Vražda malého Pepíčka otřásla Československem. Šel do kina na Vinnetoua, ubodal ho zvrhlý promítač

V neděli 5. června roku 1966 v deset hodin večer zazvonila na služebnu Veřejné bezpečnosti v pražských Nuslích rozčilená žena. Jmenovala se Anna Neumannová a už dobrých pět hodin běhala po Praze a hledala svého jedenáctiletého syna Pepíčka. „Šel jen do kina. Do Metra. Byla jsem tam, ale nenašla ho!“ vyhrkla paní Neumannová do tváře mladému esenbákovi, který hlášení o pohřešovaném dítěti přijal zprvu velice neochotně:

„Ale je to kluk, někde se toulá. Je teplo, určitě je s kamarády. Jděte domů, třeba už je tam!“ řekl příslušník a chtěl zavřít dveře, ale uplakaná paní byla tak zoufalá, že se zarazil a raději ji pozval dál. „Tak povídejte, soudružko Neumannová. Jak se jmenuje?“ usedl esenbák za psací stůl a jal se vyťukávat zprávu. Paní Neumannová ze sebe chrlila všechny podrobnosti: „Je mu jedenáct, jmenuje se Pepík, šel do kina, měl u sebe jen peníze na lístek a pár bonbónů, netoulá se, je hodný, vždy přijde domů, nemá žádné problémy s učením, nepohádali jsme se, nikdy by mě nenechal čekat…“

Tohle bylo divné. A film končil v pět! Paní tam byla - a nenašla ho! A nyní je deset večer a Pepíček nikde! Esenbák zbystřil a rozhodl se, že vyhlásí pátrání. „Budeme ho hledat. Nebojte se. Neplačte, tu máte kapesník. Říkáte, že jste ho hledala v kině? V Metru v centru Prahy?“ „Hm,“ smrkla paní Neumannová, „Tloukla jsem i na promítací kabinu. Nikdo neotevřel,“ uvedla věc, jejíž syrová hrůznost a tragická osudovost vyšla najevo až o dlouhých pět dní později.

V promítací kabině kina Metro totiž její Pepíček byl. Přes tenkou stěnu mohla matka syna dokonce slyšet. Možná i Pepíček zaslechl maminčino volání. Bohužel, malý chlapec už mluvit nemohl. Měl totiž kolem krku utažený drát a byl probodaný nůžkami. Brutální vražda malého dítěte v samém srdci Prahy otřásla celým tehdejším Československem. Tragédie se stala volnou inspirací i pro slavnou černobílou detektivku Po stopách krve.

A zatímco ve filmu se vrah s touhou po krvi malých chlapců jmenoval Fojt, v reálu se vraždící maniak jmenoval Jaroslav Papež. Čtyřiadvacetiletý promítač byl usvědčeným pedofilem, který měl den po vraždě Pepíčka Neumanna nastoupit do výkonu trestu za sexuální zneužívání dětí!

Jaký je příběh bestiálního vraha z kina Metro?

Životní pouť vraha Jaroslava Papeže začala 15. dubna 1942 v Chodově, který byl tehdy vesnicí na okraji Prahy. Otec od rodiny záhy odešel kvůli alkoholismu a paní Papežová zůstala na výchovu syna úplně sama. Jaroslav ale nikterak nestrádal. Žil s mámou v malém chodovském domečku, nikdo ho nebil, netýral a sexuálně nezneužíval, neměl hlad. Oproti jiným zrůdným vrahům, kteří v dětství zažívali vše výše zmíněné, měl Papež láskyplné zázemí.

„Matka se na něj nesmírně upnula. Byla to láska až opičí. Nikdo se na jejího chlapečka nesměl křivě podívat nebo mu něco říct, hned letěla do školy a všem vynadala. Papež byl neduživý hoch, bledý a nemluvný, všech se stranil, bál se kolektivu, s nikým se nebavil. Spolužáci o něm říkali, že je divný a začali se mu posmívat a šikanovat ho. Jaroslav Papež byl navíc jen málo inteligentní. Ze základní školy vyšel už v sedmé třídě. Nerozuměl učivu, byl nedůvtipný, nesmělý,“ říká pan Josef Knotek, který se o Papežův případ - byť amatérsky - dlouhé roky zajímá.

Psychologové, kteří zkoumali osobnost pedofilního vraha a agresivního sadisty Papeže, popisovali jeho raný život podobně: „Tichý samotář. Nestrádal, měl oporu v matce, která za něj řešila naprosto vše. Plachý a laxní hoch neměl žádné sociální cítění a empatii, byl citově plochý. Díky matčině horlivé ochraně nabyl postupem doby pocitu beztrestnosti. Zkoušel i krást a lhal, aniž by věděl proč,“ zmiňovali odborníci hlavně osobu matky, která byla schopná se kvůli synovi i poprat.

„Všichni jsou proti tobě zaujatí. Oni nám závidí, víš? Že se máme rádi, že máš kde bydlet. I z té školy tě vyhnali jen kvůli závisti! Já jim ukážu. A ty také! Dám tě na řemeslo, kde se nepředřeš a budeš pěkně v teple,“ hladila maminka svého Jarouška po hlavě a dala jej vyučit košíkářem. Jenže Papeže učení zoufale nebavilo. Raději chodil do kina. „Miloval filmy. V místním kině v Chodově byl na každém představení. Jen seděl a zíral na plátno s otevřenou pusou,“ popisovali sousedé, když se celá ta bezbřehá hrůza provalila a paralyzovaná Praha se bez ustání ptala: „Proč?“

Papeže svět filmu tak okouzlil, že sám začal promítat v chodovském kině. Byl šikovný, to bezesporu. A brzy získal nad poměry prestižní místo promítače v kině paláce Metro, který se nachází v blízkosti křižovatky ulic Spálená, Na Perštýně a Národní. Maminka se mohla radostí pominout. „To je terno! Tam chodí samá honorace! A všichni čekají jen na to, až jim pustíš film! Kdepak, bez tebe by to nešlo! Tak jen jdi, ať nezmeškáš!“ balila synovi svačinu a z okna chodovského domečku znepokojeně pozorovala, jak se Jaroslav potácí a přihlouple se usmívá. A ráno z jeho dechu něco cítila! Aby tak…

Když mu matka prohledala pokoj a našla tam hromadu prázdných flašek, došlo jí, že Jaroušek začal pít. „Papež propadl alkoholu. Proč začal pít, to ani on sám nevěděl. Prý mu to pomáhalo v nesmělosti. Ale hlavní důvod byl zřejmě zcela jiný - Papež nezvládal svou sexualitu. Uvědomil si, že je pedofil, že chová náklonnost k malým chlapcům. Navíc chtěl, aby trpěli. Chtěl vidět strach, bolest a krev. Alkohol měl tuto touhu utlumit, jenže mu naopak dodal kuráž. Fungoval jako spouštěč delikventního chování,“ myslí si Josef Knotek.

Papež shledal, že po vypití lahve laciného vína nebo placky vodky „může normálně žít“. Z bázlivého mladíčka, který nesnesl ani přímý pohled do očí, se stal vychloubačný světák. Díky chlastu si začal hledat své první oběti. Malé kluky lákal na nepřístupné filmy: „Co tady brečíš? Tebe nepustili do kina? No jo. Víš co, já jsem promítač! Já ty filmy pouštím! Můžeš se dívat u mě!“ říkal vyhlédnutému chlapci, který tomuto lákadlu samozřejmě neodolal - a sotva se zavřely těžké dveře kabiny, opilý Papež začal kluky různě osahávat.

A protože zneužitých mládenců přibývalo, zvrhlý promítač se brzy ocitl v hledáčku VB. Na stanici chodily matky, které za sebou vlekly ubrečené syny. A hoši vypovídali to samé: „Ten divnej pán v kině. Šmatal na mě!“ brečely zneužité oběti. Papež byl vyšetřován pro sexuální delikt na nezletilém, jenže do vězení se nedostal. Soudce usoudil, že „dá mladému muži ještě jednu šanci“ a pustil ho na svobodu. Papež pak v listopadu 1963 nalákal do kabiny 12letého chlapce, kterého po zneužití bodl jehlou do ruky. A sotva viděl krev, utrhl se z pomyslného řetězu.

Byl troufalejší, drzejší a chlapcům dělal hrůzné věci. Začal je dusit, škrtit nebo jim stříhal vlasy střihačskými nůžkami. Oběti si to samozřejmě nenechaly pro sebe a Papež byl za tyto zvrhlé zločiny odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok. Jenže s podmínečným odkladem na tři roky! Jako vážně, čtete dobře! „Byla mu nařízena i ústavní protialkoholní léčba. Jenže místo aby jej zavřeli do léčebny a zahodili klíč, za nějaký čas Papeže propustili a mohl docházet na ambulantní léčbu k Apolináři. Prý vzorně spolupracoval s lékaři. Usoudili, že je zbytečné držet ho v ústavu, když se tak snaží!“ vrtí hlavou Josef Knotek.

Paní Papežová ale byla s verdiktem spokojená: „Ty jsi jim nic neudělal, to je jasné. Vymýšlí si. To jsou ti dnešní hoši, nic jim není svaté,“ hladila svého Jarouška po vlasech. Co si skutečně myslela? Věděla to? O tom můžeme jen spekulovat. Papež zatím docházel na ambulantní léčení, ale brzy ho to přestalo bavit. Místo cesty na adiktologii tak vždy zamířil do nejbližšího bufetu, kde si dal pár piv. A jeho sexuální apetit se opět probudil.

Několik chlapců údajně zneužil na konečných zastávkách tramvají nebo u Vltavy v nějakých křovinách. Nakonec se ale uchýlil do pasáže paláce Metro, kde měl pocit, že je doma. Promítačská kabina skýtala dokonalý úkryt - a zneužitých chlapců přibývalo. Brzy se nad pedofilem stáhla smyčka a měl jít konečně do vězení. „V srpnu 1965, tedy necelý rok po podmíněném odsouzení a neukončené léčbě spáchal Papež pod vlivem alkoholu další sexuální delikty na dětech,“ uvádí web Kriminalistika.eu.

A pokračuje: „Návrh na vazbu prokurátor odmítl a nařídil pouze zkoumání duševního stavu v Psychiatrické léčebně v Praze – Bohnicích. Odtud byl propuštěn v březnu 1966 a 14. dubna téhož roku byl odsouzen k 8 měsícům vězení za výtržnictví. K tomuto trestu mu byl připočten i předešlý jednoroční trest podmíněný, takže si měl ve vězení pobýt celkem 20 měsíců.“ dodává článek o Papeži, který měl nastoupit do výkonu trestu v pondělí 6. června 1966 (některé zdroje zmiňují pětidenní lhůtu do 11. června). A v neděli pátého musel ještě do práce. Pražané se totiž těšili na nového Maigreta. A Papež jim ho měl promítnout! Bohužel pro malého chlapce, který právě prosil maminku, aby ho pustila samotného tramvají do kina.

Jedenáctiletý Pepíček Neumann se ale na rozdíl od dospělých Pražanů na Maigreta netěšil - ani nevěděl, kdo to je. Přišel na Vinnetoua a když zjistil, že se místo náčelníka Apačů promítá nějaký „Žán Gabén v hlavní roli“, usedavě se rozplakal. Tolik maminku přemlouval, aby mu dala peníze na lístek! A teď tu stojí v pasáži a brečí, protože se mu kluci budou smát! Zasmál se i osud, který zoufalého Pepíčka nastrčil Jaroslavu Papeži přímo do cesty. Ten se cestou do práce zastavil v bufetu, poručil si pět šunkových chlebíčků, vypil několik piv a srabácky uvažoval: „Ale já přece nemůžu jít do kriminálu, vždyť mě tam zabijou! Já něco musím udělat. Ale nevím co!“

Když se pak Papež potácel pasáží ke kinu, začal se dle svých slov cítit: „Nějak divně. Zvláštně. Neumím to popsat. Asi mi bylo už všechno úplně jedno. Dostal jsem prostě chuť na nějakýho kluka,“ vysvětloval vrah při svém výslechu úvod k nesmírné tragédii, která šokovala celou Prahu a otřásla Československem! Postávajícího Pepíčka si všiml okamžitě a ihned usoudil, že si „s ním trochu užije“. Nalákal poslušného chlapce jako vždy na promítací kabinu s tím, že Maigret je lepší než Vinnetou. Pepíček nabídku přijal - a pedofilnímu sadistovi spadl rovnou do pařátů.

Je to nelidské. Nic z toho, co následovalo, se nemuselo stát. Osud se v tomto případě skutečně „vyznamenal“. „Měl sedět už dávno. Bohužel, úřady rozhodly jinak. Krev malého Neumanna padá nejen na hlavu jeho vraha, ale i na příslušné soudce a neuvěřitelně laxní úředníky i lékaře, kteří tohoto pedofilního predátora nechali běhat po svobodě,“ konstatuje smutně Josef Knotek. Co Papež Pepíčkovi udělal, to se nedá ani popsat, natož číst. Jednoduše to nelze. Snad jen - do tělíčka malého chlapce zasadil vrah neuvěřitelných 36 bodnořezných ran! Ostříhal mu také vlasy.

„Říkal, že to poví mamince, tak co jsem měl dělat?“ vysvětloval Papež pokřiveně, „Když jsem ho bodal, tak mi zazvonil telefon. Já jsem tam dal blbou cívku, víte? Spletl jsem to. Volali mi uvaděči, že promítám něco jiného. To byl průšvih, rychle jsem filmy přehodil. On? No ještě žil,“ vyprávěl při výslechu a vyšetřovatelé měli co dělat, aby ho nezabili sami! Není divu. Když vyšlo najevo, že při měnění filmu se krvácející Pepíček z posledních sil plazil ke dveřím kabiny, zatímco z druhé strany (časově to dle výpovědí sedí) stála jeho maminka a hledala ho, z toho se otřese hrůzou každý. Je to obludná, srdceryvná a naprosto šílená představa.

Smrtelně zraněný Pepíček byl po sérii ran do hlavy uškrcen a Papež tělo zabalené do starých hadrů a filmových odstřižků hodil do takzvané akumulátorové šachty. „Šlo o hlubokou, zděnou jímku přímo v podlaze nebo těsně pod stěnou promítací kabiny. Sloužila k umístění obrovských, těžkých olověných akumulátorů, které fungovaly jako záložní zdroje pro promítací stroje, aby představení nezastavil výpadek proudu. Byla to temná, úzká a chladná díra, často prosycená pachem kyseliny a strojního oleje,“ vysvětluje Knotek.

Vrah místo činu narychlo poklidil - když přišli jeho kolegové pro zapomenutou aktovku, držel si u nosu kapesník a dělal, že krvácí z nosu, aby vysvětlil krvavé stopy na podlaze. Pak zhasl, zamkl kabinu - a šel domů! Když paní Neumannová o pár hodin později nahlásila zmizení syna na zmiňované stanici VB, Praha zažila neuvěřitelné manévry. Rozsáhlá pátrací akce po jedenáctiletém Josefu Neumannovi probíhala několik dní. Vyslýchána byla spousta lidí, v ulicích běhaly hlídky esenbáků a Papež stále promítal. Jednoduše chodil do práce.

„Neměl jsi bejt v kriminále?“ zeptal se ho uvaděč. „Ještě je čas,“ pousmál se Jaroslav Papež, promítal a promítal… A ve čtvrtek 9. června 1966 už do kina nepřišel. Personál Metra rychle sháněl záskok a když náhradní promítač otevřel dveře Papežovy kabiny, zapotácel se na prahu a přitiskl si dlaně k nosu - nesnesitelný zápach už cítili i diváci v sále. Tehdejší ředitelka kina běhala po areálu i pasáži a snažila se najít jeho zdroj: „Myslela si, že někde praskla kanalizace. Ale její manžel byl lékař. A řekl jí: Má milá, volej výjezdovku, tohle je mrtvola,“ popisuje okolnosti nalezení Pepíčkova těla dokument o pražských zločinech.

Přivolaní kriminalisté objevili v šachtě jeho žalostné pozůstatky a celá Praha byla na nohou. „To je ten pohřešovanej kluk? V kabině kina Metro? Přímo nám pod nosem? Děláte si srandu?“ rozčilovali se občané, když ven vyplouvaly děsivé detaily o brutálním způsobu provedení vraždy malého kluka. „Co to bylo za bestii? Kdo to udělal?“ křičeli tátové malých synů, kteří byli ochotni snad vzít i zákon do vlastních rukou! Tato otázka byla zodpovězena velice rychle. Kdo jiný, než promítač, který měl dlouhodobé oplétačky se zákonem za zneužívání dětí!

Kriminálka šla najisto. Chodovský baráček byl ráno 10. června 1966 obklíčen rojnicí příslušníků VB. Jaroslav Papež se ukrýval jako krysa. Vybudoval si velice primitivní „bunkr“ pod prkny v podlaze staré kůlny na dvoře maminčina domu. Když jej vytáhli ven, po několika chvílích se k vraždě jedenáctiletého Josefa Neumanna doznal. Když byl zatčen a obviněn z vraždy, o zločinu velice obsáhle informoval i tehdejší denní tisk, což nebylo obvyklé – režim se vždy snažil budit dojem, že v Československu je ráj na zemi, kde k podobným věcem jednoduše nedochází. Ale Čechoslováci věděli své.

Na Pražský hrad dorazila petice podepsaná 860 lidmi, kteří žádali Papežovu popravu. „Je zřejmé, že hlavním motivem vražedného jednání byla osudová kombinace několika faktorů – pachatelovy abnormální sexuality, snížených ovládacích schopností pod vlivem alkoholu a nízké inteligence, kvůli které se snažil vraždou krýt méně závažný zločin. Znalci se do poslední chvíle nemohli shodnout ohledně jeho příčetnosti,“ stojí v článku o obludném zločinu, který svou brutalitou šokoval snad všechny obyvatele Československa.

Papež ve vězení prosil o operaci mozku. „Tak to ze mě vyndejte, ať ty chutě nemám!“ žadonil prostomyslně. Pak dával čestné slovo, že bude chodit na léčení. „Já vám na to podám ruku. Budu se léčit z chlastu a bude to dobré!“ vykládal vyšetřovatelům. Asi si myslel, že stačí odpřisáhnout, že už bude sekat dobrotu – a oni ho pustí a vše bude dobré! Nebylo to dobré - tedy po něj. Jaroslav Papež byl odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 8. června 1967. 

„Otázka viny se v tomto případě skloňuje na všechny strany. Matka? Papež sám? Neudržel své brutální choutky na uzdě, to je pravda. Ale myslím, že největší podíl na vraždě malého Pepíčka nesou právě ti, co Papeže nechali na svobodě, ač věděli, co je zač. To je neodpustitelné a ohavné,“ myslí si pan Knotek. Až někdy půjdete v Praze kolem Paláce Metro, můžete zavzpomínat na památku nevinného Pepíčka Neumanna, který měl celý život před sebou a zcela zbytečně sešel ze světa rukou zvrhlého promítače Jaroslava Papeže.

Zpracováno podle:

Policie ČR, iDNES, Kriminalistika.eu, Security Magazine, Dokument YouTube (2), Podcast Galerie Zločinu, Kriminalistický sborník, Josef Knotek, Ludmila Bláhová e-mailová korespondence, Youradio Talk, Seznam Podcast, Náš Region, Centrum.cz, PA+Krimi.cz, Černá kniha českých vrahů, Skutečné zločiny, časopis Kriminalistika, Krimi plus, Epocha, rešerše k připravované knize, ČtiDoma.cz