Článek
Pokud máte doma tu čestnou výjimku, která bere housle, flétnu nebo cello jako kamaráda, a dobrovolně se s ním vydává do říše not, pak máte vyhráno.
Ale nejen podle mých zkušeností je takových dětí - zvlášť v prvních ročnících základních uměleckých škol (ZUŠ) - spíš sporadicky. Jak mi jednou prozradila učitelka klavíru, nejprve je výuka hry na nástroj hlavně o trpělivosti a pevných nervech rodičů, jestli se jim podaří své ratolesti dostat k otevření not a cvičení. Talent a píle pak už hrají do karet těm, kteří se naučí pravidelnosti.
Chodit do základních uměleckých škol není všude ve světě běžné. V České republice navštěvuje v bezmála 500 školách hudební, výtvarné, dramatické a taneční obory přes 250.000 dětí. Kromě Slovenska, kde je podobný systém díky časům, kdy jsme byli jedním státem, jsou obvyklejší finančně poměrně nákladné soukromé hodiny, proti kterým jsou naše ZUŠ doslova „za hubičku“.
Mimo jiné i proto se českému systému uměleckého vzdělání rozhodla dělat propagaci světová sopranistka Magdalena Kožená. Vymyslela a se svým týmem každoročně realizuje akci ZUŠ OPEN. Děti vždy na konci školního roku předvádějí na veřejných koncertech a výstavách po celé České republice všechno, co se během uplynulých měsíců naučily.
Teď jsme ale teprve na začátku školního roku, kdy krotit struny, klaviatury nebo plechy bude pro nejednoho žáčka náročný oříšek. Můžete je trochu povzbudit třeba výletem do nedávno otevřeného depozitáře zámku v Telči, kde mají nově vystavenou rekonstruovanou phonolu.
Jde o zařízení z přelomu 19. a 20. století, které se přidávalo ke klasickému klavíru. „Hráč“ usedl k nástroji a šlapáním pedálů (jako u harmonia) rozpohyboval soustavu mechanických „prstů“, které „četly“ z papírové pásky opatřené otvory skladbu a stlačovaly jednotlivé klávesy. Dotyčný musel kromě šlapání sledovat jen značky pro pedál, aby ovládáním malých dřevěných páček dodával skladbě patřičný výraz.
Podle restaurátora Radka Janouška, který si vzal telčský přístroj do parády a díky kterému teď phonola osvěžuje prohlídku telčského zámeckého depozitáře, se pak mohl i naprosto průměrný klavírista cítit minimálně jako absolvent konzervatoře.
Phonoly a pianoly byly postupně během 20. století nahrazeny gramofony a později radiopřijímači. O to vzácnější je, když se s nimi dnes můžeme seznámit a dokonce si je i poslechnout.
