Krutý osud skutečné Sněhurky: měla trpaslíky i kouzelné zrcadlo, zemřela slepá a osamělá v klášteře

13. prosince 1738 se komnatami zámku Lohr ozývá srdceryvný pláč. Třináctiletá dívka stojí uprostřed rozlehlého sálu, kde smutní sluhové chystají do rakve předčasně zemřelou paní. Navlékají nebožku do pohřebního roucha, češou jí vlasy a omývají ztrhaný obličej kdysi tak krásné a hodné ženy. Dívka tomu ani nemůže uvěřit: „Maminka nám umřela! Tatínku!“ chytí za ruku zdrceného otce, který myslí na svých deset dětí, na budoucnost bez hodné a milé životní družky, tak bolestně želené!

„Otče?“ zvedne k němu dospívající dcera uplakané oči a prosí: „Slibte mi, že se nikdy neoženíte. Maminka se nedá nahradit!“ Vdovec se na svou ratolest rozkřičí: „Nová žena? To jsou nápady. Ani pomysliti nemohu!“ vrtí prošedivělou hlavou. Jenže… Sotva uplynulo pár let, už nebyl zlomený. Naopak. Pyšně si vedl od oltáře novou manželku. Mladou, krásnou, duchaplnou a okouzlující ženu. Ale také přísnou, zlou, chladnou a cynickou.

Novomanželka zírala na nevlastní dceru s neskrývanou záští a sotva ji roztoužený manžel přivedl na Lohr, už začala snovat intriky a přemýšlet, jak by se s tou holkou vypořádala! „Je až moc hezká,“ uvažovala v duchu krásná paní a ďábelsky se ušklíbla: „Hezčí než já. A mladší! Musím se jí zbavit!“ V hlavě kruté a bezcitné ženy začal zrát temný plán…

Není vám to povědomé? Zní to jako začátek pohádky o Sněhurce, že? A co kdybyste se dozvěděli, že ti lidé žili? A že se to vše stalo?

Ředitel Diecézního muzea v Bambergu, kde byl v roce 2017 instalován „Sněhurčin“ náhrobní kámen, který byl zachráněn ze zbořeného hřbitovního kostela sv. Martina v Bambergu, má na celou věc jasný názor:

„Bratři Grimmové bydleli v Hanau, což je asi 70 km od Lohru. Tvořili literaturu z příběhů, které slyšeli od místních lidí. Pro Grimmy to nebyla dávná historie, ale v podstatě zpráva z vedlejšího okresu. Ty detaily o zrcadle a kruté maceše byly v lidové slovesnosti tak silné, že je prostě nemohli minout,“ uvedl Holger Kempen.

Správkyně Sněhurčina muzea na zámku Lohr, kam proudí davy návštěvníků a zvědavců, kteří si chtějí jen ujasnit, jestli je to všechno pravda a odcházejí odtud s pocitem naprostého úžasu, jen krčí rameny: „Osobně jsem ohromena tím, jak vše do puntíku sedí. I když je zde spousta sporných momentů, osud Marie Sophie je Sněhurčin. Máme zde i její zrcadlo. Opravdu mluví, věřte nebo ne. Bratři Grimmové se životem Marie Sophie inspirovali zcela jistě. Nechybí nic!“

Paní Ulrike má pravdu. Ač je to neuvěřitelné, nechybí nic! Sněhurka, macecha, otec, maminka, trpaslíci - ti všichni prokazatelně existovali. A kouzelné zrcadlo visí v chodbě zámku Lohr dodnes!

Jaký je příběh „opravdové“ Sněhurky, baronky Marie Sophie Margarethy Cathariny von Erthal?

Náhrobní kámen Marie Sophie v muzeu v Bambergu:

Půvabné městečko Lohr am Main leží v samém srdci bavorských lesů a mimo dalších pamětihodností zde najdeme také zámek Lohrer Schloss. Historie velkolepé stavby sahá až do 14. století a říká se jí Sněhurčin hrad. Proč? Protože právě na Lohru se 25. června 1725 narodila žena, jejíž osud je tak podobný osudu pohádkové Sněhurky, že je to matoucí nejen pro „obyčejné“ lidi, ale i pro historiky a folkloristy!

Maria Sophia Margaretha Catharina von Erthal byla dcerou vlivného barona Philippa Christopha Reichsfreiherr von und zu Erthal (1689-1748), který byl pravou rukou Mohučského kurfiřta. Jeho manželka a maminka Marie Sophie a dalších devíti dětí se jmenovala Marie Eva von Bettendorff, říkalo se jí Eva (stejně tak se jmenovala i maminka Sněhurky) a byla prý „andělem“. Hodná a krásná paní se stala mecenáškou chudých a milovali ji prostí lidé po celém kraji.

13. prosince 1738 zemřela a třináctiletá Maria Sophia ztratila v mamince nejlepší přítelkyni a ochránkyni. Otec Philipp se další svatbě bránil, byl velice smutný a ostatní děti požadovaly to samé jako jejich sestra: aby se neženil! Ale zkuste si uhasit starou stodolu, jak se tak říká! Philipp za zhruba čtyři roky jaksi zahořel hlubokou vášní k překrásné vdově Marii Alžbětě Klaudii, baronce z Venningenu.

Klaudie byla asi o 15-20 let mladší než její obstarožní milenec, měla krásnou tvář, havraní vlasy, vznosnou postavu a zamilovaný baron ji na začátku roku 1743 představil svým dětem. „To bude vaše nová maminka. Musíte ji respektovat, ctít a poslouchat!“ vrkal von Erthal, zatímco si budoucí macecha nadřazeně prohlížela své pastorky. Když se za pár měsíců konala svatba, ani se na své vyvdané potomky nepodívala. Byla krutá a sebestředná, na tom se shodují i historici. Klaudie nad dětmi znechuceně krčila nosík - považovala je za ošklivé, nízké a hloupé.

Linda Carrol z webu History of Woman s tím souhlasí a uvádí: „Nebyly to hezké děti, pokud to máme říci naplno. Von Erthal nebyl žádný krasavec, měl baňatý nos, hranaté čelisti a vystouplé zuby. Většina dětí to podědila po něm. Až na Mariu Sophii. V archivu města Lohr am Mein se dočteme, že to byla dívka nevšední krásy, krvavě rudých rtů, líbezné tváře, bílé pleti a černých vlasů. Znali ji v celém širokém okolí jako bytost krásnou, milou, dobročinnou.“

A jak to tak bývá - nejen v pohádkách, ale i v reálu - zlá macecha si najednou se zděšením povšimla, jak velice krásná Maria Sophia je. Klaudie se z toho nemohla ani vzpamatovat. A jelikož si do manželství přivedla i své děti z prvního vztahu, chtěla vše jen pro ně. Navíc velice zatrpkla po smrti předčasně narozené dcery, kterou už měla s Philippem.

Maria Sophia snad ani zprvu nechápala záštiplné narážky své nevlastní matky. „Co to máš na sobě? Svleč to! Jaké šperky po mamince, to jsou moje šperky! Teď jsem tu paní já! Dej mi to! Kam jdeš? Bez mého svolení nesmíš ze zámku. Zavři se někam, nemůžu tě ani vidět!“ buzerovala ji Klaudie. Philipp dlel většinu času na cestách, takže macecha měla volné pole. Když se manžel vrátil, vždy jí přivezl dáreček: „To je pro tebe, drahá!“ přitáhl jednoho krásného dne velký předmět zabalený do plátna.

Marnivá Klaudia zajásala - bylo to překrásné zrcadlo! A ne ledajaké! Mluvilo. Vlastně mluví dodnes, jak si mohou vyzkoušet zmatení návštěvníci Sněhurčina muzea. Nebyla v tom žádná magie, jednalo se o tehdy velice oblíbenou akustickou hříčku: „Zrcadlo je vyrobeno tak, že funguje jako akustický reflektor. Skleněná plocha má velmi jemné zakřivení, které dokáže zachytit a odrazit zvukové vlny podobně jako satelitní parabola. Když člověk stojí na určitém místě před ním a promluví, jeho vlastní hlas se od povrchu zrcadla odrazí a vrátí se mu do uší v podobě ozvěny,“ vysvětluje BBC.

Lohr byl proslulým centrem skleněného nádobí a zrcadel. Philipp vlastnil továrnu na zrcadla a nechal jej pro manželku vyrobit jako hravou kuriozitu. Věděl, že se jí dar bude líbit - před zrcadlem stála vlastně neustále a prohlížela si drobné vějířky vrásek v koutcích očí a úst. Zděšeně si vytrhla i svůj první šedivý vlas a začala svou krásnou nevlastní dceru Mariu Sophii opravdu nenávidět. Kurátorka muzea, v němž je zrcadlo vystaveno a návštěvníci do něj mluví a ono jim odpovídá, vysvětluje:

„Na zrcadle je nápis Amour propre, což lze přeložit jako sebeláska, ale v takovém tom nezdravém, narcistním smyslu. Ten nápis je tam právě proto, že macecha Klaudie trpěla chorobnou marnivostí. Zrcadlo jí nemělo říkat, že je „hodná“, ale že je nejkrásnější. Byla nesmírně pyšná a bála se stárnutí. Naproti ní stála Maria Sophia se svým nádherným vzezřením a hlavně nekonečným mládím, které už Klaudie nemohla dohnat. Tak si povídala se zrcadlem,“ říká paní Ulrika.

Klaudie se skutečně každé ráno postavila před zrcadlo, které bylo umístěno v její komnatě a ujišťovala se: „Jsem krásná!?“ A ono jí odpovědělo: „Jsem krááásnááá,“ formou pokřivené ozvěny, kdy hlas šumí nebo naopak skřípe nebo proletí kolem uší jako šepot. Vskutku velice, ale velice pokřivená forma psychoterapie, to musíme uznat! Dodnes do zrcadla v muzeu hulákají návštěvníci všechny možné věci, ale kurátorka ujišťuje, že to není tak časté.

Spíše jsou lidé pokorní a vrtí hlavou. Je to fyzika, ale působí to jako kouzelné zrcadlo zlé macechy ze Sněhurky, o tom není sporu! Když se nad tím zamyslíme, co všechno už v příběhu, který opravdu neuvěřitelně prolíná realitu s fikcí, máme? Máme tu osiřelou dívku, nenávistnou macechu i kouzelné zrcadlo; máme nenávist, zášť, touhu zbavit se nepohodlné krásky za každou cenu… Co nám ještě chybí? Co ještě Grimmové do své původní pohádky, která je velice krutá a skrývá neuvěřitelné krvavé detaily, jako například touhu po pojídání vnitřních orgánů zavražděné Sněhurky, vtělili?

„Disney by se do pohádky podle původní předlohy nemohl pustit, protože by mu všechny děti utekly z kina a křičely by hrůzou. Takže jeho Sněhurka je plná roztomilých zvířátek, pomocníků, hodných a čestných lidí, přitom příběh sám je neskutečně temný,“ komentuje ještě BBC „učesaná“ filmová zpracování slavné pohádky. Nicméně i v dětských filmech jsou další typické předměty a postavičky, bez nichž by Sněhurka nebyla Sněhurkou. Do mozaiky celého úchvatného příběhu o „naší“ Sněhurce z Bavorska tedy potřebujeme složit ještě pár dílků.

Jedná se třeba o trpaslíky, co kopají poklady a Sněhurce pomáhají, sedm kopců, přes které běžela, tajemný a hluboký les, otrávené jablko nebo skleněnou rakev. A ty dílky tam jsou. Zapadají do sebe jako kousky hodně prapodivného puzzle! „No, tak to je blbost. To přece nikdo nemůže myslet vážně!“ pohorší se mnozí realisticky založení čtenáři, „Kde by se vzali v Bavorsku pestrobarevní trpaslíci?“ mohou vrtět hlavou. Ale ono je to vlastně všechno zcela jednoduché a velice dobře vysvětlitelné!

Maria Sophia byla od macechy Klaudie terorizovaná čím dál více. Klaudie využívala toho, že Philipp musí kvůli povinnostem pobývat v Mohuči a Bambergu - a na Lohru rozpoutala hotovu válku. Maria Sophia byla dívka na vdávání, každý den se hlásil nějaký ženich, vesměs vždy z vysokých okruhů společnosti, jenže mladí šlechtici měli smůlu. Nápadníka si Klaudie usadila do své komnaty a flirtovala s ním. „Zralá žena, která měla ženské zbraně a uměla jich využít. Asi si dovedeme představit, jak to dopadlo,“ glosuje Leah Collins z webu Ranker.

Potom to vše vygradovalo a macecha ji jednoduše zavřela v zámku. „Trvalo to celé dny i týdny. Už se rozkřiklo po okolí, že ji Klaudie vězní. Maria Sophia zažívala psychický teror v té nejkrutější možné podobě. Macecha se jí vysmívala, hnusně ji ponižovala, například jí ostříhala její dlouhé lokny, což se rovnalo skandálu - dívka tím byla snížena na nějakou prostou děvečku,“ říká Leah. Půvabná dívka se změnila na vyhublý stín a najednou se rozhodla k odvážnému kroku: v noci se vykradla pootevřeným oknem své komnaty a utekla.

Maria Sophia se ocitla v tristní situaci. Byla bohatá, pocházela z vysoce postavené rodiny, její otec byl zvíře, jak se tak říká, ale nyní byla otrhaná a bosá; dorůstající vlasy měla schované pod nějakou obyčejnou plachetkou, protože macecha jí sebrala všechny hezké a výstavní šaty… A najednou se zjevila osamocená uprostřed divočiny Spessartských lesů. Další kousek pohádky o Sněhurce je na světě! Hluboké hvozdy byly rájem pro loupežníky a lovce. Bála se, ale věděla, že jakmile ji Klaudie pohřeší, vyšle v jejích stopách honce a psy.

A tak se rozběhla do Bieberu. Od Lohru to bylo na severozápad přes pohoří Spessart. „Bieber byl centrem jednoho z nejmodernějších těžařských závodů 18. století. Patřil pod správu mohučského kurfiřta, tedy pod Philippovy úřady. Maria Sophia tamní lidi znala a oni ji milovali pro její dobrotu a charitativní povahu. Právě tam Maria Sophia utekla. Hledala tam zastání u dobrých lidí a podřízených otce. Chtěla si jej nechat zavolat a vylíčit mu, jak strašně je doma uzurpována.“ uvádí Leah.

A klap! Nový dílek zapadl na své místo: pokud se vydala ze zámku Lohr k dolům v Bieberu, musela překonat hřeben pohoří Spessart. Cesta vede přesně přes sedm horských sedel či vrcholů, podle toho, kterou stezkou zrovna šla. Sedm kopců! Už slyšíte to cvaknutí! A to ještě není zdaleka všechno! Když dorazila po mnoha útrapách přes Spessart do Bieberu, byla zemdlená a těsně před samotnou osadou omdlela. Když se probrala na zemi v jehličí, skláněly se nad ní podivné zakrslé postavičky v pestrobarevných čepicích!

Nebyli to trpaslíci, byli to zakrnělí dělníci, kteří dřeli v dolech jejího otce. Sotva dorostlé děti už tehdy musely pracovat, protože se nejsnáze vešly do úzkých štol. Štoly v dolech byly tak nízké (kolem 120 cm), že se tam dospělý chlap neohnul. Děti kvůli dřině v prachu a tmě předčasně stárly, měly deformované páteře a nosily dlouhé kapuce proti padajícímu kamení. Z dálky vypadaly jako staří malí muži – přesně jako ti z pohádky. Mezi dětmi byli i dospělí lidé s poruchou růstu, křivicí a podvýživou - byli malí a jejich oblečení včetně čepic mělo nápadné barvy, aby byli vidět při případném závalu!

Je to zvláštní shoda okolností, to je pravda. A vše nasvědčuje tomu, že bratři Grimmové inspiraci pro Sněhurku našli právě v baronce Marii Sophii von Erthal. Ta se po útěku konečně za pomoci „trpaslíků“ dostala k lidem, kteří znali jejího otce, ale měla z toho jen nesmírný průšvih. Philipp své manželce Klaudii zcela důvěřoval, takže když mu řekla, že vše je jen „truc od té nemožné holky“, nechal svou dceru odvézt zpět na Lohr a zamkl ji do pokoje.

Na zoufalou Mariu Sophii čekala ale daleko horší a trýznivější událost - uvědomila si, že ztrácí zrak! „Chacha, slepá! No! Co s tebou budeme dělat, mrzáku jeden?“ posmívala se jí Klaudie a celé hodiny vykládala zrcadlu, jak konečně půjde krásná nevlastní dcera z domu. „Do kláštera, co s ní jiného?“ vykládala naléhavě Philippovi, který si vzpomněl, že Maria Sophia prodělala v útlém věku neštovice, přežila je bez úhony, ale pozvolná ztráta zraku mohla být důsledkem této tehdy velice nebezpečné choroby!

Slovo dalo slovo a oslepená a zoufalá baronka, otcova bývalá chlouba a láska, skutečně putovala do kláštera pro šlechtičny v Bamberku. Tam dožila v naprostém ústranní. Ani se nemodlila, jen se ploužila po areálu a nevidoucíma vyhaslýma očima hleděla někam do dálav. Stala se zchátralou troskou a ve společnosti jeptišek pomalu umírala.

Ubohý konec, opravdu ubohý. Maria Sophia zemřela v roce 1796 ve věku 71 let na zápal plic, který zachvátil její vyhublé tělo. Podle záznamů ve farních knihách ji za celou dobu nikdo nepřišel navštívit. Vlastně - někdo přece! „Údů křivých a shrbeni. V šatu podivném sběhly se děti, které povykovaly a pískaly na píšťalu ku obveselení trpitelky naší, paní von Erthal.“ stojí dle BBC v zápisech kláštera Bamberg. Byli to jen kejklíři, co chodili od města k městu - nebo „trpaslíci“, co na „svou princeznu“ nikdy nezapomněli?

Krásný princ nám chybí, to je pravda. Nechybí ale skleněná rakev! Představte si, že příbuzní nechali tělo Marie Sophie vystavit v prosklené vitríně! „Tak se to v tomto kraji dělalo. Skláři a výrobci oken běžně vyráběli skleněné rakve. Pochována však byla v prosté dřevěné truhle u kostela sv. Martina.“ zmiňuje Holger Kempken, který do svého muzea v Bambergu získal Sněhurčin náhrobní kámen.

A otrávené jablko? Ale ano, je tam! V pohoří Spessart dodnes hojně roste Rulík zlomocný. Jeho bobule vypadají jako lákavé třešně nebo malá jablíčka, ale obsahují atropin, který způsobuje ochrnutí a stav podobný smrti. „Po celém kraji tehdy umíraly malé děti. Myslely si, že jde o jablíčko, o nějaké ovoce… Philipp tehdy vydal dekret, který byl zveřejněn poslem ve všech vesnicích okolo Lohru. Nejezte jablíčka, jsou otrávená!“ kývá významně hlavou správkyně Sněhurčina muzea Urike!

Podivuhodná souvislost s dílem bratří Grimmů, kteří Sněhurku napsali 16 let po smrti Marie Sophie, je v tomto příběhu naservírovaná doslova na zlatém podnose! Přesto „Reálných Sněhurek“ existuje daleko víc. Namátkou Margarethe von Waldeck; další Sněhurky, jejichž život je pohádkové postavě podobný, najdeme v USA, Evropě i v Indii! Ať už je skutečná Maria Sophia jedinou předlohou, nebo se bratři Grimmové inspirovali i jinými mrazivými osudy té doby, jedna věc je jistá. Pod nánosem Disneyho cukrkandlu a zpívajících zvířátek se skrývá krutý a zoufalý osud nešťastné ženy.

Možná, že až příště uvidíte v televizi tu krásnou černovlasou Sněhurku, vzpomenete si na Mariu Sophii a na to, že pravda bývá mnohem smutnější než jakýkoliv filmový příběh!

Zpracováno podle:

BBC, History of Woman, HistoryCollection.com, Philipp von Erthal, The Vintage News, NZ Herald, Poznatsvet.cz, Ranker.com, Find a Grave, Snow White, Sněhurčin hrad, Lohr.de