Článek
Ne tu skutečnou mlhu za oknem, ale tu v hlavě, která vzniká, když třikrát za noc vstáváte k dítěti s horečkou, a pak se ve čtyři ráno vzdáte a prostě si pustíte pohádky na Netflixu, protože malá Adélka už stejně neusne.
Když manžel odešel do práce – s polibkem na tvář a slovy zvládneš to, miláčku, která zněla napůl jako povzbuzení a napůl jako úleva, že on může odejít – vytáhla jsem telefon a udělala něco, co dělávám jen výjimečně. Zavolala jsem mámě.
Ne že bychom neměly dobrý vztah. Máme. Ale jsme každá jiná. Ona je z těch žen, které vstávají v pět, ve čtyřiceti si začaly barvit šediny a v životě neměly žádný pořádný breakdown. Nebo ho aspoň nikdy nikomu neukázaly. Já jsem ta, která zapomíná klíče, čte psychologické knihy o mateřství a občas brečí u reklam na prací prášek.
Telefon zazvonil třikrát a pak se ozval její hlas, ten, který znám lépe než svůj vlastní.
„Ahoj, Kláro, co se děje?“ Rovnou k věci, jako vždycky. Žádné „jak se máš“, protože když volám ve všední den v osm ráno, určitě se něco děje. „Ahoj, mami,“ vydechla jsem a najednou jsem se cítila hloupě. Co jí vlastně chci říct? Že jsem nevyspalá? Že Adélka má už čtvrtý den rýmu a kašel? Že jsem včera brečela nad rozlitým mlékem, doslova, protože jsem ho zapomněla dát do lednice a zkazilo se?
„Já jen… jsem strašně unavená,“ řekla jsem nakonec a sama jsem slyšela, jak dětinsky to zní. Jako bych byla znovu teenager, který si stěžuje, že musí vstávat do školy. Chvíli bylo ticho a já věděla, že máma přemýšlí, co mi odpovědět. Ne, že by nevěděla co říct – moje máma vždycky ví, co říct. Ale váží slova pečlivěji než mnozí lidé váží zlato. „No, děvče, to je život s malými dětmi,“ řekla nakonec. „Ty sis ho vybrala sama.“
Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. Ne proto, že by její slova byla krutá, ale proto, že byla tak… neúčastná. Jako by se na moje trápení dívala přes sklo. Ano, vybrala jsem si to. Vybrala jsem si Martina. Vybrala jsem si mít s ním dítě. Vybrala jsem si zůstat doma, dokud Adélka nepůjde do školky. Všechno jsem si vybrala sama. Ale znamená to, že nemám právo být někdy prostě jen unavená a smutná?
„Díky, mami,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo. „Já vím. Jen jsem potřebovala… asi jen někoho slyšet.“ Rozloučily jsme se. Položila jsem telefon a podívala se na Adélku, která si hrála s kostkami na koberci. Nos měla červený, vlasy zpocené a přilepené na čele, ale usmívala se. Jako by ten svět byl pořád ještě dobrý a laskavý, i přes horečku a rýmu.
Ta slova mě provázela celý den. „Ty sis ho vybrala sama.“ Když jsem vařila oběd s Adélkou přilepenou na noze. Když jsem se snažila uklidit obývák a ona mi vždycky zničila to, co jsem právě uklidila. Když jsem se po obědě na dvacet minut natáhla, protože jsem měla pocit, že jinak omdlím únavou.
Ten večer, když už Adélka konečně usnula, jsem seděla v kuchyni a četla si zprávy na telefonu. Mezi nimi byla jedna o tom, jak se učitelka pokusila nechat doma živého chlapce, protože byl příliš energický. Článek byl jako rána pěstí do žaludku.
Najednou jsem viděla tu paralelu. Jak rychle soudíme druhé. Jak rychle říkáme ostatním maminkám, jak mají vychovávat své děti. Jak rychle říkáme: „Ty sis to vybrala sama.“
A pak mi došlo, co mi máma vlastně řekla. Neříkala „trp a mlč“. Říkala mi, že to, co cítím, je normální. Že i ona byla unavená, když jsme byli malí. Že i jí někdy docházely síly. Ale že to zvládla. A že to zvládnu i já.
Ten večer jsem jí poslala zprávu: „Díky, mami. Měla jsi pravdu. Vybrala jsem si to sama. A vybrala bych si to znovu.“
Odpověděla skoro okamžitě: „Já vím, holčičko. Proto jsem nikdy nelitovala, že jsem si vybrala tebe.“
A v tu chvíli jsem pochopila něco, co mi dlouho unikalo. Není špatné být unavená. Není špatné občas zavolat a říct: „Je to těžké.“ Ale taky není špatné přijmout, že tohle je život, který jsem si vybrala. Se všemi jeho těžkostmi i radostmi. A že i když jsou dny, kdy si připadám jako ta nejhorší matka na světě, pořád je to cesta, kterou jsem si zvolila. A zítra, až se Adélka probudí a usměje se na mě, budu zase vědět, proč.
