze vytušit o koho se bude jednat, a co se v ní objeví. Šance na Zemanův postojový obrat je minimální. V kombinaci s jeho omezenou schopností kritické sebereflexe, lze již dopředu vytušit, že kniha nenabídne nic překvapivého, tudíž jen mnohostránkovou nudu. Kritické zhodnocení Zemanovy politické kariéry bude muset vzejít z pera jiných autorů. Buď se jej bude muset ujmout nějaký historik, nebo nějaký „blbec“ novinář. Již nyní lze však předtušit, že Zemanova připravovaná kniha pro něj/ni zásadním zdrojem informací nebude.
