Článek
Že byl mistr Jan Hus upálen za to, že kázal cosi proti církvi a tváří v tvář německému koncilu to pak odmítl odvolat, ví asi každý.
Že spolu s ním byla na popel spálena i oslice, kterou kdosi nepříliš hluboko zakopal přímo pod Husovou hranicí a puch jejího škvařícího se hnijícího těla vyhnal všechny zvědavce přihlížející Husově trápení hodně daleko, už sice každý neví, ale vlastně to není nijak zvlášť zajímavé.
Proč právě upálení?
Daleko zajímavější ale je – vzhledem k tomu všemu, co po Husově smrti následovalo – důvod, proč byl vlastně v Kostnici odsouzen právě k upálení.
Mělo to dva důvody. První byl čistě ideologický – protože oheň očišťuje. V případě Husa od těch „bludů“, které podle církve kázal.
A druhý už více praktický – aby po něm jeho následovníkům nezůstala žádná relikvie, kterou by mohli uctívat. Proto pak taky Němci jeho popel sesbírali a hodili do Rýna.
Že to bylo úplně bezpředmětné, zjistili hned záhy. Husovi stoupenci totiž nepotřebovali jeho lebku, žebro ani pravé zápěstí, aby vytvořili jeden z největších kultů v celé historii daného území.
Paradoxně ho přitom postavili na kalichu a přijímání pod obojí (přijímání chleba i vína – těla i krve Ježíšovy – nejen pro kněze, ale pro všechny věřící), kterému se Hus ve svých kázáních vůbec nevěnoval a byl k němu zdrženlivý.
Na otázku, zda by husité „fungovali“ i bez Husova upálení samozřejmě není jednoznačná odpověď, ale historici se vesměs shodují, že ano.
Možná by ho nechal zabít český král
Už jen proto, že kdyby Hus nezemřel v Kostnici, možná by ho nechal popravit sám český král Václav IV., jenž měl od církve slíbený podíl z prodeje odpustků, který Hus nejvíc kritizoval.
Ale i kdyby Hus přežil, k nějaké formě revoluce by prý v napjaté společenské atmosféře nejspíš stejně došlo. Byť asi ne tak silné. „Jistě by byly nějaké pouliční bouře a vypalovaly by se kláštery, ale je otázka, co by tomu Hus říkal,“ přemítá historik a ředitel Husitského muzea v Táboře Jakub Smrčka.
Věřme, že by se mu to moc nelíbilo. Jinak by se nemohl pravidelně umisťovat v první pětce největších Čechů ve společnosti Karla IV., Václava Havla, Tomáše Garrigue Masaryka nebo Karla Gotta.
Právě lehkost ve vyjadřování posledně jmenovaného by Husovi docela prospěla. Jeho poslední slova byla totiž tak moc „profesorská“, že není divu, že nikdy nevešla do dějin. Podle kronikáře Petra z Mladoňovic měl Hus těsně před smrtí říct:
„V té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci zemříti.“
Jestli jste si tu větu museli přečíst čtyřikrát, abyste ji vůbec pochopili, ale přesto ji stále nedokážete z hlavy zopakovat, tak buďte v klidu. Já taky ne.
Přitom právě jednoduchost a zapamatovatelnost posledních slov či jinak signifikantních výroků velkých historických osobností je z dnešního pohledu naprosto zásadní.
„A přece se točí“
Kdo by dnes znal Galilea nebo vůbec věděl, o co mu šlo, nebýt jeho „a přece se točí“? Byl by Shakespeare tak často citován, nebýt tak primitivně formulovaného dilematu, jestli „být, či nebýt?“ a věděl by někdo kudy teče Rubikon, kdyby u něj Caesar místo „kostky jsou vrženy“ pronesl souvětí o dvou vložených větách?
Myslím, že ne…
Kdyby Hus věděl, jak důležitou disciplínou pro nás jednou budou výroky v okamžicích, kdy se lámou dějiny, a řekl svým „soudcům“ třeba, že „spravedlivého stejně nepálí“ nebo že se „nemůže dočkat, až vzplane pravda“, mohl dnes místo Karla Gotta atakovat v celosvětové popularitě klidně Johanku z Arku a třeba by tady „jeho“ svátek byl tak významný, že by byly zavřené obchody.
Nicméně až budete o svátečním volnu v supermarketu truchlit a přemítat, jestli by nebylo lepší, kdyby Hus v Kostnici „odvolal“, vzpomeňte si, že „chtěl vesele zemříti“.
