Irene Haschke, slečna s obuškem. Z nesmělé a zakřiknuté dívky se stal postrach Bergen-Belsenu

V Dolním Sasku, jihozápadně od města Bergen, se nacházel jeden z největších koncentračních táborů Třetí říše. Mezi lety 1943 -1945 nalezlo v Bergen-Belsenu smrt přibližně sto tisíc internovaných vězňů, převážně sovětských zajatců, byl zde umučen Josef Čapek, zavražděna Anne Frank. Nelidské podmínky způsobily, že se pár měsíců před osvobozením většina zbídačených lidí nakazila skvrnitým tyfem. Vypukla epidemie, zemřelo až 35 000 lidí. Britská armáda zde 15. dubna 1945 nalezla asi šedesát tisíc polomrtvých lidí.

Fotografie britských vojáků, kteří toto peklo na zemi dokumentovali, jsou žalostné. Dnes již známé snímky na kost vyhublých lidí, kteří navzdory okamžité lékařské péči umírali po tisícovkách (během pár dní po osvobození zemřelo alarmujících čtrnáct tisíc vězňů!), záběry hromad mrtvých těl. Nepohřbených jich zůstalo na 13 000. 

Děsivé fotky oblétly svět a jsou šíleným, ale vypovídajícím svědectvím o zvěrstvech, která se v koncentračních táborech děla. Pohřby mrtvých vězňů dostal na starost táborový personál - kdo jiný by to také měl dělat, než ti, kteří měli tyto umučené lidi na svědomí.

Ruku k dílu (pokud to tak můžeme nazvat) musela přiložit i Irene Haschke, slečna s obuškem.

Jak se vůbec může stát, že se z chudé a prosté dívky, která se těšila pověsti hodné a kamarádské holky, stalo obávané monstrum? Irene Haschke dosáhla takového „věhlasu“, že nad jejími činy kroutili hlavou i ostatní dozorci. Přitom její dětství a mládí bylo sice ve znamení velké chudoby, ale nikdo by v klidné dívce nehledal pozdější krutou sadistku, která si vybíjela své choutky na bezbranných, často dětech, které „trestala“ svým věrným přítelem - gumovým obuškem, bez kterého ji snad nikdy nikdo neviděl.

Irene se narodila na území dnešního Polska ve Friedebergu (Neumark, dnešní Strzelce Krajeńskie) 16. února 1921. Chudá rodina poslala Irene pracovat, když byla vlastně ještě dítě. Jejím osudem se měla stát textilní továrna - tam by pravděpodobně pracovala až do smrti, jak to tehdy chodilo. Z výpovědí jejích kolegyň z práce, které nemohly uvěřit tomu, jakou „kariéru“ Irene udělala, vyplývá, že její povaha nebyla v té době nijak zlá. Naopak. Prý byla kamarádská, plachá a neustále toužila po náklonosti. Chodila za všemi jako psík, který hledá pána, konstatovala sousedka její rodiny. Nepříliš pohledná Irene se snažila zapadnout, udělat dojem.

Neměla žádnou naději na nějakou větší kariéru, dřela a dřela. Pak jí jeden zapálený nacista vysvětlil jejich ideály. Submisivní Haschke tomu zcela propadla. Nacistická propaganda se v té době šířila po celém Polsku, nabírali se „rekruti“ právě po různých zapadlých fabrikách. Tam se předpokládal výskyt jedinců, kteří v beznadějné stereotypní práci a chudobě, která celý kraj pronásledovala, nacismu podlehnou. A to se stalo i Irene. Vstoupila do BDM (Bund Deustscher Mädel – Svaz německých dívek), kde se našla. Konečně měla kamarádky, stejně smýšlející dívky, které ji „braly“, byla doslova v sedmém nebi.

BDM dával naději na lepší život mladým ženám, které byly často frustrované a nespokojené. Posiloval v nich sebevědomí a pocit, že mohou v životě něco dokázat. A když moc v Německu převzal NSDAP v čele s Hitlerem, Irene už zářila sebevědomím a věděla, kde je její místo.

16. srpna 1944 se Irene Haschke stala členkou SS. Tento okamžik byl naprostým vrcholem jejího dosavadního života. Konečně měla moc, byla obdivovaná, respektovaná. Naprosto se změnila a mohla dokázat všem, co v ní je. Nabídli jí místo dozorkyně, na což vysloveně čekala. Irene byla poslána na základní výcvik. Tábor Gross-Rosen byl Dolním Slezsku (asi 60 km od Vratislavi) - tato síť táborů byla založena v létě roku 1940, měla až 100 poboček, v Německu, Československu, Polsku - a prošlo jimi až jedenáct procent vězňů koncentračních táborů. Tam Irene viděla, co dokáže moc. Moc nad životem a smrtí. A velice se jí to líbilo.

Pět týdnů se pilně učila všechny možné metody týrání a mučení, aby posléze „nadějnou“ novou dozorkyni poslali do tábora Mährisch-Weißwasser v Sudetech, kde strávila tři týdny jako SS Aufseherin. Jenže tam tak řádila, že se zarazili i otrlí příslušníci SS. S poděkováním ji „vypakovali“ do její textilní továrny, kam se zhrzeně vrátila. Jenže si na agilní a učenlivou (všechny tyto její vlastnosti jsou myšleny ironicky, samozřejmě) vzpomněl Josef Kramer, od prosince 1944 velitel Bergen-Belsenu. Irene se mu po profesní stránce velice líbila, takže si ji vyžádal zpět. Krátká, ale šílená kariéra Fräulein s obuškem mohla začít.

28. února 1945 nastoupila rozradostněná Irene Haschke do nového působiště. Hned se jí ujala „esa“ místního dozoru - Herta Ehler, Herta Bothe. A hlavně neblaze proslulá Irma Grese. Učitelky měla tedy opravdu vyhlášené. A pilně studovala. Brzy svou krutostí předčila snad všechny. Byla umístěna v kuchyni - zodpovídala za výdej jídla. Tam si Irene skutečně „smlsla“. Okamžitě snížila příděly na naprosté minimum a  opatřila si svůj gumový pendrek, kterým děsila naprosto všechny. Slečna s obuškem se nerozpakovala bít do bezvědomí ženy i děti, třeba jen za křivý pohled. Nebo za to, že se jí naopak nepodívaly do očí. Nebo zase, že se dívaly jinam.

Trestala i muže - pokud někdo z vysílení upadl, zkopala ho do bezvědomí nebo k smrti. A její pendrek úřadoval všude. Byla tak horlivá, že překračovala své pravomoci, opouštěla své stanoviště, aby běhala po celém táboře a trestala všechny, které potkala. Hlava nehlava bila vlastně kohokoliv. Ostatním strážcům se zprvu aktivní Irene Haschke líbila, ale postupem doby je začala štvát. To už samo o sobě vypovídá, jak nesmírně brutální a děsivá musela Haschke být.

Po osvobození tábora Brity byla 15. dubna 1945 Irene Haschke zajata. S ostatními dozorkyněmi a dozorci musela pohřbít tisíce mrtvých těl, která se v táboře nacházela. Pak ji 17. září 1945 postavili před soud, onen Bergenský tribunál v Lüneburgu.

Dva měsíce trvalo přelíčení, shánění všech výpovědí, svědectví přeživších. Jejich vyprávění o řádění Irene Haschke je plné neuvěřitelně sadistických praktik, které slečna s obuškem prováděla.

Za sebrání slupky z brambory málem ubila mladou ženu, jiná skončila v cisterně s vodou, kde se utopila. Irene se nelíbilo, „jak se na ní dívá“. Běžně dělala své vlastní „pokusy“ s vyhladovělými dětmi -schválně jim třeba ukazovala svoje jídlo, nechávala péct maso, aby vonělo a děti žadonily o sousto. Těm se pak vysmála a zbila je, nebo je jednoduše nechala zemřít hlady. Své poznatky hlásila vedení tábora, které nad agilní dozorkyní jen krčilo rameny.

Trest smrti se Irene Haschke vyhnul, dostala pouhých deset let vězení. A těžko se věří tomu, že byla po necelých šesti letech propuštěna na svobodu. Bez vysvětlení. Její stopa mizí 21. prosince 1951, kdy opustila bránu věznice a slehla se po ní zem. Během let se začaly objevovat různé konspirační teorie - někdo ji někde viděl, v různých zemích, v různých zaměstnáních, v televizi. Tvář Irene je totiž nezaměnitelná, lehko se ten neotesaný a obhroublý obličej zapamatuje.

Takže se začalo spekulovat, že ji naverbovalo KGB, FBI… Dokonce měla být poznána někde v domově důchodců v roce 2002 bývalou židovskou vězenkyní z Bergen-Belsenu. Stará paní mumlala, že to je „slečna s obuškem“, ale nikdo ji nebral vážně. Třeba to byla ona, třeba ne.

Každopádně v případě Irene Haschke byla spravedlnost skutečně slepá.

Zpracováno podle:

Bergen-Belsen (bergenbelsen.co.uk), German History in Documents and Images (germanhistorydocs.org), Irene Haschke - Wikipedia, Koncentrační tábor Bergen-Belsen – Wikipedie (wikipedia.org), bergen-belsen.stiftung-ng.de/en/, Belsen trials - Wikipedia, Irene Haschke: Z nenápadné dívky se stal v koncentračním táboře smrtící stroj | Dotyk.cz