Článek
…Jsou dvě žároviště, a dokonalá proměna nebožtíka v popel teď, když zavedli místo koksu plyn, trvá hodinu patnáct minut. V poledne máme pauzu, když je hezky, můžete se, pane Dvořák, nadýchat čerstvého vzduchu na hřbitově…
Jsou filmy, které kolem vás jen prolétnou, jsou filmy, které vámi naopak projedou až do morku kostí a ještě dlouho o nich musíte přemýšlet. Do jaké kategorie spadá jeden z nejslavnějších českých (československých) filmů všech dob, to je na uvážení každého diváka. Spalovač mrtvol v geniální režii Juraje Herze je neuchopitelný a svým způsobem nepopsatelný. Snímek z roku 1968/9 balancuje na pomezí psychologického hororu, grotesky i mrazivé politické alegorie; vizuálně nesmírně podmanivé dílo je i hlubokým lidským dramatem a psychothrillerem.
Karel Kopfrkingl
Juraj Herz měl však v plánu jakousi černou komedii: „V Praze film diváci přijali s vážností a děsem v očích, v Nizozemí se prý v kině smáli, až se plácali do kolen. To mě tehdy potěšilo - pochopili groteskní a komediální rozměr Spalovače. Vždyť pan Kopfrkingl jen neustále žvaní o nadoblačných říších, je absurdní a směšný. To, že se z něj stane vrah, je přece ten nejčernější moment celé komedie!“ říkal.
Děj filmu podle románové předlohy Ladislava Fukse je notoricky známý: Pan Karel Kopfrkingl je spořádaný a slušný občan, který žije se svou manželkou Marií (Vlasta Chramostová) a dětmi Zinou (Jana Stehnová) a Milivojem (Miloš Vognič) v krásně zařízeném měšťanském bytě (ta obrovská koupelna!). Je zaměstnán v místním krematoriu a svou práci si vysloveně užívá.
Rudolf Hrušínský svého pana Kopfrkingla opatřil spoustou „roztomilých“ libůstek: líbezná mluva, hra se slovíčky, až žvatlavé promluvy, ze kterých se staly dnes již kultovní hlášky; česání mrtvol i sebe sama hřebínkem, přezdívání lidí i zvířat vznešenými a ušlechtilými jmény (Čarokrásná, Lakmé, Nadoblačná, Něžná, Nebeská). Zaměstnanec krematoria Kopfrkingl je zprvu rázovitou a bodrou figurkou, která je sice trošku pošahaná, ale slušná.
Autor předlohy a scénáře Ladislav Fuks
Mele o spalování těl jako o vysvobození „nesmrtelné duše“, shání abonenty na pohřeb, neustále se usmívá, pořád čte z knihy o Tibetu… Jeho život zpestřují občasné návštěvy prostitutky, kterou také hraje Vlasta Chramostová či odběry krve kvůli strachu z případné pohlavní nemoci. Jenže se píše rok 1937, všude kolem bují nacismus a pana Kopfrkingla navštíví přítel Walter Reinke (Ilja Prachař), který vypráví o ideálu rasové nadřazenosti, až se bahnitá idylka zaměstnance krematoria a jeho blízkých zhroutí jak domeček z karet.
„Rudolf Hrušínský je génius. Jeho postava spořádaného otce rodiny a vzorného spalovače mrtvol, který se pod vlivem nacistické ideologie změní v naprosté monstrum, je děsivá. Skutečně děsivá. Je to Hrušínského mistrovská role, to bez diskuse. Z plátna vlastně nesleze a celý film zcela opanoval,“ píše jeden z diskutujících na webu ČSFD ohledně famózního hereckého výkonu našeho slavného velikána.
Utrpení je zlo, které máme odstraňovat nebo aspoň zmírňovat, zkracovat, ale toto zlo pášou lidé, protože je obklopuje zeď, pro kterou nevidí světlo.
Pan Kopfrkingl v sobě posléze nalézá německou krev, udává, nechává posílat Židy do koncentráků… Pak je povýšen na ředitele krematoria a z bodrého podivína se stává krutá a cynická bestie. Sice se dále usmívá, ale už mluví méně roztomile, zvláštním pohledem si měří zženštilého syna Miliho i svou Lakmé, o níž zjistí, že má v sobě onu kapičku židovské krve po matce…
„Perníkové“ krematorium v Pardubicích je prazvláštní stavba. Je nádherná, u mnohých lidí však vyvolává spíše odpor. „Jak z nějaké pohádky,“ ušklíbají se ti, co se jim krematorium zdá být velmi svérázné. Ne smuteční.
„Jeho úchylnost a zvrácenost vyjde najevo postupem doby, během níž s úžasem sledujeme různé vedlejší postavy a komické postavičky, fotografie, obrazy, nádherně zařízený byt i pečlivost, s jakou se pan Kopfrkingl stará o své dvě děti, o kočku, o svou ženu. Jenže pak se objeví hrůza. Hrůza, která se kupí na další hrůzu - a v divácích vyvolá pocit naprostého zděšení. Hrušínský do role vnesl děsivý klid a laskavost, ze které mrazí o to víc, čím více se jeho postava propadá do patologických vizí o „vysvobození“ skrze smrt.“ tvrdí jedna z recenzí.
Když film dojde do krutého finále a pan Kopfrkingl zavraždí manželku (co abych tě, drahá, oběsil?), synka ubije železnou tyčí v krematoriu a nacpe ho do rakve k jiné mrtvole, lidé ani nedutají. Je to skutečně síla, jak se tak říká. Pak do krematoria přivede svou nevinnou dceru jako nějakou obětinu a pokusí se ji zabít stejným způsobem. Když Zina uteče, protože se vraždící tatínek zblázní a přijde si pro něj halucinační velvyslanec ze Lhasy, někteří diváci tento pohled jednoduše nevydrží. Je to na ně MOC.
A MOC to bylo i na herce. Při natáčení si mnoho z nich sáhlo na samé dno psychických i fyzických sil. Juraj Herz prý počítal s tím, že to nebudou dobře snášet. Ale i jeho překvapilo množství „odpadlíků“ na place. Není divu! Natáčelo se v autentických prostorách krematoria - exteriéry a část interiérů poskytlo slavné a monumentální pardubické krematorium od architekta Pavla Janáka, jsou zde záběry z urnového háje Centrálního hřbitova v Plzni, z krematoria Plzeň - a scény se spalováním a pecemi se natáčely v krematoriu v Praze-Strašnicích. A děly se věci nevídané!
Mili, ubohý Mili. „Tatínku!“ vybaví si diváci jeho zoufalý pohled, když pan Kopfrkingl napřahuje proti synkovi tyč… Už vám běhá mráz po zádech?
Spalovač mrtvol se natáčel v létě. A tehdy bylo velice, velice teplé léto. V krematoriích byli v rakvích skuteční nebožtíci, které zřízenci museli úderem patnácté hodiny, kdy měli filmaři povoleno točit, vystěhovat ven na chodbu. Jiří Menzel, který hrál vyklepaného a neustále kouřícího pana Dvořáka, kouřil i ve skutečnosti. Co kouřil, hulil jak prokopnutá kamna! „Zapaloval jsem mu jednu od druhé. Jirka byl bledozelený, měl barvu, která se nedá popsat,“ říkal Juraj Herz. Menzelovi se dělalo blbě už dlouho před vstupem do Chrámu smrti.
„Já tam nejdu. Hele, dneska ne.“ přemlouval neustále Herze. „A kdy to chceš natočit? A hlavně kde? Doma u trouby?“ říkal mu Herz. „Buď chlap!“ Jiří Menzel se tedy odhodlal, pochlapil, vstoupil do krematoria, ale chodil tam s rukama nahoře. „Co to vyvádíš?“ říkali mu kolegové a prohlíželi si Jiřího, jak se potácí po příšerných bíle vykachlíčkovaných chodbách a sterilně čistých místnostech, kde to páchlo smrtí - a má přitom ruce vzhůru, jako kdyby se vzdával!
Pořád mluvíme o laskavé Přírodě, milosrdném Osudu, dobrotivém Bohu, vážíme a soudíme jiné, vytýkáme jim to a ono… ale jací jsme sami?
„Menzel začal trpět nějakou rakvofobií. Jinak se to nedá nazvat. Měl paže vztyčené nad hlavu, nemohl se dotknout rakví. Ty byly autentické, leželi v nich zesnulí. Byly zavřené, některé ale neměly víko, to pak narychlo přiklápěli zřízenci, kteří nestíhali. Krematorium bylo v běžném provozu, snažili se nám vyhovět, ale také museli dělat svou práci, nesmírně důležitou a tvrdou. Ale on (Menzel) se nemohl dotknout ani rakvového dřeva. Otřít se o ně. Ihned se mu zvedal žaludek, dávil naprázdno. Později to vyvrcholilo tím, že odmítal mít fyzický kontakt s herci, kteří se schránek dotkli. Štítil se jich,“ uváděl člen štábu na besedě při obnovené premiéře v roce 1990.
Juraj Herz
Nejhorší ze všeho byl mrtvolný puch. Kdo zná, ten pochopí. Vtíravý nasládlý smrad se vsákl do všeho a do všech. Herci po poslední klapce dne vylétávali z krematoria jako špunty ze šampáňa, naskákali do aut a doma se hodiny sprchovali. Nic platné. Vše vyvrcholilo při natáčení scény oběšení Jiřího Menzela. Tehdy to prý byl opravdu otřesné - pokazilo se chlazení na jedné z lednic a herci vstoupili přímo do „pekelné jámy“. Rekvizitáři se snažili hrůzný zápach přestříkat osvěžovačem vzduchu s vůní borového háje, ale bylo to ještě horší. „Ten postřik používali v kinech, byla to tehdy snad jediná vůně na trhu. Vždy, když jsem poté vstoupil do kina, tak jsem se taky skoro pozvracel,“ říkal Herz.
Jiří Menzel nevydržel a omdlel jako špalek. Vzkřísili ho, propleskli, dali napít a postavili ho k místu, kde se měl houpat na oprátce. Bum! A zase! Když konečně dotočil scénu své sebevraždy, seklo to s ním znovu. A znovu. Museli ho vynést.
Mnozí neudrželi rozbouřený žaludek na uzdě a docházelo k „incidentům“ , při nichž to lidé jednoduše nezvládli a museli běžet ven a tam se vydýchat - nebo hůř. Účastníci natáčení přiznávali, že je dlouhé roky trápily noční můry plné rakví, nemohli snést onen „borový háj“ a mnozí tvrdili, že je Spalovač mrtvol poznamenal navždy.
A navždy měl také zmizet samotný Spalovač! Premiéra filmu, která se konala 14. března 1969 v pražském kině Sevastopol (u Hybernů), byla násilně přerušena příslušníky StB, kteří vtrhli dovnitř, oznámili, že promítání končí, protože film je „ideologicky závadný“ a „nežádoucí v nové politické situaci“. Režimu vadila především paralela mezi nastupujícím nacismem (ve filmu) a čerstvou sovětskou okupací. Spalovač mrtvol skončil v trezoru a lidé jej v obnovené premiéře mohli vidět až v létě roku 1990.
Čarokrásná Lakmé dělala rybu v rosolu podle receptu své židovské matky…
Ale v Československu prý kolovalo pár kopií, pořádala se tajná představení a film zaznamenal velký úspěch v zahraničí. Všem se líbil hlavně ohromující vizuál Spalovače mrtvol. Na mrazivé, neuvěřitelné a paniku vyvolávající atmosféře snímku má zásluhu přelomová kamera Stanislava Miloty. Manžel Vlasty Chramostové navzdory původnímu přání režiséra prosadil černobílé provedení a k natáčení využil tehdy revoluční techniky: použil totiž širokoúhlý objektiv - rybí oko - a díky snímání z neobvyklých úhlů či detailů až extrémních, získal film téměř halucinogenní nádech.
Nevěřím, že se Židé dají převychovat. Je to nešťastný zbloudilý národ. Ve Spartě zabíjeli neduživé děti – někomu se to mohlo zdát kruté – ale vždyť to bylo obrovské dobrodiní především pro ty děti samotné, vždyť by bývaly v životě nešťastné… a potom bylo to zdravé hlavně pro národ… Ty, Karl, víš, že matka Marie, tvé Lakmé, byla Židovka? Tvá Lakmé ti zatajila mé pozvání na box. Dnes už přece vidíš, jaký neblahý vliv má na Miliho – ten chlapec je měkký, zženštilý – tak skrytě oni pracují, začínají od rodin, od dětí.
„Většina záběrů vznikala dynamicky z ruky, což v kombinaci s precizním střihem a tísnivou hudbou Zdeňka Lišky vytváří pocit neustálého neklidu a deformity, která zrcadlí nitro hlavní postavy.“ dodává jeden z recenzentů na Kinoboxu.
Spalovač mrtvol právem vstoupil do zlatého fondu naší kinematografie. Existuje ještě celá řada „veselých historek z natáčení“, jimiž naše vyprávění o vzniku dechberoucího a nadčasového díla s excelentními hereckými výkony zakončíme.
Stanislav Milota a Vlasta Chramostová v roce 2010
- 21. srpna 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, popadl Stanislav Milota kameru a na materiál, který byl původně určený pro Spalovače mrtvol, natočil záběry ruských tanků v centru Prahy, které obletěly celý svět.
- Původně měl film končit scénou, kdy pan Kopfrkingl poté, co vyleze z blázince, stojí v okně kavárny v Reprezentačním domě a pozoruje v sovětské tanky v ulicích. Náhle uvidí svého dvojníka, totožného pana Koprfkingla, co mu mává do okna a češe si vlasy hřebínkem na mrtvoly. „Režimy se mění, kolaboranti a lidské zrůdy, zkrátka Kopfrkinglové, přežívají v každé době. Tak mělo znít poselství té scény. Herzovi se to skutečně podařilo natočit, ale vystřihli to a konec se posléze ztratil,“ uvádí ČSFD.
- Film se Ladislavu Fuksovi velmi líbil. Spisovatel, který proslul svým podivínským chováním a fascinací smrtí, dokonce přemluvil Herze, aby jej vzal na natáčení do krematoria. „Musel jsem mu ukázat nějaké ty mrtvolky. Říkal jsem mu - Ládíku, já tě s nima nechám deset minut o samotě,“ krčil rameny Herz.
- Rudolf Hrušínský roli na poprvé odmítl. Vůbec se mu do toho nechtělo. Scénář měl 1200 stran (pro představu - tehdy měl průměrný film cca 400 stránek), nakonec ale kývl a byl prý nadšen. I když neuměl text, chodil nepřipravený, četl z papírků a improvizoval. „Výsledek je lepší, než kdyby byl ten text nadrcený. Některé hlášky pana Kopfrkingla jsou přímo od Hrušínského. Měl ale problémy s Vlastou Chramostovou. On vždy natočil na první dobrou, pak už blekotal nesmysly, Vlasta naopak se z opakováním zlepšovala, cizelovala svou roli. Nakonec si sedli,“ říkal Juraj Herz.
Dvojice již nepoužívaných pecí, které se nacházejí pod hlavní smuteční síní. Zde se natáčelo několik scén Spalovače mrtvol.
- I další perlička se týká Hrušínského: po okupaci na několik dní zmizel. Všichni měli o herce velký strach, věděli, že z roztočeného filmu by nikdy neutekl. Mysleli si, že spáchal sebevraždu. Nakonec se objevil s tím, že se „tak trochu zhroutil“ - nemohl obsazení Československa uvěřit a musel prý být na chvíli sám, aby si uspořádal myšlenky.
- Když „věšeli“ Lakmé v koupelně, Vlasta Chramostová se ostýchala. „Ale to je tak hrozné! Musí to být?“ rozčilovala se. Bála se. Juraj Herz mrkl do scénáře a řekl: „Klid, je to tvoje poslední scéna ve filmu.“ Vlastu oběsili a Herz netušil, jak prorocká byla jeho slova - excelentní herečka dostala zákaz filmování a už si ani neškrtla, bohužel. Další velkou roli měla až v úžasném filmu Je třeba zabít Sekala.
- Při hledání herců do titulních rolí padlo i jméno Josefa Somra - byl jako první kandidát na pana Kopfrkingla!
- Orchestrion, který se objeví na pouti, je totožný s tím, který vystupuje ve znělce Hříšných lidí.
- Juraj Herz dostal nápad na natočení filmu při pohledu do výlohy knihkupectví. Zaujal jej název Fuksova díla. „Spalovač mrtvol, to je brutální tedy, to se mi líbí!“ brumlal si, aniž by zatím knihu četl. Také si pochvaloval, jak natáčení odsýpalo. „Všichni byli všude včas a naučeni. Žádné problémy s dochvilností. A rychlí byli!“ usmíval se v narážce na brutální podmínky v páchnoucím krematoriu. Nápad na zvířecí příjmení téměř všech zaměstnanců krematoria (Fenek, Lišková) prý měl evokovat nadvládu, kterou nad lidmi ve svém „Chrámu smrti“ pan Kopfrkingl má.
Hlášky z filmu zlidověly. „Dáš si věneček nebo rakvičku, jména krásných nebožek Čárské a Strunné, které pan Kopfrkingl s úchylnou něžností upravuje a hladí, Písně o mrtvých dětech od Mahlera, s Lakmé jsme se seznámili u klece s leopardem, Co abych tě, drahá, oběsil? Tohle mi projede hlavou, když slyším úvodní hudbu. Něco z toho filmu zůstalo v každém z nás. Je tam vše. Jak doba mění charaktery a charaktery mění dobu,“ zmiňuje diskutující na ČSFD. A má velkou pravdu!
Zpracováno podle:
Osobní vzpomínky pamětníka besedy po promítání filmu v roce 1990 pana Flaka, Názor autorky na film + články v časopise Cinema, Kinobox, Fandom The Cremator, ČSFD, Pecka.tv, Spalovač mrtvol, iDNES, Super.cz, NaFilmu.cz, Forsterpedia Fandom, Ladislav Fuks, Český rozhlas
