Článek
A jaké překvapení, že většině lidí, když se podíváte do diskuzí, se tahle změna nelíbí. Osobně nejsem překvapená tím, že to mnozí vnímají jako problém, byť jsem sama zastánce slovního hodnocení.
Proč?
Slovní hodnocení je zpětná vazba, která nám o výkonu dítěte ve škole řekne mnohem víc, než známka, která se může skládat nejen z testů, či písemek. Není totiž žádným tajemstvím, že učitele dnes často známkují také domácí úkoly, práci v hodině, nebo snad i dokonce vedení sešitu. A tyto druhy známkování nejsou výjimkou ani na středních školách. Což mi přijde přinejmenším úsměvné. Takže dítě může dostat na vysvědčení třeba dvojku, ovšem tu mu převážně mohla zařídit práce v hodině, nebo domácí úkoly u kterých už nikdo nezaručí, že je dítě nebo student, vypracovalo samo.
Když jsem v roce 2008 nastoupila na čtyřleté gymnázium, tak již tam jsme měli slovní hodnocení a známky v procentech. A za mě to rozhodně o našem výkonu řeklo mnohem více, než jedna strohá známka, ze které nebylo patrné nic navíc.
Jsem si naprosto vědoma toho, že to bude samozřejmě větší práce pro učitele, ale za sebe, jako za rodiče můžu říct, že slovní hodnocení ocením. Jasně, máme školní aktivy, kde se dozvíme jak na tom naše děti jsou, ale kolikrát jsou během školního roku? Dvakrát? A velký je tam prostor na to, aby vám pedagog řekl vše, když řeší ještě administrativu?
Když to neumí, tak má dostat pětku přece!
Názory tohoto duchu se v diskuzích pod slovním hodnocením objevovaly nejvíce. V žádném případě neříkám, že pokud dítě něco nezvládá, tak má dostávat pochvalu, nebo snad jedničku. Není ale potom pro dítě větší motivací, když má slovní hodnocení, kde má napsáno, že musí zapracovat na tomhle a tomhle, aby se zlepšil, než když na vysvědčení uvidí jenom čtyřku, nebo snad pětku? Známky jsou prostě vnější motivace. Dítě se neučí, aby něco zjistilo, aby dosáhlo určitého cíle, například se naučilo odčítat přes desítku, protože to chce zvládnout a navázat na to v budoucnu. Učí se, aby v tu danou chvíli dostalo hezkou známku, kterou potěší učitele nebo rodiče.
Celý život bojuji s matematikou. Bojovala jsem s ní už na základní škole, následně i na jazykovém gymnáziu, zatímco ze všech ostatních předmětů jsem měla maximálně dvojky, protože mě učení bavilo a vlastně mi i šlo, aniž bych se mu nějak extra musela věnovat. Už ve školce, tehdy v roce 1996 jsem chodila na kroužek angličtiny a nadšení pro jazyky mi vydrželo dodnes. Moje učitelka matematiky na druhém stupni základní školy ale tohle nadšení nesdílela, a jednoho dne, kdy jsem opět napsala písemku z matematiky s odřenýma ušima na čtyřku mi před celou třídou řekla, že jsem hloupá a že bez matematiky se nikam nedostanu. Dodnes si pamatuji, jak sem seděla a nechápala. Takže na jazykový gympl jsem se samozřejmě dostala a dokonce jsem byla třetí ze všech uchazečů. Příjemný pocit zadostiučinění, když se to tenkrát učitelka matiky dozvěděla. Ačkoliv jsem se matiku soustavně učila, rodiče platili nemalé peníze za doučování, tak mi stále nešla. Procenta, sčítání, odčítání, dělení, násobení a trojčlenka. To jsem zvládala a brala jsem to jako něco, co je do života potřebné. Ale protože se to po mě chtělo, tak jsem se samozřejmě drtila i goniometrické funkce, binomickou větu a podobné věci, které jsem pak už nikdy nepoužila. A výsledek? Matikářka, přesto že moc dobře věděla jak se snažím, mě prý nechala z milosti projít. V deváté třídě. A tak jsem tehdy na vysvědčení měla dostatečný, tedy čtyři. Nic víc. Kdyby bylo tenkrát slovní hodnocení, tak třeba by tam bylo alespoň napsáno, že jsem se i tak snažila, ale prostě mi to nejde. I když nevím, jestli by zrovna tahle učitelka něco takového napsala.
A proto jsem pro slovní hodnocení. Řekne mnohem víc, než jedna strohá známka, která o nás, jako o člověku, nevypovídá vůbec nic. Učitel tak může na vysvědčení přiblížit silné a slabé stránky dítěte v jednotlivých předmětech a dát mu směr pro jeho další snahu. Děti se pak lépe motivují k učení a mají celkově lepší výsledky., aby se moje děti drtily do hlavy z paměti nějaké věci, které po napsání testu zase vypustí, aby dostaly jedničku. O tom podle mě škola není. A nechci, aby měly pocit, že když domu přinesou špatnou známku, bez jakékoliv jiné zpětné vazby, že jsou špatné a že se rodiče budou zlobit. A jako rodič, který se o své dítě zajímá chci slovní hodnocení, abych věděla, jak můžu svému dítěti případně pomoci a v čem.
