Článek
Nedávno jsem psal o tom, jestli máme jít do hrobu zhuntovaní, a myslel jsem si, že tím jsem si téma lidské smrtelnosti na chvíli odškrtl. Jenže vesmír má smysl pro humor: zatímco my řešíme, jestli má cenu tahat unavené tělo do důchodu, na druhé straně planety běhá chlapík, který tvrdí, že do hrobu nemusíme vůbec.
Jmenuje se Bryan Johnson a už nějakou dobu ho sleduju. Ne proto, že bych mu chtěl fandit, nebo mu naopak přát infarkt během ranní jógy. Fascinuje mě ten kontrast – půlka internetu ho miluje jako proroka dlouhověkosti a druhá ho nemůže vystát, protože jim připomíná, že oni sami neumí odmítnout ani večerní brambůrky.
Jeho heslo zní prostě: Neumírej. Zní to jako věta z levného trička z Aliexpressu, ale on to myslí doslova. Podle něj totiž nejde jen o to jíst zeleninu a chodit dřív spát – to by bylo moc jednoduché. Jeho verze nesmrtelnosti je balíček „lifestyle + biotechnologie + moderní medicína na steroidech“. Kombinace vlastního protokolu, který připomíná trénink astronauta, spolu s rychlým vývojem tisku orgánů, regenerativní medicíny a umělé inteligence, která má jednou řídit tělo lépe než my sami. Neprodává jen myšlenku, že žít správně stačí. On prodává představu, že pokud všechno tohle spojíme, budeme mít šanci smrti utéct.
A proč o něm vlastně píšu? Protože i když se na to spousta lidí dívá skepticky a mávne rukou, že „tohle přece nemůže fungovat“, pořád tu zůstává ten malý červík pochybnosti: co když na něco opravdu přijde? A tak vám nabízím malé mentální cvičení. Představte si, že by tohle všechno skutečně fungovalo. Že byste mohli žít o deset, dvacet nebo třicet let déle. Upřímně — stálo by vám to za takovou námahu?
Kdybyste Bryana potkali před patnácti lety, vůbec by vás nenapadlo, že jednou bude bojovat se smrtí jako marvelovský hrdina bez pláště. Byl to normální kluk z Utahu, který se prokousal z nuly k technologickým miliardám. Založil firmu Braintree, postavil platební systém, koupil Venmo, a když PayPal položil na stůl stovky milionů, většina lidí by si koupila jachtu, tři domy a sbírku aut, které stejně neumí ovládat.
On místo toho začal řešit něco úplně jiného: proč stárneme, jak přesně se rozpadáme a jestli je možné ten proces otočit. Jen si to představte — člověk, který mohl dožít v pohodlném přepychu, se rozhodl stát živou laboratoří. Ne kvůli pozornosti, ale protože uvěřil, že lidské tělo je jen systém, který jde hacknout, když se použijí správná data a dostatečné množství disciplíny. Možná je to odvaha, možná šílenství. Ale málokdo má koule zkusit přepsat samotný manuál k člověku.
Když se podíváte na Bryanův den, máte pocit, že sledujete kombinaci vědecké stanice a luxusního wellness zařízení. Bydlí v domě, který působí spíš jako malá soukromá nemocnice než jako místo k žití. Všude bílé stěny, přístroje, světla, monitory, a místnosti vyhrazené jen k tomu, aby sbíral data o vlastním těle. On sám nechodí do práce, protože práce přestala být něco, kam se dochází — práce je teď on sám.
Každý kout jeho domu je nastavený tak, aby mohl dál testovat, měřit a posouvat svůj „projekt člověk“. Dokonce má i kuchaře, který mu připravuje jídla podle přesného protokolu. A ano, není to jen miska trávy — jakkoli je to všechno extrémně funkční, pořád dbá na to, aby to bylo i chuťově snesitelné. Jeho jídlo nevypadá jako trest, ale jako laboratorně vylepšená verze toho, co by si dal člověk, který se nechce nechat zpomalovat klasikou typu špagety se sýrem.
Celý jeho den funguje jako mechanismus bez jediné náhodné součástky. Spánek, suplementy, cvičení, světlo během dne, teplota v domě, čas jídla, regenerace – všechno má důvod, žádná minuta tam není jen tak. Když sledujete, jak žije, napadne vás jediná věc: tohle není zdravý životní styl. Tohle je profese. A někde mezi těmi grafy, krevními výsledky a tichým domem, kde bzučí monitory, je chlap, který se rozhodl, že jestli existuje šance smrt zpomalit, tak jí půjde naproti s přesností chirurgického robota. A i když to celé působí jako sci-fi experiment, je těžké neobdivovat člověka, který se do takového extrému dokázal ponořit bez toho, aby se cestou vzdal vlastního odhodlání.
Na Bryanovi je fascinující právě to rozdělení lidí. Jedni v něm vidí člověka, který má odvahu jít proti proudu a vzít zdraví do vlastních rukou úplně jiným způsobem, než jsme zvyklí. Líbí se jim, že neprodává iluze typu „stačí myslet pozitivně a vesmír to zařídí“, ale že všechno opírá o měření, data a výsledky. Pro tyhle lidi je inspirací, protože ukazuje, že pokud chcete něco změnit, musíte to začít brát vážně, ne až tehdy, když vám doktor nenápadně naznačí, že by bylo dobré ubrat s gulášem.
Jenže pak je tu druhá skupina, která ho nemůže vystát. Těm připadá jako chlápek, který si postavil vlastní kult těla, prodává drahé suplementy, a jeho svět je tak neskutečně náročný, že působí spíš jako varování než jako motivace. Navíc jeho věta „smrt je volitelná“ zní mnoha lidem jako marketingová zkratka, která využívá naše nejhlubší strachy, místo aby je uklidňovala. A možná na obou stranách něco je. Když vidíte člověka, který se do takového extrému pustí, je těžké necítit lehký obdiv a stejně těžké nezvednout obočí.
Když Bryan mluví o tom, jak přechytračit smrt, nemyslí tím pár vitamínů z lékárny a jedno jablko denně. On vytvořil celý obchod s vlastní verzí dlouhověkosti. V jeho nabídce najdete doplňky výživy, které by se klidně mohly prodávat v lékárně budoucnosti – proteiny, antioxidanty, směsi na podporu energie a regenerace, koktejly na mozek i suplementy na lepší spánek.
Každý z nich má svou roli, svůj příběh a samozřejmě i svou cenu. A ta není úplně lidová. Jeden přípravek vyjde zhruba na patnáct set, jiný na dva a půl tisíce, a jestli byste chtěli kompletní balíček „všechno, co Bryan bere“, připravte si kolem pěti tisíc měsíčně. V tu chvíli si člověk uvědomí, že tohle není výbava pro někoho, kdo řeší akce v supermarketu, ale spíš pro lidi, kteří se o peníze starají jen jednou ročně – při vyplňování daňového přiznání.
A tím to nekončí. Prodává taky hotová jídla podle svého protokolu, doručovaná až domů. Vypadají jako hybrid mezi špičkovým dietním plánem a laboratorní nutriční tabulkou. Jídla jsou přesně navržená, spočítaná a upravená tak, aby tělu dodala to, co on považuje za ideální palivo. A jak asi tušíte, nejde o levnou záležitost. Za jednu porci byste dali tolik, co někdo utratí za oběd v restauraci i s kávou. Celý týdenní plán pak stojí jako menší nákup pro rodinu. A přesto se najdou lidé, kteří si to kupují, protože mají pocit, že tím kupují i kousek jeho „nesmrtelného balíčku“.
Najdeme u něj i aplikaci „Neumírej“, kde místo levelů sbíráte zdravé návyky a výsledky testů. Je to zvláštní směs zdravotní hry, osobního deníku a motivačního systému, který má člověka popostrčit k tomu, aby se staral o sebe lépe než o telefon. A ano, i tahle aplikace má své příplatkové úrovně, protože dobré zdraví je prý investice, nikoliv výdaj.
Možná je to tím, že Bryan dělá nahlas to, o čem většina z nás jen tiše přemýšlí. Ne proto, že bychom chtěli žít navždy, ale protože nikdo nechce sledovat, jak se jeho tělo mění v něco, co už nefunguje tak, jak jsme byli zvyklí. Bryan tuhle obavu jen vzal a vytáhl ji na světlo, oblékl do laboratorního kabátu a udělal z ní projekt s jasnými tabulkami a výsledky.
Fascinuje nás ten kontrast — žijeme v době, kdy lidi mají problém dodržet pitný režim, a přitom někdo na druhé straně planety dělá ze svého těla profesionální experiment. Je to trochu výsměch naší vlastní pohodlnosti a zároveň malý budíček, protože ukazuje, že tahle hra se zdravím má mnohem širší možnosti, než si myslíme. Ať si říká kdo chce co chce, pohled na člověka, který odmítl přiznat stáří jakoukoliv moc, v nás probouzí zvláštní směs závisti, respektu a otázky, jestli jsme sami někdy nebyli až příliš rychlí vzdát boj, který ani pořádně nezačal.
Ať už na Bryana koukáte jako na vizionáře, nebo jako na chlapa, který si postavil nejdražší osobní projekt na planetě, jedno mu nejde upřít: dokázal nás donutit mluvit o věcech, o kterých obvykle mlčíme. Když vidíme, jak někdo investuje energii, disciplínu a peníze do boje se stárnutím, nutí nás to přepočítat vlastní priority. Možná je to inspirace, možná varování. A možná jen zrcadlo, ve kterém se ukazuje, jak moc jsme si zvykli brát své zdraví jako samozřejmost, dokud nám tělo nezačne posílat faktury v podobě únavy, bolesti nebo špatných výsledků z krevních testů.
Bryan je extrém — ale extrémy mají jednu výhodu. Ukazují hranice, o kterých jsme nevěděli, že existují. A tak mi řekněte: kdyby existovala šance žít déle, byli byste ochotni zaplatit tu cenu? Nebo vám přijde, že někdy je největší luxus prostě žít normální život, i když není dokonalý, ale je váš?
Anketa
Zdroje:
