Článek
V otázce migrační politiky nastává v Evropě viditelný zvrat. Západní země si začínají uvědomovat, že integrovat stovky tisíc a miliony vyznavačů diametrálně odlišných hodnot není tak snadné a původně „xenofobní“ názory se pomalu stávají novým normálem.
Třeba kdyby v roce 2018 někdo v Německu veřejně řekl, že migranti si zaslouží peníze jen za práci, ale formou „dávek“ už by jim měly chodit jen jakési kredity nebo stravenky, riskoval by veřejné pohrdání, ale dnes se o tom vede zcela seriózní debata.
Kritizuje se nefunkční integrace na trh práce, zavádí se kontroly na hranicích a protimigrační strana Alternativa pro Německo (AfD) už nesbírá jen protestní hlasy, ale oslovuje stále širší spektrum voličů.
Ještě před pár lety se také dbalo na to, aby se v případě trestných činů neobjevoval v médiích původ jejich pachatelů, ale dnes už se běžně zveřejňuje, že „násilníci mluvili arabsky“, že berlínská koupaliště „terorizují mladí muži s migračním původem“ nebo že polského studenta znásilnil mladý Afghánec.
„Rodilí Francouzi“
O nezvládnuté migraci už se mluví i ve Francii, kde se migranti podle senátora Pavla Fischera„mstí na všem, co má nějaký vztah k symbolům státu. Útočí na policii, ale i na radnice, školy, knihovny, dopravní prostředky. Zkrátka jako kdyby tady začala opravdová gerilová válka.“
Mezi příčiny podle něj patří příliv často nelegálních migrantů, ale i těch, kteří už se ve Francii narodili, ale cítí na ni tak slabou vazbu, že se raději sdružují kolem symbolů, které s ní nemají nic společného.
V Belgii zase ministryně pro azyl a migraci navrhuje pozastavit poskytování státního ubytování pro svobodné muže, kteří přicházejí do země.
Ve Švýcarsku před třemi týdny vyhrála parlamentní volby strana, která jde proti migraci a „woke šílenství“ a Švýcaři už přispívají na vlak domů i Ukrajincům.
Nizozemsko a Skandinávie
V Nizozemsku v létě kvůli azylové politice padla vláda, protože premiér Rutte – jenž zemi vedl od roku 2010 – chtěl omezit počet migrantů vpouštěných do země na 200 měsíčně, což se nelíbilo jeho koaličním partnerům, tak podal demisi a oznámil odchod z vrcholné politiky.
A na „migrační brzdu“ po Dánsku šlape už i Švédsko, kde o vliv reálně válčí ozbrojené gangy migrantů.
Podstatné je, že vážnost situace už si připouští i ti, kdo ji v minulosti fakticky způsobili nebo k ní minimálně přispěli jako třeba švédská sociálnědemokratická premiérka Magdalena Anderssonová, která dokonce nedávno do švédských ulic povolala armádu.
Kdysi krajně pravicové strany se v Evropě „normalizují“ a enormně sílí. Ať už jde o loňské volby ve Švédsku nebo letošní ve Švýcarsku či Německu. Protimigrační trend je jasně patrný v celé Evropě včetně Velké Británie.
Nezkušení Češi
V Česku je ale zatím nepředstavitelné, že by strana s protimigrační rétorikou zaznamenala významný volební úspěch, a to zejména ze dvou důvodů.
Prvním je samozřejmě to, že Češi nemají s migranty ani zdaleka tak negativní zkušenosti, které by je „radikalizovaly“, jako na dál na západě. A to, že občas zahlédnou mercedes s ukrajinskou SPZ, se s například stotisícovou propalestinskou demonstrací v Londýně nebo protesty ve Francii nedá moc srovnávat. To asi uzná každý…
A druhý důvod, který s tím prvním částečně souvisí, může být způsob, jakým se strany volající po zpřísnění migrační politiky prezentují.
Vzdělaný, umírněný „středový“ volič, který třeba jen nechce, aby se jeho vnuci a vnučky jednoho dne báli procházet některými čtvrtěmi nebo hned celými městy, přece nemůže s klidným srdcem dát svůj hlas někomu, kdo je ve svých projevech tak jednoduchý a prvoplánový jako Okamura nebo Volný.
Černobílé téma
V české politice zoufale chybí někdo, kdo by dokázal tohle téma uchopit intelektuálněji a „barevněji“ a přitáhl i ty voliče, kteří zrovna nechtějí plot na hranicích a nevadí jim Česká televize.
Někdo, kdo by uměl „odpíračům“ všeho vysvětlit, že nejde o černobílé téma – ano, nebo ne. Že „islám v ČR sice nechceme“, ale sto tisíc pracujících a jinak bezproblémových Ukrajinců, Afričanů i Arabů se našemu pracovnímu trhu, důchodovému systému, ale třeba i české fotbalové reprezentaci jednoho blízkého dne bude nejspíš hodně hodit.
Někdo, kdo by projevil lidskost, ale v některých ohledech zároveň tvrdost. Klidná síla. Někdo, kdo by dokázal nastavit azylová pravidla tak, aby Česko mohlo z legální migrace těžit, ale zároveň na ni „nedojelo“ jako třeba právě ta Francie nebo Německo.
Na rozdíl od nich na to má Česko ještě čas a prostor a byla by velká škoda jej promrhat.
