Článek
„Chybí ti rodina, chybí ti ti nejbližší. Starý muklové říkali, první dvoje Vánoce jsou nejhorší. Pak si tak nějak zvykneš.“
Je páteční večer. Něco málo po 20. hodině. Displej mého mobilního telefonu se rozsvítí a signalizuje mi, že se se mnou někdo chce spojit. Někdo, kdo žije v Německu. Nejsem překvapená. Vím, kdo mi volá. Další muž po výkonu trestu, který se nebojí sdílet veřejně svůj příběh.
Za co jsi byl ve vězení a jak dlouho trval tvůj trest?
„No, seděl jsem… Dostal jsem vlastně 96 měsíců. To máš 8 let, že jo. Vlastně na začátku mě soudili za vraždu s tím, že jsme v tom byli tři. Já, můj kámoš a moje nevlastní ségra. Ale pak, jak postupovaly soudní jednání, posuzovaly se důkazy a vyslýchali se svědci, mi soudce rozsudek změnil na omezování osobní svobody se smrtí, ale ještě jsem tam měl nějakou krádež nebo něco. Dal mi to vlastně úhrnem a byl to paragraf 3 až 10 a vlastně jsem dostal trest v tý horní polovině trestní sazby. Státní zástupkyně, tehdy sedmdesátiletá paní mi navrhovala 17 let, ale já jsem měl štěstí, že jsem dostal fajn soudce.“
A jak se to vlastně celé seběhlo?
„U soudu vyšlo najevo, že si nás s kamarádem moje nevlastní sestra objednala na to, abychom postrašili jednoho Němce, který jí měl údajně obtěžovat. My s kámošem jsme měli za úkol toho chlapa jen přepadnout, svázat v garáži. Tady uznávám, že jsem na tom měl větší podíl já. Bylo tam i nějaký to fyzický napadení a dali jsme mu přes hlavu jutovej pytel, takový ten na brambory, který je sám o sobě prodyšnej. Dodnes tvrdím, že jsem do něj ještě udělal otvory na pusu. No a takhle jsme ho v tý garáži nechali. Od ségry jsme pak dostali asi 20 000 Kč. Domluva byla, že se tam pak do tý garáže vrátí, s kamarádkou si to s ním vyřídí a pustí ho. Dál jsem to neřešil. Pak jsem ségru potkal asi po třech týdnech a ona mi řekla, že ten chlap v tý garáži pořád leží, že je mrtvej, a že už to pěkně zapáchá a že je tam ještě pořád zaparkovaný auto. Tak jsem vzal toho svýho kámoše, ještě jednoho kluka a odvezli to auto. Tělo jsme tam nechali, protože my vůbec nevěděli, co s ním máme dělat. To se ti totiž do hlavy navalí tolik myšlenek, že fakt nevíš, co máš v tu chvíli dělat. Auto jsme teda schovali a pak jen čekali, kdy to praskne. Uběhl tejden nebo čtrnáct dní a já pomalu ani nespal. Víš, to totiž pořád jen přemýšlíš nad tím, kdy to praskne, kdy si pro tebe přijdou a co za průser z toho bude. Ve výsledku, když mě sebrali, tak se mi vlastně ulevilo. Byl jsem vlastně rád, že už je to venku, protože jsem se vlastně pořád koukal přes rameno, pořádně nespal. Pořád jsem pendloval z jednoho města do druhýho. Zjišťoval si informace a tak. Nevíš kdy to přijde.“
Jak přišli na to, že jsi to byl ty?
„Hele, já to do dneška přesně nevím. Doneslo se ke mně, že to šla na policajty nahlásit ségra a celý se to snažila hodit na mě. Když jsme pak byli na vazbě, tak se chtěla domluvit i s mým komplicem. Slibovala mu. Chtěla soud přesvědčit o tom, že jsem byl já iniciátorem celé té akce, že když bude svědčit proti mně, tak spolu budou žít a takovýhle. Ale udělala chybu. Ona mu poslala přes kuchaře (vězeň, který vydává jídlo uvězněným pozn. red.) moták (malý proužek papíru se vzkazem pozn. red.), ale dozorci ho vyhmátli, a to byl vlastně stěžejní důkaz u soudu. Přečetlo se to tam a tím se vlastně utopila sama. Takže nebejt toho motáku, tak nevím. Možná bych dopadl ještě hůř, než jsem dopadl. Možná bych nakonec fakt seděl za vraždu. Takhle jsme teda dostali tu omezovačku (omezování osobní svobody pozn. red.). Já dostal osm let a komplic 6 let. Ségře zůstala vražda, kdy dostala 13 let.“
Jak bys popsal život ve vězení?
„Ty vogo! No, to je dobrá otázka. Každopádně jsem byl rád, když jsem se dostal do práce. Byl jsem částečně soběstačnej. Ale i tak je to tam těžký. Chybí ti rodina, chybí ti ti nejbližší. Starý muklové říkali, první dvoje Vánoce jsou nejhorší. Pak si tak nějak zvykneš. Já teda spíš říkám, musíš se přizpůsobit, ne zvyknout a jet si prostě to svoje. Jako je to tam těžký. Co si budeme povídat. Když máš na patře sto lidí, tak tam máš sto povah. Člověk se časem obrní. Každou noc usínáš s myšlenkami na to, co doma, co máma? Každej dopis nebo návštěva pro tebe je, jako kdybys vykopala diamant. Já byl prvotrest (prvotrestaný pozn. red.). Nevěděl jsem, do čeho jdu. Začátky byly hrozně těžký. Už ten nástupák. Já byl strašně rozklepanej. Já sice nebyl žádný vořezávátko, ale nevíš, co tě čeká. Ze začátku se k tobě chovaj jako ke kamarádovi, ale pak zjistíš, že tě třeba chtěli jen obrat nebo tě pomlouvaj nebo na tebe jedou intriky. V kriminálu musíš bejt pořád v pozoru. Tam ti každej závidí i ten prd u zadku.“
Co ti vlastně vězení dalo?
„Hele, v Česku je ten systém strašně špatně nastavenej. Vazba, tam jsi vlastně jako obviněná, že jo? To ještě asi jde, ale ten výkon. Jak se za tebou zavřou vrata, tak jsi jen číslo. Nikdo se o tebe dál nezajímá. Zdravotní péče tam je katastrofa. Jako k čemu ti je, když přijdeš nemocná k doktorovi s horečkou a on ti řekne, že ti léky může dát až za tejden, a když nemáš peníze na zdravotním kontě, tak ti je nedá vůbec? Já měl třeba štěstí, protože můj zdravotní stav byl dobrej, ale zažil jsem tam chlapy, co na tom byli daleko hůř. Nikdo s tebou nepracuje. Buď jsi na cimře, na chodbě, na kulturce nebo v práci. Vychovatel si tě zavolá jednou za tři měsíce, abys podepsala pochvaly, a to je celý. A nijak tě nepřipravujou, an když se ti blíží konec trestu. Ono se to nezdá, ale za těch osm let se venku změní skoro všechno. Já třeba šel po čtyřech letech na podmínku. Dostal jsem čtyři roky s podmínkou na sedm. To vlastně znamená, že sedm let nesmíš nic provést. Já tu podmínku fakt dodržoval. Našel jsem si práci a tak. Měl jsem rok po skončení podmínky a zapomněl jsem vrátit motorovou pilu. Její hodnota byla asi 600 Korun. Dali mi zpronevěru za tři měsíce a proměnili mi podmínku. Tak jsem seděl další čtyři roky a tři měsíce.“
Počkej? To tě za 600 Kč zase zavřeli?
„No jo. Rok po skončení podmínky. Na Borech mi vysvětlili, že ještě rok po skončení podmínky tohle soud udělat může. Takže, já si nejdřív odseděl tři měsíce za tu pilu, byl jsem tejden doma a pak mi přišel nástup trestu na čtyři roky.“
Podle výroční zprávy Vězeňské služby daňové poplatníky jeden den vězně stojí 1500 Kč. To tedy znamená, že tvoje zpronevěra 600 Kč stála daňové poplatníky 2 214 000 Kč?
„Jo a pozor. Já měl peněžitej trest asi 40 tisíc, které jsem teda splácel. Ale jednou jsem se kvůli Covidu opozdil a měl jsem deset dní na to sehnat 20 tisíc, jinak by mě zavřeli na 190 dní, to máš dalších 285 000 Kč pro Vězeňskou službu.“
Kdy tě tedy propustili?
„Výstup jsem měl v roce 2015.“
Vězeňská služba tvrdí, že jsou vězni na život ve společnosti ve vězení dostatečně připravováni. Co si o tom myslíš ty?
„Hele, teď trochu nadsázky. Kdybych stál vedle člověka, který by ti tohle tvrdil, tak by dostal takovou facku, že by měl tejden červenou tvář za takovou lež. Ale teď vážně. Já prakticky celý výkon trestu pracoval, ale almužna za tu práci byla tak malá, že jsem si za ty roky našetřil na život po výkonu trestu nějakých 2220 Kč a pustili mě s tím, že mám zadarmo jízdenku domů. Tři dny před výstupem za mnou přišla sociální pracovnice a dotazovala se, jestli mám kam jít. Když jsem se jí ptal, jaké jsou varianty, kdybych neměl, prohlásila, že dostanu to, co jsem si našetřil, a že určitě někde najdu nějakou ubytovnu. Dostal jsem kontakt na kurátora. A to bylo celý. Zajdeš si tedy ke kurátorovi. Ten na tebe kouká, jako bys ho vytrhla z vědeckého bádání. Dá ti seznam ubytoven, tisícovku a na shledanou. Takže vlastně absolutně žádá příprava. Ani na předvýstupce (předvýstupní oddělení pozn. red.). Ta je vlastně o tom, že máš dřevěnou postel a skříň místo kovový. Jsi na pokoji po dvou a máš možnost si nakoupit, když máš za co, a sem tam si něco uvařit. No a to je vlastně celý.“
Jaký byl tvůj první den na svobodě?
„Je to zajímavý, ale když prolezeš tou bránou, tak vlastně dejcháš úplně jinej vzduch. Prostě ten vzduch, kterej si dejchala vevnitř, je úplně jinej než ten venku. První dny jsem byl taky takovej vyplašenej. Dost jsem se stranil lidí. Snažil jsem být mimo davy. Ve vlaku jsem hledal to nejzapadlejší místo. Nechtěl jsem mít okolo sebe moc lidí. Strašně jsem se těšil domů. Měl jsem radost, že je všechny uvidím, ale taky jsem se bál. Jak mě vezmou a vezmou mě vůbec? Nevyhodí mě? Nakonec jsme si domluvili pravidla a mohl jsem tam začít. První tejden jsem byl zalezlej jen doma. Naši mají dům a uvolnili mi pokoj v podkroví. Vylezl jsem z něj jen na jídlo, nebo když jsem musel na úřady. Dokonce i s našima jsem prohodil jen pár slov. Jenže máma měla strach. Bála se, že jsem nějakej divnej. Já jim vysvětloval, že se potřebuju jen aklimatizovat. Pak jsem občas vypadl třeba s klukama ven. Bála se, že zase bude průser, a tak na mě čekala třeba do půlnoci nebo do jedný. Nakonec jsem si řekl, že to takhle dál nejde a že se od nich budu muset odtrhnou. Nechtěl jsem ničit mamku. Měla to prostě v sobě moc zažitý.“
Co ti vězení dalo?
„Víš co? V tý base, jak si na ty lidi tam dáváš majzla, tak ona ti ta basa dá docela dobrej odhad na lidi. Je to blbý, když to tak řeknu, ale já jsem docela rád, že to mám. Dokážeš odhadnout lidi už jen podle řeči, nebo chování těla. Najednou víš, na koho si dát majzla. Strašně moc ti ale ta basa za to vezme. To je bez debat. Odnaučit jsem se musel to, že jsem si ty lidi držel od sebe. Zbytečně jsem si třeba držel od těla i lidi, co to se mnou mysleli dobře a chtěli mi pomoct.“
Čím si myslíš, že to je? Proč si začneš od sebe držet lidi?
„Já si myslím, že to tím, jak seš tam delší dobu a co si budeme povídat, z devadesáti lidí, je tam tak pět dobrej kluků, s kterýma tam tak nějak můžeš komunikovat. Ty ostatní se tě buď podělaj nebo tě okradou. Nebo na tebe zkouší tahy. Myslím si, že je to tím. Když jsi delší čas mezi lidma, kteří se tě snaží obírat nebo tě obelstít, tak tím prostě nasákneš a potom vylezeš ven a máš to prostě v sobě.“
Co bylo to první, co jsi řešil po výkonu trestu?
„První co bylo, tak jsem měl strach, co bude doma. Měl jsem strach, jak to zvládnu. Jestli neudělám zase nějakej průser. Práci jsem měl přes tátu. Já začínal v lese. Odklízel jsem dřevo. Pak jsem šel makat pod pracovní agenturu, pod kterou jsem vlezl do fabriky. Pak jsem se dostal i k sekuritce (bezpečnostní agentura pozn. red.). No a pak jsem se tak nějak plácal po fabrikách a ubytovnách. A pak jsem potkal svou současnou manželku. Ta už měla tři děti a já jsem se stal vlastně tátou. Rozhodli jsme se teda zkusit štěstí v Německu, což vlastně pro nás byla záchrana. Jako, co si budeme povídat. V Česku je těžký pro bývalýho basmana najít práci. Ono je to mnohdy těžký i třeba pro lidi, co nikdy neseděli. A dneska mám stabilní práci a žiju, no. Do Německa jsem odjel i proto, že lidi v Česku na tebe koukaj skrz prsty. To bylo furt vrah, vrah, vrah. On zabil. Nikdo nevěděl celou pravdu. Nezajímalo je vlastně, jak to doopravdy bylo. A abych běhal s rozsudkem, abych každýmu něco dokazoval, to se mi fakt jako nechtělo. Jako beru. Člověk udělá průser. Odsedí si to. Už jednou potrestaný byl, tak proč ho trestat dál? No nevím no.“
S jakými největšími problémy jsi se po výkonu trestu potýkal?
„Hele, já se potkával s blbcema, co chtěli zkoušet, jestli jsem pořád takovej, jakej jsem býval. Já byl takový kluk ulice. Já se snažil být v klidu, ale párkrát jsem to neustál. Ale pak jsem si řekl, na co já se tu budu crcat s blbama. Už mi není dvacet a dá se říct, že i ten rozum mi v tý base do hlavy dotek.“
Myslíš si, že dává společnost vězňům dostatečný prostor pro to, aby se do společnosti adekvátně zařadili?
„Hele, vůbec. Lidí, jako jsi ty nebo Albert, je strašně málo. Když si jdeš žádat o práci, tak v 90 % po tobě chtějí výpis trestů. Když jim to dáš, tak tě odmítnou. Pokud se nezmění přístup k vězňům a vězeňský systém, tak to pro ty kluky bude těžký a budou se pořád vracet do kriminálu. Zvlášť pro ty, co nemají o koho se opřít. Když tě pustí z basy, tak jsi prostě na dně, a když nemáš oporu v tom se z toho dna odrazit, tak pak nevím, co po nich kdo vlastně chce.“
Co bys ty poradil klukům po výkonu trestu?
„Prostě zatněte zuby. Nezdary překousněte a vyhýbejte se blbcům, co vás soudí.“
