Českým sbírkám dochází čas na jejich záchranu

Předchozí článek:

Když budeme váhat, ohromné, světově unikátní sbírky zmizí celé v zahraničí, nebo budou nejzajímavější kousky rozprodány v aukcích, a zbytek vyhozen (zničen). Pokusím se vyjmenovat několik důvodů proč si myslím, že skutečně nemáme času nazbyt. Proč musíme začít jednat co nejdříve a založit nezávislou organizaci se zaměřením na podporu sběratelství. Organizaci, která by unikátní sbírky nejen uchovala, ale i nadále rozvíjela a zpřístupňovala veřejnosti prostřednictvím špičkových muzeí.

Dnes řada firem po celém Česku nabízí službu tzv. likvidace pozůstalostí. Mnozí tuší, co přesně to znamená. Mnozí už slyšeli, co vše bylo a nemuselo být zničeno těmito likvidátory. Vždyť i tito likvidátoři by přece museli uvítat, kdyby měli co nejnižší náklady spojené s likvidací pozůstalostí. Kdyby dokonce nějakou část pozůstalostí mohli zpeněžit, místo aby platili za její uložení na skládce. Jenomže oni jsou placeni za vyklizení prostor a nemají čas řešit, co by se komu mohlo hodit. Nevědí, co má hodnotu a co ne. A i kdyby, nemusí mít prostory, kde by zajímavé věci mohli ukládat až do jejich nejistého prodeje.

Mnoha českým sběratelům a sběratelkám je více či méně přes osmdesát let. Mají ohromné sbírky, které budovali většinu svého života, ale nemají žádné pokračovatele. Více se nad tím člověk zamyslí až v okamžiku, kdy se v médiích dočte o úmrtí nějaké osobnosti. A mezi české osobnosti bych neváhal zařadit i řadu českých sběratelů, pro něž je důležitější jejich sbírka nežli zisk z ní. Kteří přestože do své sbírky investovali tisíce hodin, a ještě více peněz, by svoji sbírku raději darovali muzeu, nežli by ji nechali zničit.

Krátce před napsáním článku Česko jako sběratelská velmoc zemřel významný český sběratel filmových materiálů, pan Milan Wolf. Jenom filmových plakátů nasbíral přes 80 000!!! Tento sběratel měl naštěstí pokračovatele ve svém synovi. To nelze říci o sběrateli automobilů Praga a všeho s touto značkou spojeného, jemuž je už dokonce 92 let. Tomu syn/pokračovatel zemřel, což v roce 2016 odstartovalo neustále probíhající soudní spor o vlastnictví části jeho vlastní sbírky. Kvůli tomu je osud této sbírky, čítající na 400 000 předmětů, včetně stovky automobilů a dalších dopravních prostředků, velice nejistý. Chátrající techniku bude potřeba opět uvést do muzejního stavu.

Zkuste se vžít do pocitů takových sběratelů, pro které jsou sbírky jako jejich další dítě. Každému z nás v našem životě na něčem opravdu záleží. Jak by se nám odcházelo ze života s vědomím, že naše dítě zůstane nezaopatřené. Že jsme něco důležitého nedokončili, že nám bude něco vyčítáno, nebo že naopak upadneme do zapomnění, protože jsme něco neudělali?

Sběratelé mají znalosti, o jakých si mohou nechat zdát i majitelé a zaměstnanci firem, vyrábějících sbírané předměty. Zeptejte se zaměstnanců jakékoliv firmy na historii jejich produktů a u většiny budete překvapeni jejich nevědomostí. Firmy taková neznalost vlastní historie netrápí zřejmě proto, že ji prostě a jednoduše neumí marketingově využít. Nedělají to ostatní, tak proč by se měli snažit oni, že? Kdyby nebylo sběratelů, o existenci a činnosti mnoha již zaniklých firem bychom už dnes vůbec nic nevěděli. Stejné to bude se znalostí současných firem za dalších 50 nebo 100 let. Bez ohledu na to, jak je dnes vše dostupné na internetu prostřednictvím vyhledávačů. Kdo se bude v budoucnu zajímat o zaniklé firmy? O firmy, které se samy rozhodly nezanechat po sobě žádný odkaz?

Sběratelé jsou už dnes mnohdy jediní, kteří historické informace o firmách a jejich produktech mají. Navíc různí sběratelé mohou mít různé informace. Jenomže pokud dlouholetí sběratelé nebudou mít možnost, a dost času své znalosti zaznamenat, tak o ně postupně budeme přicházet. S každým sběratelem přijdeme také o další dílek znalostní mozaiky. Proto potřebujeme co nejdříve založit sběratelskou organizaci, která by dokázala uchovat nejen sbírky, ale také znalosti o jednotlivých exemplářích v nich, příběhy o jejich vzniku, získávání a další informace. Vzhledem k věku mnoha českých sběratelů může být za dalších 10 let už příliš pozdě. A to vůbec nechci mluvit o neočekávaných událostech a neštěstích.

Když se řekne, že chceme zachovat znalosti sběratelů, tak není úplně jednoduché a rychlé to udělat. Budeme muset postupně zpracovávat získanou sbírku do muzejní kvality, přidávat katalogová čísla, rozměry předmětů, a stejným tempem ke každému exempláři přidávat dostupné informace. Náročnost zpracování sbírky se bude výrazně lišit podle toho, zda půjde o ploché (dvojrozměrné) předměty, nebo velké množství předmětů trojrozměrných. Ploché předměty, jako jsou různé rozložené obaly, pohlednice, kalendáříky a podobně, se prakticky jenom naskenují. U trojrozměrných předmětů, jako třeba pivní lahve, váhy, hračky, je potřeba využít současných technologií a převést tyto předměty do virtuálního prostoru, kde s nimi bude možné na všechny strany otáčet a prohlížet je.

Zároveň není možné začít sbírku zpracovávat okamžitě po jejím získání, když půjde o nový obor. Nejdříve musí proběhnout jednání mezi více sběrateli daného oboru, a musí se určit systém archivace Národní sbírky daného oboru. Musíme si uvědomit, že každý z nás sběratelů si vede vlastní systém pro ukládání sbírky. K tomu vlastní systém poznámek a popisků pro snazší orientaci v tom množství předmětů. To všechno se bude muset převést do počítače, do standardizovaného systému. I my žvýkačkáři, se museli domluvit na novém, společném postupu, který popisuju na svém webu www.zvejky.cz. V našem případě jsme se museli domluvit pouze dva sběratelé, pouze v rámci jedné specializace žvýkaček. V našem případě byla dohoda rychlá, protože naše systémy ukládání sbírky byly hodně podobné a zatím jsme úplně vynechali řešení složitých obalů od plátkových žvýkaček.

Podobnost systémů evidence není pravidlem. A už vůbec není zárukou kompatibility a použitelnosti pro špičkovou Národní sbírku, která by byla atraktivní pro návštěvníky muzea. Potom si představte ta nekonečná jednání o tom, jak by měl vypadat univerzální systém pro nějaký obor. Když se má něco vystavit, musí se to vyjmou z archívu a vložit do vitríny, aniž by s tím byla jakákoliv jiná práce. Proto bude nutné nechat vyrobit speciální alba, krabice, nebo vitríny pro uložení sbírek. Tyto pomůcky by měly být ideálně takové, aby je dokázali využít i všichni ostatní sběratelé daného oboru. Bude tedy nutné je opravdu pořádně promyslet. To taky nebude hned.

Všimli jste si, že zatím mluvíme pouze o prvním evidování sbírky určitého oboru? Co když muzeum získá další velkou sbírku a bude ji muset začlenit do té již zaevidované? Každý exemplář se bude muset porovnat se stávající sbírkou. Nejenže se budou doplňovat mezery ve sbírce, zároveň se budou nahrazovat nekvalitní exempláře těmi kvalitnějšími. U první sbírky jsme taky nebrali zřetel na dubletky. Tedy na předměty, kterých má každý sběratel tisíce někde bokem na výměnu. Dá se předpokládat, že při sloučení statisícových sbírek od dvou českých sběratelů, budou obě sbírky obsahovat velkou část stejných exemplářů. I ty je potřeba zaevidovat a nabídnout ostatním sběratelům buď na výměnu, nebo ke koupi. I pro uložení a evidenci přebytků je nutné mít speciální systém, aby bylo možné cokoli rychle vyhledat v onlajnové nabídce a taky fyzicky nalézt v archívu, mezi desítkami tisíc dalších položek. Vše je neskutečně náročné na čas.

Čeští sběratelé nashromáždili často největší sbírky na světě navzdory desetiletím ruského komunistického útlaku naší země. Prosadili se v konkurenci sběratelů ze svobodných zemí. Možná kdybychom měli stejné možnosti, dosáhli bychom ještě větších úspěchů. Nebo bychom si našli jiné vyžití. To už nezjistíme. Teď naše země může povýšit sběratelství na novou úroveň, pokud se nám podaří vybudovat organizaci mající důvěru sběratelů, veřejnosti i firem. Organizaci, která dokáže získat/vydělat dostatek peněz, aby nemusela marnit čas žebráním o ně.

Nová sběratelská organizace by měla být řízena zkušenými manažery s cílem generování vlastních příjmů, založených na provozování profesionálního onlajnového katalogu sběratelských předmětů, a služeb na něm postavených. Aby už sběratelé nebyli nuceni používat papírové katalogy a poznámkové bloky, stále přežívající navzdory již 20 let existujícímu katalogu Colnect.com, silně nevhodnému pro velké sbírky. Aby už si sběratelé nemuseli vytvářet vlastní soukromé katalogy, které stejně jednou bez pokračovatelů zaniknou a jejich dlouholetá práce přijde vniveč.

Správci sbírek ve zmiňované sběratelské organizaci by měli být stále aktivní sběratelé, kteří už ovšem svoji sbírku právě této organizaci prodali, aby se mohli zaměřit na doplňování a rozvoj Národní sbírky, lze-li to takto říci. Aby nemuseli řešit peníze na rozšiřování sbírky, na brigádníky, pomůcky, propagaci, skladovací prostory, protože to vše by zaplatila organizace a řešili jiní specializovaní odborníci. Správci by se tak mohli více zaměřit na katalogizaci a zaznamenávání znalostí a zkušeností svých kolegů, aby z nich mohli čerpat všichni. Je to cesta, jak nahnat docházející čas na záchranu řady sbírek u nás i ve světě.

Čím dříve založíme sběratelskou organizaci a vyřešíme časovou, finanční a prostorovou náročnost na převzetí a zpracování rozsáhlých sbírek, a větších či menších pozůstalostí, tím více pozoruhodných a velmi vzácných předmětů bude uchováno pro další generace. V dalším článku rozeberu více do hloubky financování sběratelské neziskovky.