Sběratelské perpetuum mobile

Předchozí články:

Tedy, že by daná organizace po nezbytných počátečních darech začala generovala svou činností další peníze nejen na svůj základní provoz, ale i na výkup rozsáhlých sbírek po celém světě a zakládání muzeí ve vlastních nemovitostech. To nadále bez jediné koruny dotací, nebo darů. Rozdíl mezi věčně fungujícím strojem a organizací je v délce a intenzitě počátečního impulzu. Na rozběhnutí stroje stačí dodávat energii několik vteřin, možná minut. Na rozběhnutí sběratelské organizace bude potřeba dodávat peníze možná okolo dvou let, když vše půjde skvěle?

Podle většiny sběratelů, oslovených právě ohledně založení takovéto organizace, je její finanční soběstačnost čirá utopie. I když existence organizace vykupující pozůstalosti a sbírky končících sběratelů, za účelem jejich záchrany a následného rozšiřování, by prý byla skvělá věc. Konec konců, většina sběratelů netuší, jaká budoucnost čeká právě jejich sbírky. I tak nakonec převažují pochybnosti a přesvědčení, že takový záměr je nereálný. Tyto názory a obavy mohou být oprávněné. Neměly bychom je ale brát jako definitivu. Nemělo by to znamenat, že to předem vzdáme a nepokusíme se vůbec o nic. Když to zkusíme a nevyjde to, budeme mít alespoň jistotu, že to opravdu nejde. Nebo alespoň, že to nejde tímto vyzkoušeným způsobem. Takže, pojďme zkusit vybudovat zcela soběstačnou organizaci na mnohdy neuvěřitelné velikosti českých kuriózních sbírek, a na zápalu těch, kteří je po dlouhá desetiletí budovali. Pojďme trochu vařit z vody.

Sběratelé jsou lidé, kteří věnují svému koníčku nejen velkou část svého volného času, ale často taky nemalé peníze, které by mohla rodina sběratele využít jiným způsobem. Některé obory lze teoreticky sbírat téměř bez peněz. Příkladem budiž sběratelka, která díky darům nashromáždila sbírku čítající nějakých 70 000 svatých obrázků z různých koutů světa. Nebo pivní tácky, o které můžete požádat v hospodách, o kalendáříky v tiskárnách, ubrousky dostanete od přátel. Ale například u žvýkaček musíte kupovat a rozbalovat žvýkačky, nebo kupovat už rozbalené obaly a přílohy z nich od ostatních sběratelů. Bez peněz nenasbíráte skoro nic. Je proto jenom správné, aby úplně každý sběratel za svoji sbírku dostal přiměřeně zaplaceno. To by mělo být základní pravidlo sběratelské organizace, usilující o záchranu unikátních sbírek.

Snad každého jako první napadne, že o zachování významných sbírek by se měl postarat stát prostřednictvím nějakých národních muzeí. Jenže záchrana sbírky nějakým všeobecným muzeem může znamenat zabalení sbírky do krabic a její uložení v depozitáři. Sbírka bude zachráněna, zůstane v Česku, ale nikdo k ní nic dalšího nedoplní a veřejnost ji neuvidí nikdy, nebo možná jednou za řadu let. Těžko lze předpokládat, že stát bude jenom kvůli jejich záchraně hromadit stále další a další sbírky, obsahující stále více a více duplikátů. Mám za to, že spoléhání se na tuto cestu znamená pokračování v likvidaci jedinečných kuriózních sbírek a mnoha unikátů v nich.

Jestli někoho napadlo založení nového národního muzea s určitým zaměřením, tak na to bez bohaté firmy v zádech potřebujete politickou podporu. Jenomže spoléhání se na politickou podporu by bylo po zkušenostech významného českého sběratele velkou naivitou. Touto cestou se totiž vydal majitel sbírky automobilů Praga a dopadlo to tak, že většina sbírky je uložena v městských skladech, bez jakéhokoliv výhledu do budoucna, a o menší část své vlastní sbírky se už roky soudí. Ze své penze a s pomocí své dcery musí před českými soudy poníženě dokazovat, že jeho sbírka je skutečně jeho. Přestože oslovil české prezidenty, premiéry i starosty, pomoci se mu nikde nedostalo a světově unikátní sbírka už roky chátrá bez potřebné péče. A to nejde o sbírku obalů čehosi, ale skutečně o hodnotnou sbírku dokumentující celou historii významné české automobilky, od samého počátku až do revoluce, s řadou unikátních vozů vyrobených na zakázku. Prý je to třetí největší sbírka na světě od jedné značky.

Snad každý sběratel má zároveň se sbírkou taky větší či menší množství předmětů na výměnu. V okamžiku sloučení dvou sbírek za účelem vytvoření jedné národní sbírky, se podle zaměření sbírek pravděpodobně stane, že 50-100 % předmětů v nové sbírce budou duplikáty. Národní sbírka se tedy třeba moc nerozroste, zato bude mít spoustu materiálu na výměnu, nebo na prodej. To na první pohled vypadá slibně, ale kdo si někdy zkusil rozprodávat větší množství předmětů v aukci, tak moc dobře ví, že se za tím skrývá strašná spousta práce a velká nejistota. Je potřeba předmět nafotit nebo naskenovat, vypsat aukci, zabalit a poslat ho novému majiteli. Pokud vůbec někdo předmět koupí. Když ne, tak jste svůj čas v podstatě promarnili, a ještě zaplatíte poplatek za zveřejnění nabídky.

Z toho vyplývá, že pokud by měla speciální organizace vykupovat sbírky s opakujícími se předměty, bude muset vytvořit systém pro co nejefektivnější roztřídění nové sbírky a zpracování přebytků na prodej či výměnu. Protože spoustu předmětů ve svých sbírkách čeští sběratelé už mají, bude organizace muset nabízet přebytky i zahraničním sběratelům, aby se jich zbavila. Takže obchodování s přebytky nakonec může znamenat, že nula z nuly pojde. Tudy cesta nevede.

To už může znít slibně, nicméně by se organizace, jak já si ji představuju, neměla až moc upínat na nějaký konkurenční boj při prodeji běžných sběratelských pomůcek. Jde spíše o to, že špičková muzejní sbírka musí mít nějakou úroveň archivace. A je otázka, zda jsou na trhu dostupná řešení vždy vyhovující tomuto záměru. Pokud by si organizace musela nechat nějaké pomůcky vyrábět na zakázku, potom dává smysl snížit cenu zvýšením objemu zakázky, a nabízet své řešení všem sběratelům. Na druhou stranu, pokud by cílem prodeje pomůcek sběratelům bylo snížení nákladů na výrobu, nebylo by asi žádoucí nastavovat příliš vysokou cenu, protože by to otevřelo vrátka konkurenci a požadovaného efektu by tak nemuselo být dosaženo. Prodej sběratelských potřeb a pomůcek může být zajímavé rozšíření příjmů, zaplatit nákladný provoz organizace to ale nedokáže.

Toto by měl být první pilíř příjmů sběratelské organizace. I v dnešní době internetové se sběratelé stále musí spoléhat na všemožné papírové katalogy (známek, mincí, bankovek…). Přitom už od roku 2002 existuje internetový katalog Colnect.com, s více jak 375 000 zaregistrovanými sběrateli z celého světa. Tento katalog nabízí katalogizaci ve 45 oborech. V řadě oblastí mají čeští sběratelé větší sbírky, nežli má tento katalog předmětů z daného oboru ve své databázi, do které přes 20 let přispívají sběratelé z mnoha zemí. Navzdory této dnes asi nejlepší službě, stále vycházejí nová a nová vydání papírových katalogů. Jestliže jsou sběratelé ochotni místo onlajnového katalogu stále kupovat ty papírové, je něco špatně, a na trhu podle mě existuje mezera, kterou bychom mohli my Češi zaplnit.

Sběratelská organizace vlastnící ohromné sbírky, má skvělý základ pro vytvoření nového onlajnového systému katalogizace sbírek. V ideálním případě by taková organizace mohla za nějakých podmínek přebírat existující soukromé katalogy a databáze jednotlivých sběratelů. Například čeští žvýkačkáři roky vytvářeli CDčkový katalog plátkových obalů ze žvýkaček. Ten obsahoval na 90 000 obalů, dokud nedošlo k selhání počítače jeho tvůrce a nějakých 10 000 položek bylo ztraceno. Zbývající data jsou, jenom se musí převést na internet. Takových databází je napříč obory mnoho.

Druhým pilířem příjmů by se měly stát služby pro výrobní firmy, postavené právě na katalogizaci jejich výrobků. Malý příklad ze života. Hledal jsem vhodného výrobce žvýkaček pro obnovení české značky žvýkaček BAJO. Původně jsem chtěl ihned obrázkové série pro děti, mládež a dospělé, ale to prodražují potřebné licence. Další komplikací je skutečnost, že velkoformátové vkládané obrázky už dnes nikdo nevyrábí, takže bych potřeboval vlastní výrobní linku. Proto jsem začal přemýšlet o zakázkové výrobě žvýkaček pro firmy.

Přestože sám jsem sběratelem žvýkaček, tak v jiné, než obrázkové specializaci se neorientuju, a znám jenom zlomek ze všech výrobců. Narazil jsem tedy na řadu zbytečných problémů:

Kdyby existoval online katalog žvýkaček s medailonky výrobců, během minuty bych našel toho správného výrobce a provedl objednávku, aniž bych musel trávit hodiny a hodiny hledáním a chaotickou komunikací. A teď si místo žvýkaček doplňte jakýkoliv jiný produkt. Hledali jste taky s podobnými obtížemi nějakého výrobce? Nebo jako firma, děláte maximum pro získání nových zákazníků?

Pokud by se podařilo vytvořit systém, který by dokázal propojit zájmy sběratelů se zájmy firem, dokázalo by to generovat dostatečné příjmy, aby se u sběratelské neziskové organizace projevil efekt finančního Perpetuum mobile, jak je uvedeno v nadpisu článku. Jenom si dnes někdo těžko umí představit, jak by to mělo fungovat. A jestli by to skutečně mohlo fungovat. Provozování takového systému sběratelskou organizací by znamenalo ohromnou databázi historických produktů doplněných nadšenými sběrateli, a mohlo být impulzem pro zapojení většího množství firem, které by tím podpořili dobrou věc.

Uznávám, že výše uvedené, je pouhý nástin možného. A můžu jenom doufat, že nestřílím úplně vedle.