Článek
Vybrali jsme hotel u moře, vzali last minute, nachystali kufry a s obrovským nadšením vyrazili na letiště. Jak jsme tak stáli v odletové hale, připadala jsem si najednou lehčí. Jako by všechno těžké zůstalo doma a přede mnou byla jen voda, slunce a klid. Ale stačila jedna jediná hodina a všechno se převrátilo vzhůru nohama.
Let probíhal v pohodě. Malé zpoždění nikoho nerozhodilo, stejně jsme se těšili na ty první kroky v horkém vzduchu. Když jsme přistáli, naplno na mě dýchla ta známá směs vlhkosti, soli a vůně písku. Měla jsem chuť se smát, jak moc jsem se těšila. Stáli jsme u pásu na zavazadla a sledovali, jak jedno po druhém jezdí kolem. Tašky cizích lidí, kufry s barevnými stuhami, batohy pokreslené fixami. Čekali jsme a čekali. Ostatní se postupně rozcházeli. Kufry ubývaly. A pak už u pásu stáli jen čtyři lidé. A mezi nimi já.
Hodina po přistání, kufr nikde. Nejprve jsem si říkala, že to musí být nějaký omyl. Že třeba přistane na jiném pásu, že se někam zatoulal. Ale ten podivný pocit v žaludku, který mě začal svírat, byl neúprosný. Přišla jsem ke slečně v uniformě, snažila jsem se mluvit klidně, popsat kufr, ukázat letenku. Ona jen pokrčila rameny a dala mi papírek. Vyplňte si reklamační protokol, vaše zavazadlo bude možná nalezeno během několika dní. Možná.
V tu chvíli jsem cítila, jak se mi rozklepaly ruce. Můj kufr, ve kterém bylo všechno – plavky, letní šaty, boty, opalovací krémy, léky, všechno, co jsem celé dny dávala dohromady, bylo pryč. A s tím kufrem jako by mi někdo vytrhl i kus radosti z toho, na co jsem se tak těšila. Přítel mě uklidňoval, že to se stává. Že si něco koupíme, že hlavně jsme spolu, že o nic nejde. Ale mně se v hlavě honilo tisíc věcí. Jak si koupím léky?
Kde seženu velikost bot, která mi sedne? Kolik to všechno bude stát? Kolik hodin a energie mě to bude stát?
Vzali jsme taxi do hotelu. Venku bylo nádherné odpoledne, moře se třpytilo a všechno bylo tak krásné, že mě to snad bolelo ještě víc. Jako když vás někdo zavře před skleněnou vitrínu a řekne – dívej se, ale nesmíš se toho dotknout. V hotelu jsme šli rovnou na recepci, kde nám dali pokoj. Stála jsem u kufru přítele, který měl samozřejmě všechno svoje, a cítila jsem se jak malá holka, která si zapomněla tašku na školním výletě.
První večer jsem strávila v půjčeném tričku a v šortkách, které mi půjčil přítel. Šla jsem si koupit kartáček na zuby a jedno náhradní tričko na tržnici. Cítila jsem se trapně, špinavě, nepatřičně. Možná by to někdo bral s humorem. Možná by někdo mávl rukou a řekl si – co, vždyť jsi u moře. Ale já jsem to tak necítila. Pro mě to bylo, jako bych přišla o kousek důstojnosti. O možnost cítit se dobře. O klid, který jsem si tolik chtěla dopřát.
Další dny jsem strávila pobíháním po obchodech. Hledáním plavek, které mi sednou, hledáním sandálů, ve kterých neupadnu. Věčně jsem přepočítávala, kolik to všechno stojí, protože rozpočet na dovolenou už byl dávno daný. Každý nákup znamenal něco jiného – že si třeba nepojedeme na výlet, že si nedáme lepší večeři, že budeme muset někde ubrat. A to všechno kvůli něčemu, co nebyla moje chyba. Kvůli systému, kvůli náhodě, kvůli ledabylosti, kterou jsem nemohla ovlivnit.
Byly chvíle, kdy jsem seděla na pláži, dlaně zabořené do písku, a říkala si, jestli jsem vážně tak rozmazlená. Jestli by mě to mělo tolik trápit. Vždyť přece mám střechu nad hlavou, zdraví, člověka, který mě podržel. Ale pak přišla další chvíle, kdy jsem si prostě dovolila být smutná. Protože ano, byla jsem. Protože něco, na co jsem se tolik těšila, bylo pokažené. A nebylo to malicherné. Bylo to lidské.
Kufr nakonec našli. Týden po příletu. Tedy přesně dva dny před naším odletem zpátky domů. Přivezli mi ho na hotel, trochu potlučený, s cedulkou, že byl omylem naložen na jiný let.
Když jsem ho viděla, místo radosti jsem cítila prázdno. Protože všechno, co jsem v něm měla, bylo k ničemu. Letní šaty jsem nepotřebovala, když už jsme balili zpátky. A plavky jsem mezitím koupila nové. A tak jsem ho jen zavřela a položila ke dveřím.
Cestou domů jsem si uvědomila, že tahle dovolená mě naučila něco, co jsem asi měla pochopit už dávno. Že plánovat můžeme, jak chceme. Že se můžeme těšit, ukládat, připravovat, ale nakonec je všechno stejně tak trochu mimo naši kontrolu. Že nejde o to, jestli máte kufr plný hezkých věcí, ale o to, jak si poradíte, když vám ho někdo vezme. A že někdy prostě nezbývá než se nadechnout, projít se bosky po pláži v cizím tričku a přijmout, že všechno nebude perfektní.
Mrzelo mě to. A možná mě to bude mrzet ještě dlouho. Ale zároveň vím, že ta hodina, kdy mi zmizel kufr, mi paradoxně ukázala mnohem víc o sobě než týden bezchybných zážitků. Ukázala mi, že se dá přežít i to, co jsme si neuměli představit. Že člověk se musí smát, i když by nejradši brečel. A že někdy prostě všechno stojí za všechny peníze – i když je to jinak, než jsme čekali.
