Článek
Osmdesátiletého člověka by většina lidí neposlala řídit autobus, operovat pacienty ani pilotovat letadlo. Ne proto, že by si nevážili stáří. Protože vědí, že věk ovlivňuje výkon.
Přesto existuje jedna práce, kde jako by to neplatilo. Člověk v ní rozhoduje o armádě, ekonomice, bezpečnosti i budoucnosti milionů lidí. A přesto se o jeho věku skoro nesmí mluvit.
Veřejnost přitom vidí výbuchy emocí, impulzivní chování a výroky, které někdy připomínají spíš rozčileného dědu na sociálních sítích než státníka.
Možná je čas položit jednoduchou otázku. Když existuje minimální věk pro nejvyšší funkci, proč neexistuje i maximální?
Když se z prezidenta stane internetový troll
Zkuste si představit obyčejného zaměstnance. Jeden den urazí kolegy. Druhý den obviní všechny kolem ze spiknutí. Třetí den změní názor a tváří se, že nikdy nic takového neřekl. Za jak dlouho by dostal výpověď?
V politice se ale někdy děje pravý opak. Čím absurdnější výrok, tím větší pozornost. Čím větší konflikt, tím více mediálního prostoru. To, co by u běžného člověka vyvolalo obavy, se najednou mění v důkaz síly.
Vzniká tak zvláštní privilegium. Existuje skupina lidí, kterým veřejnost odpustí téměř cokoliv. Překrucování reality, urážky, osobní útoky nebo chování, které by u kohokoliv jiného vyvolalo otázky. Fanoušci si vždy najdou vysvětlení. Média si vždy najdou omluvu. A odpůrci zase nový důvod k nenávisti.
Postupně už nejde o schopnosti. Nejde ani o výsledky. Z člověka se stává značka. Něco mezi celebritou, influencerem a fotbalovým klubem. Lidé přestanou hodnotit jeho chování a začnou bránit svůj tým.
A možná právě tehdy přestává být důležité, zda je kandidát vhodný pro funkci. Důležité je jen to, aby vyhrál nad těmi druhými.
Moc chutná nejvíc těm, kteří ji neumí pustit
V běžném životě existuje okamžik, kdy člověk předává štafetu mladším. Ve firmách odcházejí ředitelé, sportovci končí kariéru, podnikatelé předávají firmy dětem nebo nástupcům. Není to porážka. Je to přirozený konec jedné etapy.
Politika ale funguje jinak. Někteří lidé se moci drží tak dlouho, až začíná působit jako závislost. Už nejde o službu veřejnosti. Už nejde o program. Jde o samotný pocit, že člověk stále stojí na vrcholu a všichni se musí dívat jeho směrem.
Právě proto bývají nejnebezpečnější politici ti, kteří nedokážou odejít. Každá kritika je útok. Každý soupeř nepřítel. Každá prohra podvod. Svět se postupně rozdělí na ty, kteří tleskají, a na ty, kteří překážejí.
A tady možná leží skutečný problém celé debaty. Nejde jen o věk. Jde o otázku, zda by měl mít kdokoliv možnost držet obrovskou moc až do okamžiku, kdy ji z jeho rukou vezme až vlastní tělo.
Protože schopnost získat moc je důležitá. Schopnost vzdát se jí může být ještě důležitější.
Anketa
Mohlo by se vám také líbit:
Zdroje:
