Článek
Na sjednocení výše odměn se ve Wimbledonu čekalo nejdéle ze všech čtyř grandslamových turnajů – až do roku 2007, kdy si vítěz i vítězka přišli na 700 tisíc liber.
Jako první zavedl finanční rovnost americký US Open v roce 1973, v Austrálii se přidali v roce 2001 a na francouzském Roland Garros to stihli rok před anglickým Wimbledonem, v roce 2006.
Na ostatních turnajích, tzv. challengerech, jichž se během roku odehrají stovky, dostávají muži dál výrazně vyšší odměny než ženy.
A teď ta otázka: Je to „fér“?
Ti, kteří si myslí, že ano, často argumentují tím, že ženský tenis je méně divácky atraktivní, že kvalita hráček zejména v prvních kolech je nesrovnatelně nižší než u mužů, nebo tím, že ženy hrají pouze na dva vítězné sety, zatímco muži na tři, takže se během celého turnaje „nadřou“ mnohem víc.
Třeba před deseti lety odehrál vítěz Wimbledonu (Andy Murray) při cestě za titulem dvacet čtyři setů, zatímco vítězka (Marion Bartoliová) jen čtrnáct.
Ti druzí – obhájci finanční rovnosti – tvrdí, že jde prostě o jeden a ten samý sport, tak neexistuje důvod, proč by za něj měli muži dostávat víc než ženy.
Když dva dělají to stejné…
Mně osobně přijde „fér“, aby muži i ženy dostávali za to stejné stejně peněz. Když odsedí stejný počet hodin za kasou, když odučí stejný počet hodin před tabulí nebo když přivedou firmě stejný počet klientů. Zkrátka když vygenerují svému chlebodárci stejně peněz.
Jenže právě to je v tenise a ve sportu obecně ten hlavní problém. Ve sportu víc než kde jinde platí, že když dva dělají to stejné, není to to stejné. Kdyby někdo někde uspořádal turnaj, od každého vybral startovné a půlku z celého toho balíku slíbil vítězovi a druhou půlku vítězce, přišlo by mi to nejen „fér“, ale i „správně“.
Jenže takhle to ve sportu nefunguje. Peníze paradoxně negenerují výkony sportovců jako takové, ale pozornost, kterou přitahují. Největším zdrojem příjmů, z kterých jsou vypláceny prize money tenistům a tenistkám, výplaty fotbalistům a fotbalistkám nebo „purse“ zápasníkům a zápasnicím, jsou televizní práva.
Sport a politika
Počet lidí, kteří chtějí daný turnaj, ligu nebo zápas sledovat, určuje cenu, za kterou se tato práva jednotlivým televizním stanicím prodávají. Třeba BBC platila mezi lety 2016 a 2019 kolem šedesáti milionů liber ročně jen za vysílání Wimbledonu na území Velké Británie. To je asi patnáctkrát víc, než na kolik si přišli (před zdaněním) jeho vítěz a vítězka dohromady.
Finanční hodnotu nejen celého Wimbledonu, ale i dalších tenisových turnajů, anglické fotbalové Premier League i všech sportovních lig a událostí na světě zkrátka určuje trh.
2,5krát víc pro muže?
A protože loňské finále mužského Wimbledonu sledovalo na televizních obrazovkách a displejích zhruba dva a půl krát víc diváků než to ženské, dalo by se říct, že trh „říká“, že by mužský vítěz měl inkasovat dva a půl krát víc peněz než ženská vítězka.
A je přitom úplně jedno, jaký tenis kdo považuje za atraktivnější, kdo odehrál víc setů nebo jak kvalitní hráčky se zúčastnily prvního kola. Nic z toho totiž nemá přímý vliv na peníze, které Wimbledon vygeneruje.
Televizní sledovanost ano.
Takže dokud se z jakéhokoli důvodu nezačne na ženský tenis dívat víc lidí než na ten mužský, měli by vítězové inkasovat víc peněz než vítězky.
