Článek
Někde se mezi námi rozšířila podivná představa, že člověk má odcházet z tohohle světa v takovém stavu, jako by jeho tělo bylo spotřební materiál. Jako by ideální konec vypadal tak, že stojíš na prahu hrobu a sotva držíš pohromadě — hlavně že to byla „jízda“. Jenže čím víc tenhle koncept sleduju, tím víc si říkám, jestli to náhodou není jen elegantně zabalená hloupost, kterou jsme si začali předávat jako životní moudro.
Zdá se, že dnešní doba slaví rozbitost jako důkaz odvahy. Kdo je unavenej, zničenej, přetíženej, kdo sotva chodí a vše bolí — ten přece žil naplno, ne? Ale co když to není známka odvahy, jen důkaz špatných rozhodnutí? Co když jsme si spletli „užít si život“ s „zničit se co nejrychleji“?
Já osobně se tomu kultu sebezničení nikdy moc nepřiblížil. Vyhýbal jsem se extrémním sportům — a nejen proto, že mě neláká lámat si ruce, záda nebo páteř. Spíš mě vždycky iritovalo, že za jednu špatnou volbu jednotlivce pak platíme všichni: vrtulník, zásahovka, operace, rehabilitace… a účet jde komu? Vám, mně, všem, kdo právě čtou tenhle text.
Možná je čas se zeptat jinak:
Neměli bychom místo heroického rozbíjení sebe sama spíš řešit, jestli budeme ve čtyřiceti, padesáti nebo sedmdesáti vůbec schopni žít život, který chceme?
Protože tělo není dekorace ani trofej. Je to jediný dopravní prostředek, ve kterém musíme dojet celý život — a ne každému se poštěstí, že mu v půlce nezačne odpadávat karoserie.
Když se rozhlédnu kolem sebe, mám občas pocit, že většina lidí žije ve zvláštní iluzi: jejich tělo je nezničitelné, samoopravné a ideálně ještě bezúdržbové. Stejně jako když si někdo půjčí auto z rent-a-car a je mu jedno, jestli ho vrátí odřené, přetopené nebo se žhavenou kontrolkou motoru. Jenže rozdíl je jednoduchý — auto vyměníš, tělo ne.
Vidím dvacátníky, kteří se smějí myšlence prevence. Třicátníky, co se diví, že mají bolest zad, tlak jak jejich máma a žaludek ve stavu po výbuchu. Čtyřicátníky, kteří začínají chápat, že to nebyl ‚blbej týden“, ale životní styl, který jim pomalu posílá faktury s datem splatnosti „hned“.
A víš co je na tom nejšílenější?
Lidi si myslí, že to všechno projde bez následků. Že tělo vždycky odpustí, protože „tak to dělali všichni“. Jako kdyby biologie fungovala na principu demokratického hlasování.
Možná i proto mě vždycky vytáčí, když někdo říká, že prevence je zbytečná. Že k doktorovi se chodí až tehdy, když tělo brečí bolestí. Jako kdyby kontrolka oleje byla jen „doporučení“, ne varování, že motor za chvíli klekne.
Já to mám naopak.
Pravidelně chodím cvičit — ne proto, abych si zvyšoval ego nebo honil PR rekordy, ale proto, abych vůbec mohl žít normální život. Snažím se nejíst jako popelnice, nepřežírat se, nepít každou stresovou situaci. Ne proto, že bych se bál smrti, ale protože nechci přežívat v těle, které se rozpadá rychleji než moje trpělivost.
A když někdo říká, že je lepší „užít si život“ než řešit zdraví, většinou tím myslí jen to, že si nechce přiznat vlastní pohodlnost. Ale pohodlnost ještě nikdy nikoho nezachránila — jen mu připravila rychlejší cestu k problémům, které už nepůjde vzít zpět.
Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak se z nebezpečí stal statusový symbol. Někteří lidé potřebují neustále dokazovat, že mají „koule“, a tak hledají hranici, kde končí rozum a začíná čistá stupidity show. Stačí otevřít sociální sítě: skoky do prázdna, lezení po železných konstrukcích, jízda po útesu na kole s 20 cm rezervy. A pod tím komentáře: „Respekt, brácho!“
Respekt? A za co přesně?
A teď pozor — do tohohle cirkusu ještě aktivně lijí benzin firmy, které by se už jen svou existencí měly držet hodně při zemi. Vem si Red Bull. Značka, která vyrábí energetické nápoje, začala působit dojmem, že je hlavní strážkyní lidského zdraví a fyzické kondice. Energetický nápoj podporuje sport?
To je stejný vtip, jako kdyby McDonald’s sponzoroval maraton „za zdravější zítřky“.
Red Bull roky pumpuje miliardy do show, která spočívá v tom, že se lidé nechávají vystřelovat z okraje vesmíru nebo skáčou s padákem ze skály, aby to „dobře vypadalo“. A ono to vypadá — to se musí nechat. Jenže celé to vytváří iluzi, že tahle firma je tu proto, aby nás motivovala k pohybu a zdravému životu. Ne, tahle firma je tu proto, aby prodala další plechovku kofeinového roztoku a přidala k tomu příběh „svobody“.
A přesně tohle je problém: my jsme začali zaměňovat marketing za realitu. Adrenalin za kvalitu života. Riziko za odvahu.
Možná jsem staromódní, ale já nepotřebuju sponzora, aby mi vysvětlil, že padákový skok z vrstvy stratosféry má být inspirace. A hlavně nepotřebuju lajky od lidí, jejichž největší životní výkon je prolajkovat tři motivační videa denně. Mně úplně stačí, když mi funguje páteř a nemusím vysvětlovat ortopedovi, proč mám ve čtyřiceti tělo zkušeného kaskadéra.
Když se řekne „nezdravý životní styl“, většina lidí si představí někoho, kdo snídá dvě koblihy a večeří pizzu. Jenže skutečná tragédie dnešní doby nesedí v tom, že si občas dáme něco mastného. Ta tragédie je v rutinních volbách, které děláme denně — automaticky, bez přemýšlení — a postupně z nás vytvářejí chodící sklady zdravotních komplikací.
Jídlo dnes pro většinu lidí není palivo, ale rozptýlení. Tělo nečte složení, tělo čte následky. A ty se neobjeví v reklamě s usměvavým člověkem běhajícím po pláži, ale ve chvíli, když tělo přestane sloužit. Kolik svobody ti zůstane, když se staneš vězněm vlastního zdraví. Je zvláštní, jak snadno dokážeme věnovat dvě hodiny výběru mobilu, ale ne dvacet minut přemýšlení o tom, co strkáme do žaludku.
A pak je tu další kapitola života: pohyb.
Ne, nejde o maratony, crossfity ani výkony pro sociální sítě. Mluvím o základní schopnosti fungovat. O tom, že se dokážeš ohnout, zvednout nákup, projít pět kilometrů bez zadýchání. Lidé si myslí, že to tělo zvládne věčně, ale realita je mnohem jednodušší: svaly, které nepoužíváš, se vypínají.
Já jsem si dávno uvědomil, že cvičení není o kultu těla ani o výkonu. Je to čistě o tom, jestli si jednou budu moci dojít nakoupit bez toho, abych potřeboval pauzu po každé uličce. Nejde o hrdinství — jde o obyčejnou lidskou důstojnost. A je zvláštní, jak moc lidí tuhle jednoduchou věc nevidí.
A lékař? To je pro spoustu lidí skoro sprosté slovo. K doktorovi se nechodí, protože „by něco našel“. Ne, vážně? Jaký je přesně ten plán? Čekat, až se tělo ozve tak hlasitě, že tě umlčí bolestí? Prevence není posedlost. Prevence je způsob, jak se dožít dalších dvaceti let tak, aby sis je vůbec mohl užít.
Jedna věc mi došla až časem: opravdová svoboda nezačíná v bankovním účtu, ale v těle. Můžeš mít skvělou práci, hezký byt, účet plný peněz… a stejně ti to bude k ničemu, pokud se nedokážeš bez bolesti zvednout ze židle. V určitém okamžiku života začneš chápat, že funkční tělo je víc než majetek — je to vstupenka do světa mimo vlastní byt.
Není nic děsivějšího, než když pochopíš, že tě vlastní tělo začíná omezovat. Že plánování dovolené nahrazuje výběr léků. Že výlet, na který ses těšil, se smrskne na procházku kolem domu, protože dál už to fyzicky nejde. A že cokoliv mimo rutinu se najednou mění v risk, který si už nemůžeš dovolit.
Největší paradox?
Spousta lidí tráví život tím, že se snaží být finančně nezávislí, ale tělesně se stávají závislí čím dál víc. Na prášcích, injekcích, doktorech, pomocnících, rodině… a celé to začne velmi nenápadně. Nejprve trochu bolí koleno, potom tě zabolí při chůzi do schodů, najednou si musíš sednout po dvou minutách stání. A z ničeho nic se svět zmenší na pár míst, kam ještě dokážeš dojít.
Já osobně se tohohle scénáře bojím víc než smrti. Nepředstava konce — ale představa, že bych měl ještě dvacet let žít v těle, které už dávno odmítá spolupracovat. Život se totiž může změnit v čekání. Na výsledky testů. Na termín operace. Na chvíli, kdy bolest trochu povolí, aby sis vůbec mohl užít zbytek dne.
A možná právě proto mám jasno: radši budu investovat čas i peníze do toho, aby moje tělo fungovalo, než do věcí, které mi nevrátí ani minutu života. Protože jestli o něco opravdu stojí bojovat, tak o schopnost žít každý den bez toho, aby tvoje tělo bylo tvým největším omezením.
Je zvláštní, jak se všichni soustředíme na to, kolik let se dožijeme, ale málokdo řeší, v jakém stavu ta léta vlastně prožijeme. Všude slyšíš řeči o důchodové reformě, pracovních letech navíc, statistikách dožití… ale nikdo ti neřekne, že posledních dvacet třicet let života může být buď nejlepší období tvé existence — nebo dlouhá, pomalá past, ze které není úniku.
Když pozoruješ starší lidi kolem sebe, není těžké si všimnout rozdílů. Jedni cestují, smějí se, chodí po horách, mají sny, které si pořád plní. A druzí sotva obejdou blok, jejich den začíná polykáním tablet a končí hledáním úlevy v bolesti.
A přitom mezi těmito dvěma světy nevede žádná magická hranice. Jen rozhodnutí — tisíce malých, přehlížených rozhodnutí v mladších letech.
A tady je tvrdá pravda: Mnoho lidí nevstupuje do důchodu. Oni do něj spíš spadnou.
A ten pád bolí, protože najednou zjistíš, jak moc tě tvoje tělo zradilo. Ne ze dne na den, ale pomalu, roky. Jen sis toho nevšímal.
Já se nechci dožít věku, kdy budu mít spoustu času, ale minimum možností. Kdy by mě lákalo jet do hor, ale kolena by mě vysmála. Kdy bych chtěl jít po městě, ale musel bych plánovat, kde si sednu. Kdy bych měl energii jen na to přežít den, ne ho prožít.
A právě proto mi celé to „žít naplno“ v podobě sebedestrukce přijde jako vtip pro masy. Láká to lidi, kteří nepřemýšlejí o tom, že život není sprint mezi dvacátým a čtyřicátým rokem. Je to maraton, který pořád běží — a ve finále záleží víc na tom, co ti zbude, než na tom, čím ses chtěl chlubit ve dvaceti.
Stárnutí není trest. Trestem je stárnout v těle, které jsi roky přehlížel.
A jestli je něco, co mě děsí, tak to není stáří jako takové — ale možnost, že jednoho dne budu mít hlavu plnou plánů a tělo, které mi na ně odvětí jen tichou kapitulací.
Anketa
Zdroje:
