Článek
Začnu opět - jak jinak - mou oblíbenou paní Škopkovou ze Slunce sena. Protože to, co se děje u nás, si ani v televizi nevymyslí! Asi tak. Jak jsem již nedávno psala, dcerka byla objednaná na zubní ošetření k analgosedaci. Důvody byly velice prosté - neošetřitelné dítě, které si prostě do té huby nenechalo sáhnout, mělo zkažené dva zuby plus „chycené“ další dva. Přes veškerá možná již popsaná a vyzkoušená opatření se nedalo dělat nic jiného, než vyhledat soukromou kliniku, objednat se, zaplatit (to hlavně) a nechat to na odbornících. Jenže - nebyli bychom to my, aby se ZASE něco nestalo. Tentokráte jsme byli nařčeni znepokojenými obyvateli Plzně z únosu dítěte. Našeho. A víte co? Já se tomu vůbec nedivím! Vůbec!
Termín na ošetření pod narkózou jsem sjednávala hned v lednu a po sérii odkladů se konečně povedlo domluvit ono vytoužené datum dne Dé. Či spíše dne A. Den A čili Analgosedační velký den naší malé dcery se neúprosně blížil a měla jsem strach. Aby ne. Nechat uspat dítě, to je takové - divné. Jenže když se prostě nedá nic jiného dělat… Tohle jsem si říkala pořád dokola. A pořád dokola to také říkala jí: „Vypiješ si džusík a usneš,“ tiskla jsem ji v náručí jako nějakého tuberkulózního chřadnoucího viktoriánského sirotka lowoodského. Kdybych radši držela ústa!
Ratolesti bylo divné, že má maminka slzy v očích a usínací džusík se stal rázem zaklínadlem pro „to slovo na A“. Došlo to mou vinou tak daleko, že odmítala vypít jakýkoliv džusík, pak už i tekutiny, protože „co kdyby náhodou usnula“, že jo. Pak už zbýval den do odjezdu, já byla úplně s nervama víte kde. „Spraví ti zoubky, probudíš se až v autě!“ vykládala jsem pořád se slzou v oku dceři, která tu pobíhala v kostýmu Elsy a ječela na plné pecky: „Najednouuuu Najednouuuuu!“ A najednou dozpívala a rozhodla se, že nikam nepojede. Tvrdohlavá bejčice se zabejčila. Ráno jsme museli jet velice brzy, a jelikož odmítala nastoupit do auta (co do auta, ona odmítla vystoupit i z postele!), naslibovala jsem jí hory doly, v hlavní roli opět usínací džusík a cokoliv s Elsou. „Ale vyberu si to sama!“ mračila se, rty zkroucené do podkovičky a naštvaně si obouvala ponožky naruby.
Bylo mi jasné, že domů povezeme například plastovou Elsu v životní velikosti, která nás v noci bude strašit, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Hlavně ať už je v autě, připoutaná, zamčená a jedem! „Já to nezvládnu!“ začala dcerka bědovat kousek před Plzní. „Já taky ne,“ ujistila jsem ji mateřsky a kontrolovala dle pokynů, zda máme vše. Deku na přikrytí, když bude dospávat, oblíbený sladký nápoj dítěte, do kterého bude podána premedikace (neboli ten pitomej džus, po kterém bude sjetá jako guma, achjo!), náhradní kalhoty v případě nehody - éééh.
„Já tam nejdu!“ ječela dcera. Navíc v autě začala vyhrávat na plné pecky ze smyčky jejích oblíbených písniček „Pan doktor Zub tě uvidí rád, zdravé zoubky každý chce mít, tak prosím pojď se posadit… Pan doktor Zub Zub Zub mi spraví chrup chrup chrup, když nemám kaz kaz kaz…“ „VYPNI TO!!!“ zaječely jsme obě na manžela, který jen vrtěl hlavou. „Ty naděláš. Za to můžeš ty. Neměla jsi jí nic říkat, prostě bychom ji tam dovezli a bylo by to. Néé, ty furt džus a usneš a tady to máááš!“ byl chytrý jak rádio. No jo, měl ale pravdu. Jenže já jí nechci lhát. Zároveň jsem ale paranoidní hysterka, takže… Dojeli jsme! Zrovna byl ten jeden jediný den, kdy na území Západních Čech sněžilo. Takže vločky, zima, mráz, tma, parkoviště u nějakého Penny, já absolutně nevěděla, kde jsem. „Na Lochotíně,“ zněla odpověď naštvaného rádia.
„To je mi platný…,“ odsekla jsem. „A proč se vlastně ptáš, vždyť JÁ VÍM, kde parkujeme a kde jsme!“ sekl muž. „No, tak se pohádáme a já pak dělám Zagorku a různě ti naštvaně utíkám,“ brumlala jsem si a snažila se vytáhnout kopající a ječící dítě z auta jako šneka z ulity. Navíc ta zatracená zima! Kulich s bambulí, rukavice, zimní bunda, fučelo, vítr mi bral další slova od úst. V předklonu jsme všichni šli (či spíše dva šli a prostřední táhli za sebou) směr zubní ordinace.
Do luxusního prostředí soukromé kliniky jsme vpadli jako stádo zmrzlých buranů. Evidentně jsme vypadali, že nevládneme zdravým rozumem a vyrazili jsme pěšky z hor dopoledne předešlého dne. Přísahám, že sestřička v recepci v apartních minišatičkách hledala, kde máme sněžnice! Dcera se třásla strachy, byla unudlaná, ječela, já se klepala, manžel nevládl jednou rukou, zapadaní sněhem, rozsypala se mi kabelka - to bylo ántré jako z filmu o debilech, co poprvé vlezou do civilizace! Ach bože můj!
„Vy jste…ééh… Jdete…,“ koktala vytuněná sestra. „Já jdu vypít džus a umřít!“ hlásila dcera vítězoslavně, protože den předtím viděla v televizi nějaký pohřeb. „Aha. Jojojo. Vy jste z té vesnice. Hm…,“ změřila si nás. To už k naší rozmrzající skupince (přísahám, že mi kapalo ze šosu!) spěchal mužík v bílém s napřaženou rukou. Představil se jako anesteziolog, zavedl nás do apartního předpokoje, který byl vyzdoben různými optimistickými plakáty typu Zdravé zuby krásný úsměv! nebo Nic není ztraceno! s fotografií totálně vykažených zubů ala Výměna manželek a pod ním obrázek téže paní, která již oplývala běloskvoucím chrupem. Lékař si nepřítomně otíral ruku o kalhoty, při bližším zkoumání jsem zjistila, že po přátelském stisknutí mé ruky byl opatlán něčím (neptejte se čím!), co zůstalo po utírání dceřina ubrečeného obličejíku.
„Nejedla, nepila?“ tázal se rychle. Jasně že ne! To je také věc, kterou jsem vytlačila z mysli. Jak to vysvětlit, že jo? Nesmíš jíst ani pít! Krkavčí matka ti nedá ani kůrku chleba! Ba ani rampouch olízat! „Néééé,“ bečelo dítě a vrtělo hlavou. „Tak jdeme na to,“ pobídl mě, abych mu podala onen mýtický spací džus. S krabičkou zmizel, aby vzápětí přinesl kelímek, ve kterém se dal tušit premedikační obsah.
„Za pět minut vyčůrat a pak už ji jen chytejte, protože bude padat a bude vláčná,“ osvětlil anesteziolog, sotva dcera hltavě vypila decku sladké šťávy a hodila na mě takový ten pohled: „Vidíš, tos mi nemohla dát napít? Prej že to nejde!“ Šli jsme do dalšího pokoje, kde byly tři další plakáty: Zdravý chrup zdravé srdce! Klíč ke kráse! Zubní plak - lásky zabiják! s vyobrazením dvojice, která se chce líbat, ale ženě smrdí z pusy a pán se znechuceně odvrací. Připomnělo mi to nástěnku z Básníků: „Zdravou výživou ke zdravé stolici“ a začala jsem se smát.
Uprostřed pokoje byla postel, na které chrápal dospělý chlap, zatímco jeho manželka seděla na lavici a nepřítomně čučela do mobilu. „A mami, ten pán je taky mrtvej?“ ptala se dcera. „Ne, on už má spravený zoubky, za chvíli budeš mít taky spravený zoubky,“ mlela jsem, protože na přítomnost dospělého muže, který dospával narkózu, nahlas prděl a vyluzoval zvuky jak tuberák v posledním tažení, nás fakt nikdo neupozornil! A také na to, jak rychlý nástup ten Midazolam má.
Dcera se vyčůrala a začala se kymácet, jako kdyby vypila dvě flašky vína. A také se řehtat. „Hihihihi…,“ motala se, prohlížela si ruce, ptala se, proč má táta jedno oko, načež se fakt úplně, ale úplně složila. Já jí ten spokojený sjetý výraz až záviděla. „Maminkoooo… Pan doktor žub žub žub žub,“ mlela. Chudinka moje malá! „Tak jdem,“ pobídl nás anesteziolog. Odnesla jsem dceru do křesla, kde už čekal nachystaný tým zubařů. Skuteční profíci, to všechna čest!
„Teď napíchnu kanylu. Ten oblbovák se u dětí dává právě kvůli té injekci… Tááák…“ bodl dcerku do žíly na první dobrou lékař. „To je bílé jako mlíko,“ ukázala jsem na tekutinu, kterou ji začal do žil pumpovat. „To je Propofol, tím zabili Majkla Džeksna,“ smál se vesele anesteziolog. „Aha,“ řekla jsem, protože jsem fakt nevěděla, co mám říct! Pak jsem byla vyzvána, abych laskavě vypadla a kolem spící dcery se začaly hemžit bílé pláště. Poručila jsem to pánubohu, jak se říká, a vrátila se do dospávací místnosti, kde se již probíral prdící pán.
„Jardó, tak už? Koukej vstávat!“ třásla s ním choť. Prý že musí stihnout nehty a „kvůli tomu, že se bojíš zubaře, tak tu děláme vostudu před… lidma…“ (opovržlivé odfrknutí). Pan Prdící Zub se zmátořil, sedl si, zívl, uprdnul se, oblékl se a zmizeli. A my v nevětrané místnosti osaměli. Manžel si hrál na mobilu, já šílela a chodila sem tam jako apoštol na orloji. Trvalo to fakt dlouho. Fakt. Byla to taková ta chvíle, kdy by matka nejradši vzala vše na sebe. I ten blbej Propofol, co zabil Majkla!
Ale vše mělo svůj konec a naši spící Růženku nám donesli, vyměnili poprděný potah na posteli, uložili ji, já ji přikryla a měli jsme čekat asi třicet minut. Dcera chrápala nahlas, až jsme se museli smát. Dobře to dopadlo! Lékařce se podařilo zachránit všechny zasažené zuby, byly spravené, při vyslovení částky za úkon mi vylétlo obočí nahoru, nicméně byla jsem tak vděčná, že jsem ji chtěla zulíbat (naštěstí mě od této činnosti odradil plakový plakát) a po několika kontrolách lékaře jsme dostali pokyn, že můžeme dceru začít budit. To bylo dílo! Bránila se jako mimino, šermovala rukama, norovala do deky jako medvídě. „Nepudu!“ mumlala. Když se posadila, měla tak krásně přiblblý výraz, že jsem si ji vyfotila a tuto fotografii mám schovanou na horší časy. Až bude v pubertě, budu ji mít čím vydírat!
„Tak můžete domů. Ale neste ji k autu. Pán ponese. Aha, pán nemůže, má obvaz, paní ponese… Bude pravděpodobně ještě tak třicet minut mimo. Bude říkat blbosti. Než dorazíte domů, tak už bude úplně normální!“ děl lékař vesele (on byl celkově velice vysmátý, až nadmíru!), rozloučil se (ruku už mi nepodal!), a nastala anabáze, která vešla do dějin naší malé rodiny jako Den, kdy jsme unesli vlastní dceru. Obléct dítě, které bylo totálně mimo, to bylo nad lidské síly. Vmontovala jsem ji do bundy, do kulichu, do rukavic, venku za okny fičel mráz a sníh, dceři bimbala hlava sem tam, smála se a pořád si prohlížela ruce, jako kdyby je nikdy neviděla. Tato okončetina u ní vzbuzovala takový úžas, že se hihotala nahlas. Vzala jsem neskladný těžký balík do náruče a vynesla potomka ven do zimy. Studený vzduch ji probral, ale bohužel naprosto jiným způsobem, než by bylo záhodno.
Prohlížela si zblízka můj obličej, jako kdyby mě viděla poprvé v životě, rozhlížela se sem tam. Stáli jsme na přechodu a čekali na zeleného panáčka, dcera mi v náručí neustále klouzala dolů. „Pitomá bunda,“ vrčela jsem, protože po prošívané šusťákovině jede všechno jako po kluzišti. Natož napůl onarkózované pětileté dítě! Nadhazovala jsem ji ve zkřehlých rukách a manžel netrpělivě přešlapoval. „Hele, já ji snad pustím, pomoz mi,“ třásla jsem se. Za námi už se srocovali Plzeňané, byl akorát čas polední pauzy a hodně lidí z kanceláří směřovalo k Penny, u kterého jsme nechali auto. Manžel jednou rukou dceru podepřel a táhli jsme ji jako balík přes přechod. „Já nechcíííí!“ začala zčistajasna ječet jako siréna a čepice jí padala do očí.
„Počkej, čepice!“ „Krucifix už!“ stěhovali jsme dítě jako piano uprostřed rušné ulice plné lidí. Zvědavých lidí. Velice zvědavých! „Co se stalo holčičce?“ ptala se elegantní paní. „Ale, jdeme od zubaře,“ snažila jsem se usmát. „Nééééééééééééééééé!“ zaječelo dítě, když zaslechlo ono neblahé slovo. Úplně se jí to zmátlo, myslela si, že teprve jdeme TAM. „Nejdu, já nechcíííííííí!“ „No tak už mlč, už jdeme, rychle k autu!“ byla jsem nervózní jako prvorodička a pozornost lidí mi fakt vadila. To byla hrůza! Nahodila jsem si ji na rameno jako pytel brambor. „Ty nejsi maminka!“ proneslo udiveně moje dítě. Bůh ví, co malá viděla! „Ale jsem, kuk!“ obracela jsem to v žert. „No, už to máš za sebou, už jdeme k autu, hele, táta jde před náma.“ „To neni tátááááá!“ rozječela se. „To je bu….“ mumlala.
„Hele, to je ňáký divný, ne?“ „Ona je nezná!“ „Co děláte s tím dítětem!“ začaly volat hlasy lidí. Já se jim nedivila, fakt ne, ale vysvětlujte to! To nešlo! „Paní, čí je to dítě?“ volala stará paní s nákupní taškou na kolečkách, které táta říkal RVHP (ráno vyjedu, …. přivezu!). „To je naše dítě, ona byla pod narkó…,“ nedořekla jsem, malá se zase rozječela: „Nejdůůůů! Já s váma nejdu!!! Já chci domůůů!!! K mamince a tátovi!!!“ Přátelé, to bylo strašný! Sběh lidu už dosáhl hotového houfu naštvaných lidí, kteří si mysleli, že jsme unesli dítě. Ono to tak muselo vypadat, já to chápu, ale tohle nevysvětlíte! Manžel už metelil k autu, protože dle jeho názoru kdo uteče, vyhraje! No jo, ale já utíkat nemohla! S pytlem brambor, tedy, ééééh, svou vlastní unesenou dcerou přes rameno, to nešlo!
„Chyťte ho!“ začal řvát nějaký agilní pán. „Oni mají dítě, které není jejich?“ ptala se kolemjdoucí. Pak se vynořil nějaký svalovec, který rázem „pochopil“ celou situaci a začal mého muže nahánět po parkovišti. „Počkejte, to je NAŠE DÍTĚ!!! Je jenom oblblá po lécích!“ ječela jsem, čímž jsem to celé ještě zhoršila. „Omámili je a kradou dítě!“
Neumíte si to představit. Já byla úplně zoufalá, protože lidi už byli jako postřelení. V duchu jsem si říkala: „Ježišikriste, my skončíme v klepetech!“ Moje babička říkávala, že některý věci nevysvětlíš - a tohle byl přesně ten případ! Už jsme byli u auta, kde manžel vysvětloval svalnatému pánovi, že tohle a támhleto a analgosedace, jenže pán zcela evidentně neměl ani tucha, co to slovo znamená. A už se ke mně začaly natahovat cizí ruce. Že mi ji jako vezmou. Protože stále ječela. Probudil se nějaký mateřský prapud, který mi velel, že ji nedám. A taky nedala. Protože naštěstí to naše mládě procitlo tím správným způsobem. Sotva se jí totiž dotkla ruka nějaké samozvané zachránkyně, začala řvát: „Néééé! Maminko! Já chci k tobě!“
„To je tvoje maminka?“ ptala se zmatená paní, která už se viděla v novinách s palcovým titulkem: Plzeňská občanka vlastním tělem zabránila dvěma zavilým a temným kriminálním živlům unést dítě a stala se hrdinkou století! „Jo,“ utřela si unudlaná příšerka nos, „A to je táta. A byl tam pan doktor Zub a měla jsem kaz. Vypila jsem džus a umřela jsem. A probudím se až v autě,“ řekla dcera velice, ale velice překvapené madam, která ruce stáhla. „Byla na analgosedaci, ještě je mimo,“ zašeptala jsem směrem k plzeňské patronce unesených dětí. „Tak to se vám omlouvám, to víte, doba je zlá,“ řekla. Div jsme se neobjaly! Lidé se zklamaně rozcházeli, protože únos se nekonal. „Achjo, já se těšil, jak ty hnusáky vodvedou v nelsonovi. Hlavně ta ženská, ta vypadala úplně šíleně!“ krčil dokonce rameny pán v obleku s diplomatkou.
Já už nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Ale protože si myslím, že s úsměvem jde vše líp, tak jsem se rozchechtala takovým stylem, že jsem si v tom mrazu dřepla v sukni na obrubník, chovala to svoje ozubené mládě a smála se, že jsem ji unesla. Manžel po chvíli schovávání (dělal, že ke mně nepatří) mezi vozy přišel k nám a smáli jsme se tam všichni. Protože někdy je sice vysvětlení prosté, ale nikdo mu nevěří. A zjistila jsem také, že s lidmi, s našimi Čechy, to ještě není tak zlé. Protože se fakt zajímali a osud unesené holčičky jim nebyl lhostejný. Vem čert, že unesená nebyla. Byli ochotní se kvůli tomu poprat!
Když jsme jeli domů a malá se skutečně probrala, nechápala, čemu se smějeme. Tak jsem jí ukázala tu fotku. „To je bubák?“ vytřeštila oči na sebe sama. „Jo. Unesenej bubák se spravenejma zubama,“ řehtala jsem se jako blázen.
Tak pozor na analgosedaci! Ať neskončíte v klepetech na policejní stanici! A plak je lásky zabiják! Hezký den všem!
