Článek
Většina lidí se asi shodne, že stát je – slušně řečeno – vyžírka. Jako takový ten kamarád, který si na vás vzpomene, jen když něco potřebuje.
Když se doslechne, že jste přišli k penězům nebo alespoň k lístkům na Ligu mistrů, tak je vám kdykoli k dispozici. Ale když něco výjimečně potřebujete vy, tak zrovna nemůže.
Ale na rozdíl od státu ho to alespoň „strašně mrzí“ a příště už mu to „určitě vyjde“.
To stát je ve své pozici daleko arogantnější. Závislejší je na vás sice ještě mnohem víc než ten kamarád, který si Ligu mistrů přinejhorším pustí alespoň v televizi, ale na důležitosti, s jakou sám sebe bere, mu to nic neubírá.
Stát je neefektivní
Když si třeba přes platformu americké soukromé společnosti nakoupíte na americké burze akcie americké firmy a tamnímu akciovému trhu se zadaří, český stát vám zisky zdaní.
Ale když další rok přijdete o třicet procent portfolia, ztrátu vám samozřejmě nekompenzuje. Přijde zase až za rok, když se vám znovu zadaří, ale nemusí to být ani tolik, abyste vymazali loňskou ztrátu.
Podobné je to s nemovitostmi. Bytové domy stát (města) v podstatě nestaví a stavební povolení uděluje tak strašlivě pomalu, že už se o ně developerům ani nechce moc žádat.
Výsledkem je trvalý nedostatek bytů, který šponuje jejich ceny do nebes, takže už na ně běžný smrtelník v podstatě nemá ani šanci dosáhnout. Ale když se mu náhodou – státu navzdory – podaří vyšvihnout, vydělat dost peněz a byt si ze zdaněných peněz pořídit, stát (kraj/obec) každý rok natáhne ruku pro daň z nemovitosti.
Skoro polovinu (44 %) toho, co v práci vyděláte, odevzdáte státu, aby z toho pořídil věci, které vás v podstatě nezajímají. Za jeden průměrný život průměrného člověka s průměrnou mzdou je to v cenách roku 2022 téměř 10 milionů korun.
O tom, kam vaše peníze půjdou, navíc většinou rozhodují lidé, kteří nikdy v životě „na trhu“ žádné peníze nevydělali, celoživotní politici.
Lidé, kterým se tenhle model nelíbí, vymysleli jiný. Možná lepší, možná horší, ale minimálně spravedlivější.
Říkají mu anarchokapitalismus, a i když to zní jako strach z pavouků, je to docela zajímavá myšlenka o tom, jak by vypadala společnost, ve které by umělý státní monopol nahradil volný trh.
Lidé žijící v anarchokapitalismu by nemuseli nikomu povinně odvádět daně, ze kterých by dotyčný platil neefektivní státní aparát, otrávené úředníky, zastaralé školy s bídnými učitelskými platy, policii, hasiče a soudce.
Půvabná myšlenka, nebo blbost?
Kdo by ale jejich služby chtěl využívat, musel by si je samozřejmě zaplatit, takže by ho to nejspíš v konečném důsledku vyšlo finančně stejně, ale měl by pocit jisté dobrovolnosti. A pravděpodobně by za své peníze dostal lepší služby, jako když Zásilkovny, Uloženky, DPD a PPL zašlapaly Českou poštu do země ve všech disciplínách, na které neměla monopol (listovní zásilky do 2013).
V téhle bibli anarchokapitalismu se dočtete, proč a jak by vlastně všechny ty důležité instituce, služby, pojišťovny, a dokonce i charity fungovaly ve světě bez státu. A na A2larmu zase zjistíte, proč je anarchokapitalismus jen nebezpečná blbost.
Ať už tak, nebo tak, minimálně je to mimořádně opojná myšlenka, kterou jistě v následujících měsících několikrát znovuobjevíme.
V době, kdy chce vláda zvyšovat daň z nemovitosti, prodlužovat odchod do důchodu, zvyšovat daně z příjmu živnostníkům a nutit občany ke zdravému životnímu stylu, je hezké se na chvíli zastavit a zasnít se nad tím, že mi nikdo neříká, co a jak mám dělat se svým životem a se svými penězi.
Anarchokapitalismus stojí na tom, že lidská svoboda a soukromé vlastnictví jsou absolutně nadevše, ale nedochází mu přitom, že lidé ve skutečnosti o žádnou svobodu nestojí a že v soukromém vlastnictví většina z nich nemá vůbec nic, takže jim tahle jinak krásná politicko-ekonomická teorie nemá co nabídnout.
