Jak se žije po výkonu trestu: Albert Žirovnický

V potemnělém podkrovním bytě na okraji Prahy Albert vaří dvě kávy. „Nepiju žádnou jinou než, Turka.“ „A to všichni v base pijou Turka?“, ptám se trochu naivně. „Ne. Jsou tam i chlapi, co pijou rozpustný, ale tím se tam nedá moc kšeftovat. U logrovýho kafe můžete klukům třeba za protislužbu dát druhák (opětovně zalitý logr-pozn. red.), nebo si kluci logr nasuší a znovu použijou. Já měl kafe vždycky dost, tak jsem tohle dělat nemusel. Chcete mlíko?“ „Poprosím a děkuji.“ Postaví přede mne velký hrnek se světle hnědou tekutinou a sedne si naproti mně. „No tak můžeme začít. A můžete mi tykat.“

„Vražda, která se stala v Praze, když jsem byl v Třebíči.“

„Ne!“

„Ehm…. Stojící mimo čas?“

„V jeden okamžik se prostě čas zastavil. To, co bylo venku, byla otázka víceméně vzpomínek. Takže se mi pak následně vybavovaly veškeré detaily, i z dětství. Nicméně jako nejlepší příklad je moment ve chvíli, kdy byla návštěva. Na návštěvu někdo přišel, je úplně jedno kdo, já jsem s ním strávil tři hodiny, a protože ten člověk žil venku v jiném čase, tak já jsem vlastně na ty tři hodiny skočil do toho rychlýho plynutí času. Když to skončilo, tak jsem prostě odpad. Takže najednou jsem zase skočil do toho pomalýho vlaku a byl jsem úplně vyšťavenej, byť ta návštěva s tím člověkem byla příjemná. Člověk se na to těšil, ale ten následnej návrat do toho vlastně ničeho, vás strašně vyčerpá. V base se dá všechno očekávat, kromě filcunků (kompletní prohlídka cely - pozn. red.), ty jsou neočekávaný. Všechno člověk ví dopředu. Kdy bude pošta, kdy bude snídaně, kdy se zhasne, kdy bude sčíták (sčítání vězňů-pozn. red.). Všechno je naservírovaný. Prostor pro svoje vlastní přemejšlení, pro svou vlastní práci, si musí člověk najít mimo tyhle momenty té organizace a musí se tomu přizpůsobit a zároveň se musí přizpůsobit i tomu, že když se ocitne na cele jako nováček, tak vlastně tam ty lidi mají zažité rituály. Jestliže nechce mít člověk problém, tak to znamená, že nesmí narušit cizí rituály. Chce-li projít na cele s lidma bez problémů, znamená to, že nejprve se dívá. Sleduje kdy kdo chodí na záchod, kdy kdo vstává, kdy si kdo vaří kafe a najde si časovou díru, do který si udělá ten svůj rituál a tomu všemu přizpůsobí celej den. A teď to jde den po dni. Pořád dokola. Je úplně jedno, co se děje venku. Tam se člověk ocitne mimo čas v tom smyslu, že tam čas neplyne. Tam se odečítá den po dni a vlastně čím dýl je člověk ve vězení, tím víc, když o sebe nepečuje, duševně i tělesně, to znamená nečte, nekomunikuje, necvičí, skončí po třech, čtyřech, letech na sto slovech a prakticky je jako živočich. Doslova a do písmene. V tomhle tom je to úplně šílený.“

„Když bych to měl říct upřímně, je strašlivě těžký říct, jak jsem se cítil. Mě pustili z Mírova. Na mě čekal kámoš a když jsem přišel k jeho autu, dal jsem si bágl do kufru, tak jsem stál před otevřenýma dveřma a já jsem prostě v tu chvíli, po těch 18ti letech, nevěděl, jak se do toho auta nasedá. Dává se dopředu zadek, nebo nohy? Zcela automatickej pohyb neexistuje. Člověk si ho musí promítnout, aby se vůbec mohl posadit do auta. Je to prostě absurdita. A pak jsme samozřejmě vyjeli. A já si pamatuju, že jsme vyjeli v devět a já se pak probral kolem poledne, když jsme byli v Olomouci, v OCéčku (obchodní centrum - pozn. red.) a on mi zařizoval, protože to jsem si dal jako základní věc, kterou udělám hned po propuštění, zařizoval, tedy pomáhal mi zařídil datovou schránku. Pak jsme přijeli do Brna, tam se mi stal ten zážitek, který je nepopsatelnej. Prostě, od tý doby nedám dopustit na Plzeň (12° pivo-pozn. red.), protože po 18 letech jsem si dal vychlazenou orosenou Plzeň. A já jsem se jí napil. Velice zhluboka. Mě vybouch v hubě hořkej granát, vyhrkly mi slzy, a od tý doby, jakýkoliv pivo, který není dostatečně hořký, mi nechutná.“

„Ty první dny? Já jsem obcházel lidi a místa, který jsou do určitý míry pro mě důležitý. Navštěvoval jsem lidi, který se mnou komunikovali, když jsem byl tam a v rámci tohodle obcházení jsem prostě měl z těch 18 let v sobě, říkejme tomu genius loci, pocit z nějakého místa, že nějaký místo je nějaký. A já jsem zjišťoval, že přestože mám vzpomínky, přestože ty místa existujou, tak po těch 18-ti letech jsou jiný. Jde tam o takový flashbacky. Já tomu říkám flashbacky. Třeba je to něco jinýho, nevím. Žil jsem ze vzpomínek, znal jsem ta místa do detailu a ten flashback je taková věc, že sedíte, díváte se a najednou se vám, přesně jako v těch seriálech, promítne… Z barevnýho filmu se stane černobílej a vy vidíte, co se stalo před těma 18ti lety, ale ten problém je v tom, že je jiný pohyb lidí, jiným tempem, než to bylo. Je jiný pohyb aut, protože auta jezděj jinak, nevysvětlitelno jak, prostě silnice jsou jinak organizovaný a já jsem vnímal ten rozdíl těch 18ti let přímo live zevnitř. Jsem seděl, teď jsem cejtil, že jsem pořád, jako před 18ti lety, na tom samém místě, ale už jsem jinde. A to je prakticky nepřenositelnej zážitek.“

„Ano. Velice intenzivně jsem to vnímal. Jako příklad rozdílnýho přístupu jsem vždycky uváděl první den po propuštění. Šel jsem se prostě projít. Byl leden, sněžilo a já se procházel až jsem skončil v KFC a říkám, dám si křidýlka a jako příklad takové té bezzubosti jde uvést toto. Dají vám tam prázdný kelímek, každý dneska ví, že když dostanete v KFC bezednej kelímek, tak si můžete natočit pití kolik chcete, já to nevěděl. Takže jsem tam seděl s prázdným kelímkem a čekal jsem na dalšího zákazníka, abych zjistil, co s ním mám dělat. Až pak jsem pochopil, co znamená bezedný kelímek. Protože pro mě, kelímek, který má dno, není bezedný, ale prázdný, že jo? (smích)“

„Hm…. Nepříjemný okamžik?“

„Já musím říct, že jsem se do konfliktu nedostal. Já se držel zuby nehty. Ale dostal jsem se do problému v okamžiku, kdy jsem chtěl vyřešit úplně všechno hned. Měl jsem nějakou představu, jak se věci budou vyřizovat a ono to tak nejde. Úřady nefungujou tak, jak bych si představoval, prostě nejde to tak. Já jsem neměl konflikt, ale dovedu si představit řadu situací, kdy vlastně člověk má v sobě takovou tu zlost. Zlost na to, že někdo na chodníku nečumí na cestu, protože čumí do telefonu. Mě to vadilo, protože jsem to neznal. Dneska to dělají všichni. Všichni koukají do telefonu, nekoukají kolem sebe a vrážejí při tom do lidí. Když do mě první den vrazil už třetí člověk, tak jsem se prostě těm lidem přestal omlouvat, protože mi přišlo hloupý se omlouvat někomu, kdo do mě vrazí, protože čumí do telefonu.“

„Mám do dneška dluhy. Absurdně mám dluhy, které by, dle mého, prakticky neměly existovat, protože to jsou dluhy od státu, které mi zůstaly, protože jsem se snažil prostřednictvím obnovy řízení otevřít svojí kauzu. To jsou náklady za advokáta, poplatky za soudní řízení a tak podobně. Všechno to jsou totiž ve skutečnosti daně. Takže jsem se šel v první řadě zapsat na Úřad práce, protože jsem si říkal, že nechci, aby mi vznikl dluh na sociálním a zdravotním. Tam jsem jim řekl, že nechci žádnou podporu (dodnes podporu nepobírá - pozn. red.), protože já jsem měl to štěstí, že jsem měl nějaké peníze vysouzené.“

„Ne, já jsem z minusu úplně nezačínal. Zcela neskrývaně. Ano, peníze byly. Měl jsem je schovaný právě proto, aby mi je exekutor nevzal, protože kdyby mi ty peníze vzal, tak bych neměl nic a potýkal bych se s mnohem většími problémy. Protože, když bych ten dluh zaplatit, tak bych neměl ani na oblečení nebo jídlo. A ty peníze co jsem měl, jsem nerozfrcal. Ty jsem prostě používal proto, abych přežil. Ono se to nezdá a člověk si to ani neuvědomuje, ale to jsou drobnosti jako třeba slipy, holení, ponožky…. Tisíce malých položek a ono se to nastřádá.“

„Ukojit hlad. Máte hlad po dobrým jídle, po společnosti ženský, po zábavě, kde si vás nikdo nevšímá, kde jste součástí zábavy a nikdo si vás nevšímá.“

„Nijak nebo negativně. Nejste pro nikoho důležitej. Jakoby říkali, ty seš šedivej. Ve mně je hněv, ohromný hněv, i po tolika letech, protože já to svoje uvěznění vnímal jako velikou křivdu. Je tam obrovský hněv na to, že ta společnost do určitý míry působí pokrytecky, že vlastně nechtěj vidět, že věci nefungujou. Lidi to vlastně nezajímá. Oni se na vás dívají jako na exotický zvířátko. Po pěti minutách je přestanete bavit a nechtěj o tom poslouchat. Nechtěj to všechno číst.“

„To, že tu nefunguje právo a vězeňský systém. To že se do kriminálu může dostat kdokoliv, třeba i za vraždu, a je úplně jedno, že máte na dobu vraždy alibi.“

„Protože celá společnost má zodpovědnost. Má zodpovědnost za to, co se v týhle zemi děje. Lidé raději budou žít v iluzi, že tu všechno funguje, protože kdyby přiznali, že tu právo a justice nefunguje, měli by oprávněný důvod k obavám. Lidi se schovávají před tím, aby si připustili, že se tady děje bezpráví. V každém člověku, i ve mně, je pocit zodpovědnosti za společnost. Jenže, já se stydím za celou tuto společnost, protože, ať je to zprava nebo zleva, všichni popírají to, co jsem 18 let zažíval. Všichni o tom píšou pohádky.“

„Ten problém je asi složitější, protože já osobně jsem se s předsudkem otevřeně řečeným do očí nesetkal. Spíš jsem se potkal s částí lidí, kteří mi řekli na rovinu: „Hele v pohodě, ale nechci si s tebou povídat.“ Já jsem se tím, že jsem odsouzený vrah, nikdy netajil, protože jsem přesvědčen, že by lidi měli vědět s kým u toho stolu sedí. Někteří si dokonce mysleli, že to není pravda.“

„Samozřejmě, že mají, ale ta cesta na svobodě je horší, jak ten kriminál. Tím že máte možnost se svobodně rozhodnout, máte kolem sebe strašně moc lákadel a nemáte řád. Tak jste jak hopík, kterým někdo třískne o zem a on prostě skáče.“

„Zase použiju příklad. Nejlepší „sociální pracovník“ pro kluky z basy je dealer drog. Chlap, kterého propustí z basy si má najít práci, bydlení. Pracovat a nezlobit. Jenže žádný z těch chlapů to nechce.“

„Ne hned po propuštění. Primárně, a teď budu velmi upřímný, primárně se ten chlap chce dobře najít, oblíct se, zasouložit, nejlépe několikrát, třeba se i opít. Teprve poté, co ukojí tenhle hlad po věcech, co mu byly léta zapovězeny, začne přemýšlet nad tím, že by měl mít taky kde bydlet, že by měl tedy asi začít chodit do práce. Já měl štěstí, že jsem měl do začátku nějakou tu bankovku a zázemí u rodiny, ale většina propuštěných chlapů to nemá. Na sociálce dostane pětistovku s tím, že si má vyplnit dotazníky a za měsíc možná dostane dva tisíce. Co si budeme povídat. Dneska se za pět set korun ani nenajíte. Když máte kontakty a jakože my (bývalí vězni - pozn. red.) ty kontakty máme, tak si najdete dealera drog, dostanete od něj pět dávek, šestou pro vás a když drogy neberete, tak si tu šestou prodáte pro sebe. Takhle se u něj otočíte pětkrát a vyděláte si za den pět, šest, tisíc a můžete si je jít rozfrcat, ale už se zase pohybujete jednou nohou v kriminále.“

„Základ je ten, aby existovala možnost očisty svýho zázemí. Většina chlapů přijde do vězení a mají randál dluhů a mají před sebou čas. Není cílem každého vězně pracovat a řešit špínu, co nadělal venku. Cílem každého vězně je najít způsob, jak si trest zkrátit. Dokážu si představit bodový systém, který by vězňům umožnil si trest zkrátit, třeba tím že chodí do práce a řádně platí dluhy. Jenže to by musel stát k vězňům přistupovat jako ke klasickým zaměstnancům a ne jako k otrokům.“

„Ne. Já jsem neovládal počítače. Neovládal jsem technologie. Ty technologie poskočily nehorázným způsobem a na tom mě zpětně vždycky nejvíc štvalo, že jsem na výstupce (předvýstupní oddělení - pozn. red.) byl padesát metrů od počítačové učebny, kde jsem se všechny tyhle věci mohl naučit, oni mě tam nikdy nevzali, přestože jsem se tam hlásil. Komunikace, používání slov v rámci těchto nových technologií neodpovídá tomu, co si pod tím člověk představí, když to nezná. Lidi okolo vás se vám to zpětně snaží vysvětlit, ale i pro ty lidi je to automat. Oni dělají ty věci automaticky a nedokáží pochopit, že když to někdo vůbec neovládá, tak pohyb rukou po dotykovém displeji je prostě pro mě něco, co neznám.“

„Být na sebe přísnější v každém rozhodnutí, které se chystají učinit, než jak na ně byl přísný režim ve vězení. Vím, že to je těžký, ale cokoliv jinýho je cesta zpátky, tedy do pekla.“