Článek
Na první pohled vypadá koncept „nerůstu“ skvěle. Nadprodukce čehokoli objektivně zatěžuje planetu, kterou asi budeme ještě dlouho potřebovat, tak by možná bylo dobré se k ní chovat ohleduplně.
A zpochybňování myšlenky, že neustálý hospodářský růst je nezbytný pro lidský blahobyt, je taky úplně v pořádku. Nic přece nemůže růst do nebe a nebylo by od věci, kdyby s tím trhy jednou provždy přestaly počítat.
V určitý moment přece není na stagnaci nic špatného, je-li vědomá a neohrožuje vlastní existenci.
Environmentální udržitelnost, sociální spravedlnost, lepší kvalita života… to všechno jsou pojmy, proti nimž nemůže nikdo namítnout vůbec nic.
Jenže „zastánce nerůstu“ je v ostře diskutovaném rozhovoru s Martinem Veselovským – bohužel pro něj – zasadil do kontextu, a tím celý nerůst veřejně popravil.
💬| „V současném ekonomickém systému lidé zakládají firmy proto, aby zbohatli,“ říká Tadeáš Žďárský s tím, že posedlost ziskem je dlouhodobě neudržitelná. „A co třeba ti, kteří nechtějí mít šéfa a chtějí si prostě jen dělat věci po svém,“ kontruje Martin Veselovský v ostré debatě… pic.twitter.com/s2nLT9G3aw
— DVTV (@DVTVcz) June 22, 2023
Ve jménu „ekonomické demokracie“ v DVTV v podstatě vyhlásil válku všem bohatým, kterým by zakázal nakupovat jachty a jimž by jejich vlastní zaměstnanci měli nařizovat, kolik mají čeho vyrábět nebo co mají dělat s nerozděleným ziskem – samozřejmě ho rozdělit mezi všechny, protože přece není jediný důvod, aby si majitel úspěšné a bohaté korporace dělal s penězi, které vydělal, co se mu zlíbí.
Kromě toho kritizuje třeba nákup soukromých médií, investice do reklamy nebo vysokou uhlíkovou stopu, kterou za sebou bohatí – oproti chudým – nechávají. Nepřímo pak i jejich neúměrně vyšší spotřebu, pro kterou sám nevidí žádné opodstatnění. A proto by si přál, aby ve světě „nerůstu“ nezůstával společnostem, respektive jejich majitelům či akcionářům, žádný zisk.
Protože s ním nedělají to, co by s ním chtěl dělat on.
Peníze, které by firmě zbyly, by buď rovnoměrně rozdělil mezi zaměstnance, nebo by o jejich osudu nechal hlasovat. A ideálně bychom se vlastně nebavili o „firmách“, ale o „družstvech“, jejichž právní formu by měly třeba i automobilky.
Když se ho Veselovský ptal, jak se vlastně ten „jeho“ systém liší od komunismu, odpovědět nedokázal, ale v jiné části rozhovoru mimo jiné obdivoval slavné berlínské vyvlastnění čtvrt milionu bytů.
Nemusíte ho poslouchat ani moc důkladně a ani moc dlouho, aby vám brzy došlo, že vlastně ve skutečnosti nemá problém s kapitalistickou orientací na růst, ale s hromaděním majetku v rukách bohatých, jimž by ho chtěl všechen prostě jen sebrat.
A přijde mu to naprosto v pořádku…
Kdyby mu totiž šlo o opravdický „nerůst“, mohl by se zamyslet třeba jen nad finanční motivací akcionářů k udržitelným KPIs, a nemusel by jim hned chtít přerozdělovat majetek.
Svým vystoupením ale bohužel přispěl jen k tomu, že většina z těch, kteří si ještě do středy mysleli, že „nerůst“ je fajn, už o něm nikdy nebudou chtít ani slyšet.
A to není pro nikoho dobře, protože „nerůst“ je fajn. Ale jen pokud se k němu úplně všichni rozhodnou zcela dobrovolně.
