Horst Buchholz: pistolník Chico měl kruté dětství, byl bisexuál a alkoholik. Odmítl roli Vinnetoua

Všichni si ho vybaví jako drzého mladého pistolníka Chica ve slavném filmu Sedm statečných. Tehdy mohl Horst Buchholz prorazit v Hollywoodu a stát se obrovskou filmovou hvězdou té doby. Všechny předpoklady k tomu bezesporu měl. Charisma, inteligenci, šarm, talent, ale co hlavně - opravdu nesmírně pohledný obličej. „Zatraceně hezkej chlap,“ psaly o něm i kritiky. Na jeho vizáži se totiž příroda skutečně vyřádila, v tom dobrém smyslu. Nadělila mu do vínku krásnou tvář, chlapeckou, s ostrými rysy a pohledem uličníka.

Mimo toho, že byl krásný, měl Horst až ohromující vrozenou inteligenci. Například byl polyglot. Ovládal plynně nejen rodnou němčinu, ale jako rodilý mluvčí hovořil angličtinou, ruštinou, francouzštinou, italštinou, španělštinou a češtinou. Protože u nás jeden čas žil. Tuto kapitolu svého života však vůbec nezmiňoval, souvisela totiž s jeho pohnutým a hořkým dětstvím. Buchholz měl tu výhodu, že nemusel být do žádné řeči dabován, koprodukční filmy namluvil sám.

Jenže… Vždy je tu nějaké jenže. Obrovský potenciál tohoto úžasného herce nebyl nikdy naplněný. Horst nevěděl co chce, chtěl něco, pak nechtěl, bouřil se, pil, odmítal role, protože si myslel, že na něj čeká něco víc. Jenže nic nepřišlo. A jen sledoval, jak ve filmech, které velikášsky zahodil jako blbosti, excelují jeho kolegové.

Třeba Vinnetou - toho odmítl, protože byl v Americe a nechtělo se mu jet do Evropy, protože cesta by byla dlouhá a únavná. To samé Lawrence z Arábie. Hmmm, zamyslel se Horst Buchholz, aby odmítl, protože historické věci ho nebaví. Takže mu to „vyžral“ Omar Sharif. Clint Eastwood si mohl mnout ruce, když Buchholz producentům připravovaného westernu Pro hrst dolarů oznámil, že se mu hlavní role nelíbí. A takhle to šlo neustále dokola.

Někdo tomu říká „unavené štěstí“ - protože i štěstí se vyčerpá. Chtěl víc a neměl nic. A měl soukromé démony a tajemství, o kterých věděl, nemluvil, takže je přepíjel litry a litry vodky. Z nádherného chlapa se postupně stávala troska. Ale vždy se dokázal zvednout a zahrát.

Komplikovaný život Horsta Buchholze.

Ve špatnou dobu a na špatném místě. Tak vždy komentoval sám Horst dobu svého dětství. Muselo to být skutečně děsivé a na hlavu malého kluka bylo naloženo opravdu moc. Horst Werner Hasenkamp se narodil 4. prosince 1933 v berlínské čtvrti Neukölln. Do nejhorší doby, kdy v Německu stoupal k moci Hitler, přivedla nemanželského syna na svět Marie Hassenkamp. Chudá švadlena mu nikdy neřekla, kdo je jeho biologický otec. I když ji prosil na kolenou. Byla naprosto neoblomná. Horst Buchholz neznal své kořeny, nevěděl, kam patří.

Tohle ho provázelo celým životem. Nejistota ohledně vlastního otce, kterého dlouhé roky hledal, mu nedávala spát, ale v dospělosti se přece jen něčeho dopátral. Tatínek měl být student z Berlína Werner Rhode. Jenže už byl mrtvý a Horst nemohl zjistit více. Osoba otce byla jednou z oněch temných věcí, které řešil alkoholem.

A dětství malému Horstovi nezačalo vůbec růžově. Naopak. Matka neměla vůbec žádné peníze, svedená a opuštěná Marie byla v té době naprostým vyvrhelem, syna neměla ráda, nechtěla se o něj starat. Když bylo Horstovi půl roku, bez milosti ho předala pěstounům, Fritzovi a Anně Nowak. Ti chlapečka přijali ke stolu, jak se to tehdy dělalo. Svobodné matky pracovaly a odváděly výdělek rodinám, u kterých bylo jejich dítě. Tyto děti ale často trpěly hladem, bylo pouze na libovůli pěstouna, zda dá přijatému batoleti vůbec najíst nebo napít. Horst měl kupodivu štěstí na hodné lidi.

V roce 1938 Marie konečně našla manžela, Hugo Buchholz byl zajištěný švec, „skvrna“ na Mariině pověsti mu nevadila, Horsta tento hodný člověk přijal za svého a dal mu své jméno. Od té doby měl příjmení po nevlastním otci. V roce 1941 se rodině narodila dcera Heidi, miláček rodičů i bratra, krásná malá holčička, kterou Horst Buchholz opravdu miloval. A ona jeho. Na bratra se přímo upnula a právě od ní pochází ona přezdívka Hotte, protože dětským žvatláním komolila jeho jméno, až mu tak říkal každý.

Rodinné idylky si Horst dlouho neužil. Po vypuknutí války musel jeho otčím narukovat, posléze padl do zajetí, Berlín byl bombardován, lidé byli evakuováni. Heidi, Marie i Horst se po dlouhých štrapácích ocitli v Československu, konkrétně na území Slezska, kde byl dětský tábor pro německé děti. Tam se naučil česky, šlo mu to úplně samo. Když u nás bylo povstání, s několika kamarády se rozhodl dobrodružně utéct: „Když válka skončila, Češi se vzbouřili a já jsem toho zmatku využil k útěku a pokusil se dostat zpátky domů. S pár přáteli jsme se vydali pěšky z Československa do Berlína,“ řekl v rozhovoru.

Nakonec se kluků ujal Červený kříž a Horst se vrátil do rozbombardovaného hlavního města. Jeho nevlastní otec byl v zajetí ve Francii. Bylo mu dvanáct let a musel se postavit na vlastní nohy - a to jakýmkoliv způsobem.

I když Horst odmalička toužil po medicíně, musel dělat něco jiného. Vrátil se do školy, dodělával v rozbité budově základní docházku, a přitom ještě pracoval jako odklízeč trosek a zedník. Byl mladičký a musel tvrdě makat. Na škole si všimli, jak nesmírně hezký Horst Buchholz je. A ruku v ruce s jeho krásou šel i talent. Začali ho proto obsazovat do divadelních her, Úklady a láska, kde debutoval, se setkala s ohromným úspěchem. Berlín, který vstával z trosek, toužil po kultuře ve všem tom zmaru okolo, takže divadla jela na plné obrátky. A Horst Buchholz byl přidán na seznam dětských komparsistů a hrál jednu roli za druhou.

Tu nejslavnější dostal v nádherné adaptaci dětské knihy Emil a detektivové podle příběhu Ericha Kästnera. A už to jelo. Hrál i dospělé role, za peníze si zaplatil herecké kursy a přestěhoval se ke svým pěstounům, kteří ho měli velice rádi. Měl tam zázemí pro budování své kariéry. A stěhování to bylo dobrodružné, Nowakovi bydleli v Západním Berlíně, takže Buchholz potají v noci lezl nějakým kanálem a šlo mu o život. U slavné Marlise Ludwig bral herecké kondice a objevoval se v každém divadle, které v tehdejší době v Berlíně stálo a fungovalo.

Až neuvěřitelně přitažlivý zevnějšek Horsta posunoval dál a dál. Byl v obležení žen, které si na krásného kluka dělaly zálusk. A nejen ženy, ale hlavně filmaři. Objevili totiž, že Buchholz je to, co potřebují, co jim schází, co chybí v německém filmu. V roce 1952 se poprvé objevil před kamerou. Thriller Stopa vede do Berlína měl úspěch, což Horsta postrčilo k dalším rolím. Za film Nebe bez hvězd získal německou filmovou cenu pro nejlepšího mladého herce. Nabídka stíhala nabídku, role roli, Die Halbstarken, Konečná stanice lásky, Chuligáni, Monpti, Korunní svědek, Tiger Bay… To jsou jedny z prvních filmů pohledného mladíka.

Postava nezkrotného rebela mu byla ušitá na míru a udělala z něj idol mládeže. Přezdívalo se mu „německý James Dean“, role revoltujících mladíků mu seděly jako ulité. Za komedii Přiznání hochštaplera Felixe Krulla získal Zlatý glóbus a Německo mu začínalo být malé. V té době se Horst Buchholz poprvé setkal s Romy Schneider a přeskočila jiskra nevídaného rozsahu.

Mladí lidé se do sebe zamilovali a utvořili pár, který se stal tváří kampaně na krásné, úspěšné a talentované „nové“ Němce. Něco takového ztýraná republika potřebovala, vymanit se z válečných hrůz a ukázat také něco hezkého. Romy a Horst, to bylo to pravé.

Láska jako z románu ale neměla dlouhého trvání. „Stali jsme se veřejným majetkem. Nemohl jsem ani Romy vzít na procházku, všude byli lidé a řvali na nás. Jednou nás stopovali i do hotelu, vrazili dovnitř, když jsme byli v nejlepším. Romy byla nahá, plakala, odstrkovala mě…“ komentoval celý vztah dvou nádherných lidí sám Horst. Skončilo to, jak jinak. V roce 1958 se Romy Schneider úplně zbláznila do Alaina Delona a utekla za ním do Paříže. Horst Buchholz ji přemlouval, bylo z toho docela děsivé tření mezi oběma muži, ale záchrana přišla v pravý čas. Ve městě lásky totiž Buchholz ztratil hlavu také.

Myriam Bru, francouzská herečka, natáčela spolu s Romy Schneider film Vzkříšení. A Horst Buchholz se zamiloval. Myriam také, jak by ne. Byl skutečně krásný, okouzlující, talentovaný, sexy, veselý. Jenže pod onou veselostí skrýval Horst také nicotu a prázdnotu, kterou zaháněl alkoholem. To však ještě mladá novomanželka nemohla tušit. Při krásné svatbě tančili, zářili, neustále se líbali a dotýkali jeden druhého. Postupně se narodily dvě děti - syn Christopher a dcera Beatrice. Bydleli v Berlíně, ale pak přišlo to, na co každý čekal - nabídka z Hollywoodu. A hned obrovská.

Nejmladší z legendárních sedmi pistolníků na plátně exceloval, Američané si německého krasavce zamilovali a bylo jasné, že „tenhle týpek už nám tady v USA zůstane,“ jak psal tehdejší tisk. Jenže - nezůstal. Vše bylo najednou špatně. Již zmiňované odmítání rolí gradovalo, Horst se stal primadonou. „Co bych měl ještě hrát, copak vám Chico nestačí? Mně tedy ano! Už nemusím hrát nikdy nic jiného!“ hlásil nabubřele. Bohužel pro něj. Vrcholem bylo odmítnutí role ve West Side Story. Buchholz celý muzikál označil za blbost. A byla to jeho blbost. V Americe natočil ještě komedii Raz dva tři. A to je tak všechno.

Vrátil se do Evropy, natáčel ve Francii, Španělsku, Anglii i Itálii. A uvědomil si, jak hloupý byl, když odmítal role. Když Luchino Visconti připravoval Geparda, velice stál o hlavní roli. Jenže mu ji, podobně jako Romy, vyfoukl Delon. Kvůli spodkám. Zatímco Buchholz si na kamerových zkouškách odmítl spodní prádlo sundat a poslal štáb víte kam, Delon ukázal holý zadek a roli dostal. Vrátil se proto do Německa, ale léta největší slávy měl za sebou. A mohl si za to sám. Začal hrozně pít. Byl nespolehlivý, zlý, neustále opilý. A také se začalo něco šuškat.

Nevěra by nebyla to nejhorší, jak řekla Myriam, která mu stála věrně po boku, i když se ožralý válel někde ve škarpě a musela pro něj jezdit. Začal chodit domů pozdě, hvízdal si, taková ta nevěrnická klasika. Ovšem zde byl kámen úrazu v tom, že nešlo o ženy, ale o muže. Veřejné tajemství držela jeho manželka pod pokličkou celá dlouhá desetiletí. Horst Buchholz opět nevěděl, jak se ke všemu postavit. Navíc v té době zjistil jméno biologického otce, pátral, ale otec byl mrtvý, jedno vedlo ke druhému, až v opilosti způsobil vážnou dopravní nehodu, při které utrpěl těžké zranění. A spekulovalo se o tom, že to nebyla nehoda. Měl to být úmysl, chtěl spáchat sebevraždu.

V Německu zkoušel uvádět pořad o astrologii, ten byl ale stažený po pár dílech. Jednoduše nebyl spolehlivý. Jeho pití gradovalo, stal se z něj tichý pijan, který dovedl propít celé noci, nemohl fungovat. Hodnotnějších rolí se znovu dočkal až na sklonku kariéry, například v dramatu A housle přestaly hrát či v oscarovém snímku italského režiséra Roberta Benigniho Život je krásný. Dobrodruh z Istanbulu, Letci útočí, Operace Blesk, Kapitán Nemo, Afrodita, Sahara, Tak daleko, tak blízko, Princezna Fantaghiro, Když se bojím, Legenda o Mulan, Nepřítel, další z filmů Horsta Buchholze.

A vzpomínáte na Vorlíčkovu koprodukční pohádku Pták Ohnivák? Hodný král Jorgen, to byl Horst Buchholz. Věkem omšelý, životem otřískaný, ale stále pohledný a k poznání. Jeho poslední film Život na rozcestí (2003) měl v televizi premiéru až po jeho smrti. V roce 1957 byl hostem MFF ve Varech a v České republice pobýval poměrně často, i soukromě. Prý tu totiž měl přítele. Ostatně vyšel s pravdou ven. Za pomoci svého syna.

V roce 2000 poskytl Horst Buchholz třaskavé interview pro slavný německý časopis Bunte. „Na přímou otázku přímá odpověď - ano, celý život preferuji sexuální styky s muži,“ uvedl herec. „Vše jsem musel držet v tajnosti. Jednak tomu nepřála doba. A jednak jsem nechtěl ublížit své ženě, i když nyní vím, že právě tím, že jsem nic neřekl, jsem jí ublížil nejvíce. Vždy jsem si žil svůj život po svém, bohužel na úkor mých blízkých. Jsem strašný sobec. Když jsem si poprvé uvědomil, že jsem orientován na muže, bylo mi z toho všelijak. Opět mi pomohl alkohol. Módní slova jako bisexualita nebo homosexualita, to nebyl můj případ. Mohl jsem milovat ženy, miloval jsem spoustu žen, na tom se nic nemění. Sex s ženami byl vždy úžasný. Ale stejně tak miluji i muže a preferuji je v sexu. Líbí se mi to více. Ublížil jsem tolika lidem, myslel jsem, že kdybych se přiznal, zničí mi to kariéru. Tu jsem si stejně zničil sám,“ mávl rukou Horst Buchholz.

Přiznal i svůj první vztah s mužem - už v padesátých letech dvacátého století prožil vášnivý román s producentem Wenzelem Lüdeckem. Nastal hotový hon, novináři nenechali na Buchholzovi nit suchou a podařilo se jim získat i pár slov od syna Christophera, který je nadaný herec a režisér: „Když jsem dospíval, začal jsem pomalu něco tušit. Ale bylo mi to vlastně jedno. Muž nebo žena, je to úplně fuk. Velmi tvrdé to však muselo být pro mou matku. Otec mi jednou řekl: Jsem prostě takový. A už mu dejte pokoj,“

Celá tato mela měla neblahý vliv hlavně na dceru Beatrici. Nedokázala žít v atmosféře neustálého stresu, stala se vyznavačkou sikhismu, odstěhovala se do Kalifornie do nějakého jejich střediska a říká si Simran Kaur. Svou daň si to vybralo i na Buchholzovi. Byl ve velice dobré kondici, nebyl nikdy nemocný. Každý den běhal po Berlíně, snažil se žít zdravě, cvičil. A jednou doma nešťastnou náhodou upadl na rozlité vodě. Víme, co znamená zlomenina krčku u velmi starých lidí, ovšem Horstovi bylo 69, což je sice dost, ale žádný vetchý stařeček to nebyl. Ale stalo se to, co se stává - po výměně kyčelního kloubu ležel v nemocnici, dostal těžký zápal plic a během pár hodin (a to doslova, nestačili se ani zavolat blízcí, šlo to prostě ráz na ráz) zemřel.

Datum 3. března 2003 zahalilo celý Berlín do černého. A to není žádná nadsázka. Lidé truchlili v ulicích, televize přerušily program, aby vysílali filmy jednoho z nejslavnějších berlínských rodáků. Došlo samozřejmě na Sedm statečných. Lidé se ani nestyděli plakat nahlas, hospody byly natřískané a přímý přenos z pohřbu vysílala žive televize N-TV. Buchholzovi se dostalo také nečekané posmrtné pocty - na základě rozhodnutí berlínského senátu byl herci věnován čestný hrob spolkové země Berlín na místním Lesním hřbitově.

V roce 2003 vydal jeho syn spolu s Myriam autobiografii, kterou nestačil dokončit. A Christopher natočil krásný a dojemný film s jednoduchým názvem Horst Buchholz - můj táta. V něm konstatuje, že si táta vždy myslel, že má na vše dost času. A že jeho život byl pohnutý a krutý. Ale zažíval i veselé chvíle. A máme si ho pamatovat hlavně jako rošťáckého a drzého pistolníka Chica, který se nenechal odehnat, aby se stal hrdinou.

Horst Buchholz, „krásný Hotte“, navždy Chico a nejhezčí herec v dějinách německého filmu.

Zpracováno podle:

Horst Buchholz | Zajímavosti | ČSFD.cz (csfd.cz), Horst Buchholz | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz), Alkohol ničí něžné hvězdy - iDNES.cz, Bunte - Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org), Horst Buchholz – Wikipedia, Unavené štěstí Horsta Buchholze. Hvězda Sedmi statečných nevyužila svůj potenciál - iDNES.cz, Krásný Berlíňan z českého sirotčince zazářil v Hollywoodu. A pak zjistil… Tajnosti slavných | Krajské listy.cz (krajskelisty.cz), Horst Buchholz | Doblaje Wiki | Fandom

.