Ty jsi rodila císařem? Tak to o porodu nevíš vůbec nic

Řeči o porodech s oblibou vedla moje babička. Neustále popisovala porody svoje, porody svých ženských příbuzných, porody prodavačky v krámu, porody naprosto cizích žen z čekárny lékaře, došlo i na porody našich ramlic a koz. Babička tím byla úplně posedlá a nešetřila krvavými detaily. Pro mě to byla děsivá hudba budoucnosti, a když začala popisovat porod „Máni odvedle, jak se jí to málem uškrtilo na šňůře“, s hrůzou jsem prchala pryč, nejlépe k výše zmíněným králíkům a kozám.

Když jsem přicházela do puberty, začaly se mi rozkládat boky a růst zadek. Když jsem tehdy brečela zoufalstvím, že neobleču svoje zelené džíny z katalogu Quelle (!), babička mi přátelsky a bodře řekla: „Prosím tě, to nic. Aspoň budeš dobře rodit.“ Je nabíledni, že mě tato dobře míněná poznámka rozplakala ještě více. V době své bezdětnosti (dlouhé, dcery jsme se dočkali až po 15 letech manželství a tří cyklů IVF) jsem slýchávala rozhovory matek, které se točily ze začátku kolem dětí (Už se plazíme? Už chodíme? Už máme zuby? Už chodíme na nočník? Už mluvíme? Ještě ne? To my už joooo) a nevyhnutelně vždy to skončilo u porodů. A dodnes vzpomínám na dvě bodré maminky, které v čekárně na gyndě probíraly do detailů porody své a jedna řekla druhé: „Tys měla císaře? Ahááá…“ mávla rukou a odmlčela se.

Druhá matka na ni chvíli civěla a bylo vidět, jak se cítí strašně ponížená, co jako udělala špatně? Šla jsem na řadu a nevím, jaký byl následný verdikt rukou mávající paní. V ordinaci jsem totiž s vytřeštěnýma očima zírala na první obrázek ultrazvuku, kde bylo cosi, co se mělo stát naší dcerou.

A začalo vyptávání. Po celou dobu těhotenství od známých i zcela neznámých žen: „A jak budeš rodit?“ Copak já vím, měla jsem vždy chuť zařvat, protože něco jako porod mi bylo prostě neznámé a odpovídala jsem, že nevím a nějak se to dítě ven dostat musí. Jo, nakonec dostalo. Pro nepostupující nález hodně přes termín mi byla indikována sekce a už druhý den jsem nastupovala do špitálu, absolutně bez jakéhokoli tušení, co mě čeká. A tak jsem se zařadila do klubu „Císařoven“.

Poučena z životních zkušeností moc dobře vím, že se nemám pouštět do hovorů, které mi jsou nepříjemné, nebo když o tématu nic nevím, to se raději s omluvou vzdálím. Ale pokud chcete dítě nějak „socializovat“, kolektivu matek se nevyhnete a já ani nechtěla. Chtěla jsem mít takové ty kamarádky, co spolu budou chodit na hřiště a nadávat na to, jak pojem „mateřská dovolená“ vymyslel zcela jistě chlap a podobně, matky vědí.

Nevyhnutelně se naprosto vždy stočila řeč k porodům a já si začala všímat takového dvojího metru. Ty, které rodily přirozeně, se vždy při zmínění císařského řezu tak jako pousmály s vytaženým obočím a mávly rukou. Začalo mě to zajímat, protože jsem skutečně nevěděla, proč by měla žena, která přirozenou cestou nemohla porodit, být něco méněcenného. Tak jsem se těch „přirozených“ začala narovinu ptát. Jejich odpovědi zněly asi takto:

Zvláště poslední poznámka mnou fakt otřásla - a to dítě se asi zhmotnilo ve vzduchu, že. Já vím, věřte ale, že vím a chápu to. Skutečně si neumím porodní bolesti, ty pravé, jak s oblibou přirozeně rodící zdůrazňují, představit. Protože jsem je nezažila, nemohla zažít. Zato jsem zažila velkou břišní operaci, kterou císařský řez je. A bolí to taky, ale až potom. A já teď nevím, co je lepší nebo horší, opravdu nevím, protože nemám srovnání.

Zato vím, že mi trvalo skoro měsíc, než jsem se dala nějak do normálu. Po probuzení na pooperačním, kdy jsem ještě totálně oblblá nevěděla, co se děje, začala rána přicházet k sobě. Na břiše mi leželo normálně závaží z váhy a led (vůbec nevím, proč to závaží), sestry přinesly dítě, které jsem vlastně vůbec nevnímala, odnesly a začalo to bolet. Jakože hodně bolet. A do toho přišla snad po osmi hodinách sestra a se slovy: „Tak, budeme vstávat!“ mě začala zvedat z postele. V předklonu jsem dala, skutečně dala, asi deset kroků kolem lůžka, slzy bolesti mi kapaly na zem, ale dala. Nechali mě spát a pak převezli na pokoj. A sestry mi daly dítě. Takže ke vší té šílené bolesti jsem měla na starost bytůstku, kterou jsem měla kojit (to nešlo), takže krmit, přebalovat, chovat, mýt, do toho jsem nemohla bolestí ani mluvit. Vstát z postele byl výkon nadlidský.

Naštěstí, pokud dobře pamatuji, máte po císaři nárok na snad dvě noci bez dítěte, kdy si ho vezmou sestry. Ale stejně, mám to vše v mlze a když jsem z porodnice (v hlubokém předklonu) odcházela, netušila jsem, jak si poradím bez laskavé péče sester, protože i když myslím, že vydržím hodně, tohle se pomalu vydržet nedalo. Doma bylo hůř, nebyla jsem schopná vůbec ničeho, dojít si na záchod byl úkon, který vyžadoval asistenci manžela, nebo nedejbože, když jsem si dovolila usednout! Vstát znamenalo probudit démony, kteří evidentně mou jizvu považovali za svoje oblíbené letovisko a trávili tam dovolenou.

Lidské tělo má ale neskutečnou schopnost regenerace, za měsíc už jsem nevěděla o ničem a zůstala mi sotva patrná jizva nad pahorkem. Jen jsem se vždy musela zamýšlet nad tím, proč je kladen takový důraz na císařský řez versus přirozený porod. Ve finále, pokud to samozřejmě dopadne dobře, máte na světě vaše dítě a přirozený kolotoč začíná a běh světa jde dál. Nemyslím si, že „Císařovny“ jsou méněcenné, protože nezažily porodní bolesti a přirozený porod. Ony zažily zase něco jiného, také bolest, dlouhou a strašnou a do té bolesti se musely starat o dítě. A je nesmysl považovat císařský řez za „usneš si a fik“. Je to velká břišní operace se vším všudy.

Vážím si proto naprosto všech matek, obdivuji ty, které porodily po dlouhých hodinách bolestí a agónie, které to absolvovaly naprosto celé od prvních stahů přes ty strašidelné nástřihy a šití a buhvíco všechno ještě. A vážím si i těch druhých, které mají památku v podobě jizvy a pár zasunutých vzpomínek na bolest po operaci. A po té operaci, v pulzující a hořící a tepající bolesti se musely starat o dítě.

Nevím, co je lepší, nemám srovnání. Jen vím, že tolerance by v tomhle případě měla být opravdovou tolerancí a přirozeně rodící matky by neměly považovat sekci za „schrupnutí“. Protože to schrupnutí skutečně není. A bolí to. Jenže až potom.

Hezký den.