Stanfordský vězeňský experiment. Víte, na co poukazuje?

Nedělám si iluze, že o Stanfordském sociálním experimentu je ve společnosti široké povědomí, tak vás s ním ve stručnosti seznámím. Myslím si totiž, že jeho závěry by se daly efektivně v budoucnu využít při vytváření neformového programu našeho dnes nefunkčního vězeňského systému, který je navíc i neúnosně drahý, neboť v době, kdy státní dluh činí přes 3 biliony korun, se vězeňský systém každý rok dotuje částkou přesahující 12 miliard.

Na myšlenku vzít 24 studentů, rozdělit je na dvě skupiny, určit jim role vězňů vs. dozorců a sledovat vývoj jejich chování, přišel v roce 1971 jistý americký psycholog Philip George Zimbardo. Chtěl dokázat, že váleční zločinci, kteří se během výkonu své služby za druhé světové války v koncentračních táborech dopouštěli nelidského zacházení na lidech v nich uvězněných, nutně nemuseli do výkonu svého tehdejšího zaměstnání nastupovat se sadistickými sklony, ale jejich lidská povaha byla potlačena přidělenou rolí.

Zimbardo si pro svůj experiment vybral záměrně psychicky stabilní, nekonfliktní studenty s vyrovnanou a přátelskou povahou. Na vězně a dozorce byli dobrovolníci rozděleni náhodně. Samotného experimentu se mělo ze začátku zúčasnit pouze 18 studentů s tím, že ostatní měli zůstat jako náhradníci. V roli ředitele věznice byl sám Philip Zimbardo a v pozici hlavního dozorce byl David Jaffe.

Vězni museli být ticho v době odpočinku, po zhasnutí světel, v průběhu jídla a vždy, když je dozorci převáděli. Museli se hlásit čísly, museli dozorce oslovovat „pane nápravný důstojníku“, jakékoliv jejich pochybení mohlo být trestáno tak, jak „nápravný důstojník“ uznal za vhodné a samozřejmě měli povinnost nosit vězeňskou uniformu. Za špatný stav ustrojení do uniformy či uniformy samotné mohli být vězni trestáni tak, jak „nápravný důstojník“ uznal za vhodné.

Pravidla pro dozorce byly o poznání jednodušší. Jejich úkolem bylo dohlédnout na to, že vězni dodržují určená pravidla, za přečiny proti nim je směli potrestat, avšak nesměli použít násilí.

Nutno dodat, že všichni účastníci nebyli soudně trestáni a jednalo se skutečně pouze o experiment. Všichni účastníci tak měli povědomí o tom, že nikdo z nich nic špatného v minulosti neudělal, „vězni“ jsou slušní lidé bez trestní minulosti a za svou účast dostali dokonce zaplaceno. Věděli dokonce i o tom, že celý experiment bude trvat pouze 14 dní, přesto všechno musel být předčasně ukončen, jelikož se „dozorci“ začali k vězňům chovat nelidsky, týrali je, šikanovali a dokonce došlo i na fyzické násilí. Pouhých šest dnů stačilo účastníkům experimentu v roli dozorců k tomu, aby začali účastníky experimentu v roli „vězňů“ tyranizovat.

Obecný závěr studie byl poměrně silně kritizován, neboť se dotýkal problematiky válečných zločinců a jejich přečinům proti lidskosti. Zimbardo tímto experimentem chtěl dokázat, že se těchto zločinů nedopouštěli lidské zrůdy, ale obyčejní lidé. Za tento experiment Philip George Zimbardo získal cenu Nadace Vize 97, kterou založil prezident Václav Havel se svou manželkou Dagmar Havlovou a předání této ceny doprovázelo české vydání knihy Moc a zlo.

Já závěry z tohoto experimentu toužím aplikovat do našeho vězeňského systému, neboť naše vězeňská služba a vězni mají úplně stejně stanovená pravidla, jako měli dobrovolníci na Stanfordském vězeňském experimentu a bylo by pošetilé tvrdit, že pokud se nechají svou nabytou mocí ke zlu zlákat lidé, kteří vědí, že jejich „vězni“ jsou všichni do jednoho nevinní, skutečné bachaře by ani ve snu nenapadlo se sadisticky, podle a nelidsky chovat ke skutečným odsouzeným. Ostatně o jejich přinejmenším nevhodném chování v minulosti již několikrát informovala média. Do dnes však nikdo tento problém aktivně neřešil. Trestem pro vězně má být to, že mu byla odepřena svoboda, nikoliv jeho lidská práva. Navíc, jak chcete člověka motivovat k tomu, aby se choval slušně a zákoně, když na něm samotném pácháte bezpráví a tyranii?