Z břicha jí vytloukli dvě děti. Sovětskou básnířku Olgu mučila NKVD 171 dní, režim ji uštval k smrti

Na jaře roku 1939 se na podlaze betonové cely v leningradské věznici Kresty svíjela zubožená a otrhaná mladá žena. Byla to devětadvacetiletá sovětská spisovatelka, básnířka a umělkyně Olga Berggolcová, která sténala, držela se za břicho a volala o pomoc, protože byla těhotná a přišly na ni porodní bolesti! „Křičeli: Mlčíš! Mizerný Kudrjavcev se svým smradlavým parfémem a dechem chodil kolem a díval se, jak krvácím a mám stahy. Bouchal do mříží,“ zapisovala si Olga do deníku „zážitky“ z porodu svého čtvrtého dítěte, holčičky, kterou přivedla na svět v páchnoucí cele v Kresty po nekonečných týdnech (a měsících!) mučení, deptání, ponižování, bití a kopání!

Když bylo po všem a na zemi v kaluži krve leželo mrtvé miminko, zoufalá Olga si uvědomila, že je to už počtvrté. Ano, čtete dobře - tato křehká a překrásná bytost pochovala rovnou čtyři děti. Naživu jí nezůstalo žádné a snad nejstrašnější je osud dvou posledních dcerušek, které přímo z matčina lůna vytloukli sadističtí vyšetřovatelé NKVD. Ti měli z Olgy dostat přiznání k protisovětskému spiknutí a špionáži, a že byla těhotná, jim pranic nevadilo. Ba právě naopak. Sama Olga vzpomínala, že věznitelé byli z jejího břicha až vzrušeni: „Mlátit do něj jim dávalo pocit nadvlády nad mým tělem, mým ženstvím a mateřstvím. Vytáhli mi duši, hrabali se v ní páchnoucími prsty, plivali do ní, špinili ji, pak mi ji strčili zpátky a řekli: A teď žij!“

Olgu Berggolcovou propustili po neuvěřitelných 171 dnech mučení. Ubohá paní byla tak fyzicky i psychicky zdevastovaná, že chtěla spáchat sebevraždu. Neměla vůbec nic, sovětský režim jí dokonce popravil prvního manžela a druhý následně zemřel hlady v Leningradu! „Kolik ran člověk musí unést, aby usmířil osud?“ stýskala si samotná umělkyně, které v její milované zemi zničili život, zdraví, rodinu i blízké. Přišla úplně o všechno. „To, co s Olgou Berggolcovou Sověti vyváděli, je obludné i na poměry stalinského Velkého teroru,“ uznávají i renomovaní historici.

Olžin život pak převrátila naruby německá blokáda Leningradu, při které pomocí rozhlasu povzbuzovala zbídačené obyvatele a stala se pro ně nadějí v pekle obléhaného města. Ale také viděla smrt, loupeže, kanibalismus, vraždy, úplatky, protekci - a všechny tyto příšernosti vtělila do svých básní i povídek. „Hlas Leningradu“ tak po válce musel zase zmlknout, protože režimu se hrubě nelíbilo, jak Olga popisovala syrové detaily hrůzných událostí z blokády. Stalin přece rozhodl, že vítězství sovětského lidu má být radostné a hrdinské, ne? Že se navzájem jedli a vraždili? To přece nikdo psát nemůže!

A také ne. Komunisté Olze zakázali tvořit, sledovali ji na každém kroku a vyhrožovali jí fyzickým násilím. Olga Berggolcová musela žít v šíleném napětí, několikrát skončila v psychiatrické léčebně a začala chlastat. Na své hluboké šrámy na duši i na těle zkrátka neuměla zapomenout. Když se v roce 1975 upila k smrti, politbyru se ulevilo - problémová spisovatelka byla sice válečná hrdinka a komunistka, ale zároveň otevřeně kritizovala Stalina jako „kata všech Rusů“ a nebrala si vůbec žádné servítky.

„Pomalu ji vláčeli bahnem, až ji uštvali k smrti. Byla chytrá, krásná, úžasná; lidé ji milovali - a to se v SSSR neodpouštělo. Znamenala problém, už kvůli tomu, co zažila. Mučit těhotnou ženu, to je snad největší vrchol vší zvrhlosti a oni jí to udělali dokonce dvakrát! Chtěli, aby mlčela, tak ji zastrašovali a psychicky deptali, až propadla alkoholu,“ popisuje dokument o této krásné básnířce, které připravila rodná vlast (spíše lidé v ní) útrapy vymykající se lidskému chápání.

Jaký je příběh života a smrti Olgy Berggolcové?

Olga Fjodorovna Berggolcová (též Bergholz, Berggolz) se narodila 16. května 1910 v Petrohradu a zažila opravdu drsný start do života. Její rodiče Maria a Fjodor ji totiž počali před svatbou a Fjodorova stará matka se na vnučku odmítla byť jen podívat! „Plod hříchu, ďáblův zplozenec!“ lamentovala nad kolébkou stará paní a důrazně syna žádala, aby „to“ dali okamžitě pryč. Fjodor i Maria se snažili babičku nějak usmířit, ale bylo to čím dál horší - dle zlých jazyků se tato psychicky nemocná stařena několikrát pokusila „vyřešit problém“ sama a usilovala dítěti o život!

Situace pak začala být neúnosná, protože babička se k miminku stavěla s otevřenou nenávistí a vyhrožovala, že mu něco provede. Zoufalý Fjodor nakonec odvezl dceru do sirotčince na kraji Petrohradu, aby ji zachránil před svou vlastní matkou, což je opravdu neskutečná představa! Sotva byla Olga pryč, babička si mnula ruce: „Konečně jsme se TOHO zbavili. A nikdo za TÍM nebude chodit!“ kázala důrazně stařena, která chtěla, aby „poskvrněné“ děvče už navždy zmizelo. Maria se toxické tchyně bála, ale když se jí narodila druhá dcera, vzpamatovala se a důrazně žádala, aby se Olenka vrátila domů.

Babička o tom nechtěla ani slyšet: „Na co? Vždyť není ani pokřtěná! Nemá s námi nic společného! Jen ji tam nechte!“ rozčilovala se. Fjodor váhal, Maria brečela, babička měla srdce plné zášti - a v tom všem se motala malá holčička, která vůbec za nic nemohla! „Byla snad má kolébka prokletá? Či sudička, co děti nevítá, uložila zlo do mého osudu?“ ptala se o mnoho let později ve svém deníku samotná Olga Berggolcová, která žalostné podmínky v ruském sirotčinci málem nepřežila. V nevytopené ratejně brzy těžce onemocněla, byla podvyživená, slabá, hladová, špinavá a zanedbaná.

Když zdevastovanou dceru uviděl Fjodor, rozhodl se odvézt Olgu pryč. Dal ji pokřtít a přes matčiny kletby ji do ústavu nevrátil. Olga zůstala doma. Ale byla nešťastná. Násilné odloučení v tak útlém věku ji úplně zlomilo. Často se nehnula od matky ani na krok, držela ji i v noci za ruku nebo se k ní přivázala provázkem. Bála se, plakala, měla noční můry a panické záchvaty. Není divu - jaké šrámy na duši si musela Olga z takto zpackaného dětství nést do dalšího života, to je lepší si nepředstavovat!

Autorku slavných děl jako Blokáda, Leningradská poéma, Únorový deník, Pervorossijsk, Denní hvězdy, Věrnost či Zakázaný deník však pronásledovala nepřízeň osudu dál a dál. Někdo dostane opravdu naloženo, jak se tak říká - a v případě Olgy to šlo do opravdového extrému. Sotva prožila několik šťastných let s rodiči a sestrou Mariou v Petrohradu, vypukla v Rusku revoluce a občanská válka. Berggolcovi odvezli obě dcery do bezpečí k příbuzným ve městě Uglič, jenže Olga další nucené odloučení nezvládala

Celé dny proplakala, soužila se, bála se, že se ráno probudí zase v sirotčinci a dle svých slov: „Hledala odpověď na otázku, proč jsou na světě lidé, kteří jen trpí. Jsou k tomu snad předurčeni osudem? Nebo není osud?“ Tato vysoká filozofie nedala zvídavé Olze pokoje a začala zkoumat, k čemu by se přiklonila a v co by mohla věřit. A když se vrátila do Petrohradu (ze kterého se stal mezitím Leningrad), propadla ideálům komunismu. „Tohle je pro Rusko ta pravá cesta,“ usoudila Olga, vstoupila do Komsomolu a skládala básničky oslavující Lenina.

„Mladá Olga nehledala v komunismu politiku, hledala v něm spásu. Leningrad byl plný budovatelského nadšení. Lenina začala vnímat jako poloboha a myslela si, že bolševici přinesou Rusku spravedlivý svět. Byla to víra v nový začátek, v novou ideologii,“ vysvětluje web Alchetron. Olga vyrůstala ve velice krásnou mladou ženu, záhy měla plno nápadníků a v roce 1928 se provdala za básníka Borise Kornilova, kterému porodila dceru Irinu. Holčička ale trpěla těžkou srdeční vadou a v sedmi letech zemřela na komplikace angíny.

Olga Berggolcová se div nepomátla na rozumu. S Kornilovem se rozvedla a žal nad ztrátou první dcery si kompenzovala divokými vztahy na jednu noc s různými podvodníky, kteří zlomenou ženu jen využívali. Naštěstí se objevil zachránce jménem Nikolaj Molčanov, který se stal druhým Olžiným manželem. Když Olga otěhotněla, nemohla tomu ani uvěřit: „Budu matkou. Budeš mít sestřičku nebo bratříčka. Ale neboj. Nikdy na tebe nezapomenu!“ slibovala nad hrobem své dcery Iriny vroucně. Ale už za pouhý rok byl malý rov otevřený a k Irině přibyla druhá holčička Maya, která zemřela na zápal plic!

Olga po smrti druhé dcery nechtěla žít. „Kdy už zemřu? Na co čekám?“ ptala se ve svém deníku. Dokonce různě pátrala, jak to má udělat. Molčanov ale nasměroval svou ženu do redakcí leningradských novin, seznámil ji s mnoha lidmi z branže a Olgu pohltila kariéra. Stala se redaktorkou a novinářkou, vystudovala Leningradskou univerzitu a v roce 1934 byla přijata do Svazu sovětských spisovatelů. Její hvězda stoupala, ale v SSSR přituhovalo. Stalinův Velký teror byl v plném proudu a intelektuálové se museli přizpůsobit ideologii. A když ne, ocitli se v hledáčku NKVD.

Olga Berggolcová brzy jen zděšeně pozorovala, jak mizí jeden její kolega za druhým a nemohla uvěřit všem zkazkám o popravách a mučení, dokud čistky nedopadly i na ni. Poprvé ji sebrali na začátku roku 1937, když byla v osmém měsíci těhotenství a na své třetí dítě se nesmírně těšila. „Byla tak krásná. Víte vůbec, jak krásná ta žena byla? Vypadala jako madona. Měla líbezný obličej, křehké tělo, tak nádherné dlouhé ruce, labutí šíji, něžné oči! Zbytnělá budoucí nadějí připomínala sochy bohyní ve starém Řecku. Jak jí to mohli udělat? Co jí to jen provedli?“ popisoval zrůdnost bestiálních vyšetřovatelů NKVD i sovětský autor Lev Michajlovič Lubnin (1910-1990).

Olga se totiž dostala do spárů sadistického Ivana Kudrjavceva, který měl těhotnou literátku vyslýchat kvůli účasti v tzv. kauze Averbach (vykonstruovaný politický proces se sovětskými spisovateli). Sotva vstoupila do jeho kanceláře, už prý věděla, že „vše skončí“. „Kudrjavcev byl slizký a brutální kat, který se neštítil ničeho. Řval na ni, tahal ji za vlasy, smýkal s ní po místnosti, až jí tekla krev z nosu a úst. Chránila si břicho, ale marně. Zavolal své pomocníky a dostala pár kopanců do zad, hýždí i břicha. Kouřil a díval se,“ zmiňuje obludné zacházení s těhotnou ženou z rukou sovětských vyšetřovatelů dokument o Olžině osudu.

Když ji zbitou a ztlučenou pustili s tím, že „ještě není konec“, zkolabovala přímo na ulici. S masivním krvácením ji převezli do nemocnice, kde porodila mrtvou holčičku. A aby toho nebylo málo, v únoru roku 1938 popravili jejího prvního muže Kornilova! „Musíš utéct!“ naléhal na Olgu manžel, ale ona nechtěla: „Vlast nemůže za to, jací lidé ji ovládli. Jsem komunistka a musím to vše napravit! Zanést zrnko lidskosti do jejich srdcí!“ usoudila zoufalá Olga, která byla navíc počtvrté těhotná a chtěla jen, aby mohla v klidu porodit. Třeba to tentokrát dopadne dobře! Ale 13. prosince 1938 byla opět zatčena a čekalo na ni 171 dní pekla na zemi.

Tajná policie ji obvinila z účasti na smyšleném protistátním spiknutí a zavřela ji do Kresty. Těhotnou Olgu si ihned vzal do pomyslné parády zmiňovaný Ivan Kudrjavcev, který byl dle všeho i sexuální zvrhlík, protože se soustřeďoval hlavně na její rostoucí břicho. Zprvu ji dokonce nechával být - jako by čekal, až dítě doroste, aby pak popustil uzdu své zběsilosti. Olžino mučení trvalo 171 dní, což je vlastně naprosto nepředstavitelné - a nepředstavitelné byly i procedury, které si na ni NKVD přichystala.

Trýzněná spisovatelka nesměla spát, polévali ji studenou vodou, trápili ji hlady, bili přes chodidla a záda a její břicho se stalo terčem kopanců a dalšího hrubého násilí. Olga přesto neřekla nic - ani nevěděla, co po ní chtějí. Tak to chodilo. Stačilo, aby se někdo při podobném týrání zlomil, nadiktoval jména svých známých, obvinil je z nesmyslů, aby měl pokoj a stalinští vyšetřovatelé je sbírali a mučili na základě těchto falešných doznání. Olga prosila Kudrjavceva o život dítěte a snažila se všem vysvětlovat, že už přišla o tři děti, ale jen se jí vysmáli.

Dokonce jí dávali naději, což je snad nejstrašnější ze všeho - třeba jí na celu přinesli postel, aby si odpočinula. Týden ji nemlátili a řekli že půjde domů. Olga věřila a nevěřila, ale chtěla věřit, to je samozřejmé. Hladila si břicho, mluvila s dítětem, těšila se na miminko… Tyto srdceryvné chvíle naděje pak přerušil další výslech, při kterém jí do slova do písmene vykopali dítě z těla. Olga ležela na zemi cely vedle své mrtvé dcerušky a už ani nemohla plakat. „Ani jsem si ji nepochovala,“ zapsala si Olga bolestně, když v létě roku 1939 vylezla polomrtvá z vězení, kde ji jako zázrakem shledali nevinnou a stáhli proti ní všechna obvinění.

„Zde se nabízí otázka, proč ji nepopravili. Pustili ji a řekli, aby žila. Zřejmě to byl další způsob jejich psychického týrání - jak by po něčem takovém mohl vůbec někdo existovat, dýchat? Jak mohla Berggolcová dál žít?“ ptá se řečnicky autor dokumentu o Olze. Odpověď přineslo datum 22. června 1941, kdy na SSSR zaútočil Hitler a o několik měsíců později vypukla ona neblaze proslulá blokáda Leningradu, která trvala 872 dní. A právě v tomto temném období našla Olga svůj nový smysl života. Usedla za mikrofon městského rozhlasu a stala se legendárním Hlasem Leningradu.

Olga mluvila k lidem „jejich vlastní řečí“. Věděla, co je hlad, znala podmínky ve městě a uměla konejšit zoufalé obyvatele, kteří se, jak známo, v nejhorší době uchylovali i ke kanibalismu. Brzy se stala skutečnou spasitelkou, lidé na její vysílání čekali a plakali u něj. Olga četla básně, hlásila zprávy nebo vyprávěla pohádky přeživším dětem. Vyřizovala i vzkazy o tom, kdo kde umřel, kdo je kde pochovaný, kdo přežívá, kde je možné najít poslední zbytky jídla… A jednou plakala ona sama, protože musela hlásit, že její milovaný muž Molčanov zemřel v obléhaném městě hlady.

Když bylo po válce, Olžina popularita se rozšířila po celém SSSR a režim zavětřil problémy. „To je ona! To je Hlas Leningradu!“ pokřikovali na ni lidé na ulicích, NKVD jí byla neustále v patách a agenti začali osudem těžce zkoušenou spisovatelku sledovat. Berggolcová zažívala i profesní pád - někteří sovětští umělci, kteří šli na ruku režimu, ji začali otevřeně kritizovat za ony brutální scény z Leningradu. „To jste komunistka? Víte vůbec, jaké píšete nesmysly?“ ptali se jí káravě.

Olga to vůbec nemohla pochopit: „Vždyť není za co se stydět! Jsou to hrdinové, všichni do jednoho! Svět o tom musí vědět, naši vnuci o tom musí vědět. Vše jsem si zapsala do svých deníků a bude to mým poselstvím pro budoucí generace. Něco takového se už nikdy nesmí stát!“ řekla na nějaké schůzi - a bylo to. „Deníky? A sakra!“ mohli si říct soudruzi, kteří velice dobře věděli, že určité věci se prostě nesmí dostat ven. Olga Berggolcová se rázem ocitla v předem prohrané bitvě domovních prohlídek, zákazů publikování a cíleného psychického i fyzického týrání a vydírání od NKVD a později KGB.

Asi není divu, že Olga začala pít. A to ve velkém. Chlastala první ligu, jak bychom řekli u nás. Zoufalou paní nezachránil ani další sňatek s Georgiem Makogoněnkem, několikrát skončila v léčebně i v blázinci a její okolí znepokojeně sledovalo, jak se Berggolcová pomalu upíjí k smrti. „Pořád se snažila psát, měla velké plány, ale byly to spíše takové ty velkodušné řeči alkoholiků. Byla na tom čím dál hůře, pila ve dne v noci, padala a zraňovala se. Ztrácela důstojnost, neobstarala se a nakonec si zlomila nohu v krčku a musela chodit o berlích. To byl začátek konce,“ říká web Alchetron.

Olze už bylo všechno jedno. Otevřeně říkala, že Stalin je vrah. Vyprávěla, že je komunistka a vlastenka, zatímco „oni“ jsou banda mocichtivých predátorů. Začala být vzteklá, zarputilá a zlá. Stala se z ní taková ta hádavá alkoholička, co se belhá do krámu pro vodku a řve z okna na děti. Nedůstojný konec kdysi tak slavné, oblíbené a nadané spisovatelky, kterou uštval režim k smrti, nastal 13. listopadu 1975, kdy Olga Berggolcová zemřela ve svém leningradském bytě ve věku 65 let. O její smrti se obyčejní Sověti dozvěděli z vysílání Hlasu Ameriky a její pohřeb se stal spíše cirkusem.

Sovětští mocipáni totiž usoudili, že není třeba z toho dělat divadlo pro davy a odmítli ji pochovat na Piskarjovském hřbitově, kde odpočívají statisíce obětí leningradské blokády. Nakonec ji po několikadenních průtazích konečně pohřbili na Volkovském hřbitově a tisíce lidí, kteří se s ní přišly rozloučit, jednoduše poslal nějaký strážník na Piskarjovský hřbitov, takže Olga neměla ani náležitý funus.

„Zachovali se k ní strašně. V životě i ve smrti. Ve své zemi, kterou tolik milovala, byla jen hostem, závislá na libovůli stranických orgánů. Vzali jí úplně všechno a nic jí nedali na oplátku. Jen zmar. Osud Olgy Berggolcové je snad nejstrašnějším osudem literáta v SSSR. Bylo jim jedno, že je žena, že je těhotná, že je sama komunistka - prostě ji zabili. Pomalu, ale jistě a důkladně. Její deníky vyšly v roce 2010 a říká se, že tam ani zdaleka není všechno. Něco se zřejmě zveřejnit nedá. Podle mnohých historiků trpěla ještě daleko víc, než sama přiznala,“ konstatuje učitelka češtiny Jana Procházková.

Po Olze tak zbyla hlavně její legendární báseň o Leningradu a ony dvě slavné věty, které se v Rusku i dnes opakují u příležitosti blokády města. Valná většina Rusů už ale nemá ani tušení, že je stvořila autorka, kterou utýrala vlastní země:

Zpracováno podle:

Dokument YouTube (2) (3) (4), Olga Fjodorovna Bergholz, LGNBB.com, Берггольц, Ольга Фёдоровна, Thenewworld.com, Museumstudiesabroad.com, Alchetron.com, Prlib.ru, čtenářský deník Jana Sokolová, Jana Procházková mailová korespondence